pátek 25. prosince 2009

Desky, které mě letos bavily


Po epickém rodinném obědě si vyhrazuju asi tak dvě hodiny na vytrávení, tak jsem se uchýlila do blogískosféry. Nastal čas hudebních žebříčků a ani já nesmim zůstat pozadu. Dvanáct výborných nahrávek, ke každý přikladám největší pecku na youtubech. Trochu se sice nabízí zkratka UTFG, ale to by nebylo hezký, když máme ty svátky radosti, žejo.

atlas sound - logos
viz

bibio - ambivalence avenue
viz

bill callahan - sometimes i wish i were an eagle
viz

black heart procession - six
viz

doves - kingdom of rust
viz

girls - album
viz

mount kimbie -maybes
viz (na last.fm k dispozici jako full tracks)

neon indian - psychic chasms
viz

pains of being pure at heart - s/t
viz

rameses III - i could not love you more
viz

wild beasts - two dancers
viz

why? - eskimo snow
viz

sešlo se to myslim docela rozmanitě. Doufám, že máte štastný Vánoce.

pátek 4. prosince 2009

Já jsem tě vždycky viděl jako takovou sušší intelektuálku,

říká mi tuhle kamarád, co mě myslim docela dobře zná. Navíc to bylo ve starosvětský kavárně a vedle u stolu seděly postarší dámy a vedly takový ty spiklenecký hovory. V tu chvíli jsem se tomu teda srdečně zasmála, ale vlastně mě to pobuřuje, když na to teď myslim.

Tak jsem si na nejbližší dny naplánovala:
- jít do kina na Twilight: New moon a k tomu si koupit ten největší popkorn
- opít se hodně přes míru, skákat po střechách a padat do příkopů
- koupit si minisukni a hodně fialovejch plastovejch nárámků
- přečíst knihu Proč muži neumějí naslouchat a Proč ženy neumí číst v mapách
- nahrát si do mobilu nějaký arenbíčko a obtěžovat s tim lidi v tramvaji
- zapsat se do kursu vášnivé salsy

už včera jsem to myslim vzala dobrým směrem, když jsem vysedávála v Pilotbaru dýl než je zdrávo a ještě chvilku po okamžiku, kdy už rozhovory přestávaj dávat smysl. Za barem byl opět Týpek, kterej by klidně mohl figurovat v sérii YO dawg, konverzace byla velmi odlehčená a podával se nějakej asi stoletej rum. Tak doufám, že mi vymazal z hlavy pár cizích slov. Třeba frapantní.

Jinak koncert se povedl! Účast byla hojná, Jonáš byl za hvězdu, lidi tam neskutečně tančili a většina zúčastněných byla myslim spokojená. Na nějaký makrorecenze přijde čas asi jindy, až se mi zas myšlení vrátí do normálu.

A můj kamarád Ben, toho večera obzvlášť dobře naladěn, mi vymyslel nejhezčí dárek k Mikuláši, (aniž by nejspíš o mikulášský tradici něco věděl) - Mixtape!!! Ve formě adventního kalendáře - Každej den mi pošle jednu písničku, hlavně australský kapely. Jsem nadšená.

středa 18. listopadu 2009

Událost sezóny


proběhne 3. prosince v Pilotu. Za časů stříbrnýho plátna tam býval biograf, teď to prý maj pod palcem nějaký ležérní Angláni a zve se to "multicultural meetpoint". Pro mě hlavně oblíbenej vršovickej bar, poslední dobou to tam nějak jako víc kultůrně žije, ale to sem dosud nezakusila. Narozdíl od fajn atmosféry, přátelský obsluhy a lahodný indický kuchyně (obzvlášť dobře chutná v noci, jako ostatně skoro všechno).

A toho 3. tam budou k vidění hned tři moje oblíbené (v současnosti asi i nejoblíbenější) české kapely.

O Dné už jsem tu psala víckrát.. když na myspace v rubrice "About" kliknete na odkaz "mine, all mine records", hodí vás to přímo na stažení skvělýho letošního EP Talking with crayons. Naživo je to moc pěkný a maj takovou bezva gentle/disko písničku, při který si člověk vždycky tak radostně uvnitř zatančí.

Na Sundays on Clarendon road jsem vás taky už zvala a ti, co přišli, nelitovali, spíš naopak. Od tý doby si kluci navíc ušli slušnej kus na tý svý životní i hudební cestě, získali věhlas a rozmanitý zkušenosti (i na psytrancové tancovačce účinkovali!), přikoupili víc efektů a tak...

no a Quite quiet jsou další "srdcovka" před pár lety jsem nevynechala snad žádnej jejich pražskej koncert. teď jsem je dlouho neviděla a o to víc se těším. Z téhle trojice jsou asi posluchačsky nejpřístupnější/nejvděčnější (aji moje mama by se stala fanouškem, kdyby měla facebook.) a taky nejdéle existující.

Vstupný je 80,- a v ceně je, jak uvádí organizátor celé akce: a) cinkání, b) škruntání, c) klavírní ťukání, d) kytarový brnkání, e) ambientní hekání, f) pufča pufča pufča, g) and much much more.
Sice nevim, co je pufča, ale rozhodně si to nenechám ujít.

pondělí 5. října 2009

Už je to jasný

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.


Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

úterý 15. září 2009

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale


pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!

úterý 8. září 2009

Včera večer v El Pasu

jsem byla nazvána kundou. Přišli jsme tam s chlapci na poslední drink večera, na chvíli se zastavili u baru a hledali místo. Když tu náhle za zády nám zaznělo: "Ještě jednou se na tu kundu podíváš a urazim ti hlavu". Z úst dámy v krátkém sestřihu, tričku Jack Daniels, mocným hlasem kterej už poznal spoustu temných zákoutí a hlubokých sklenic. Jelikož jsme byli právě přesně v jejím zorným poli a jediná další bytost ženskýho pohlaví v salonu byla barmanka, tak jsem pojala podezření... Který jsem artikulovala zdánlivě tichým vyznáním obav svým společníkům. Ale rána neletěla, tak sedíme nad pivem, probíráme důležitý věci, jak se s přibývající nocí sluší a patří, notujeme si starý český džůboxový hity. Po chvíli se u našeho stolu zastaví ona Žena co pronesla znepokojivou větu a říká mi: "Hele, to se neboj, to bylo jen tak mezi řečí... Vždyť to znáš, když má chlap oči zakalený alkoholem, tak na něj platí jedině násilí. Já o tomhle vim fakt svý, pět let jsem žila s deadmetalovym bubeníkem".

Musim se přiznat, že mi to polichotilo. Jako to přízvisko.

úterý 25. srpna 2009

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část druhá

Sobota začala zvesela. Naše divoká sousedka si zřejmě přivedla do svého stanu nového milého. A my měli možnost vyslechnout jejich ranní konverzaci.

Ona: Nóóo a co ty teda vlastně děláš?
On: Jsem chemik.
Ona: No a co jako konkrétně?
On: Já nevim, jestli by ti to něco řeklo, prostě chemie..
Ona: Ale tak mi to řekni
On: Štěpim acetohydráty polykarbonukleový kyseliny enzymu...
Ona: Aha.

Takhle napsaný asi nepůsobí tak vtipně, tak ale přestavte si tu situaci dvou cizích lidí co se vedle sebe probuděj po tahu a vedou takový řeči.

Dopoledne jsme trávili na provinčním koupališti all inclusive - Žlutá skluzavka, hordy dětí, obtlousté paničky lesknoucí se olejem na opalovaní, hamburgry za 30 a nějaká lokální soutěž v beach volejbale - hlavní cena kávovar, vedlejší cena megalahváč. No krása.

Na Dné (click for myspace) jsem se těšila, protože jsou dobrý a jejich (jeho?) hudba mi zlepší náladu snad pokaždý. Ale nebylo to úplně ono, kluci do toho asi nedali úplně celý srdíčka nebo co, navíc ty problémy s hlavní strunou, nelidský vedro a žádný ledový kakao v dohledu. Poprvé jsem slyšela zpívaný pasáže některejch songů a ráda bych je slyšela znovu. Pak byl chlápek co si říká Disasteradio (click for myspace), kterej hraje na různý oldschool elektro mašinky. Já jsem si teda zrovna musela zajít na kávu, tak jsem stihla jen konec, bylo to zábavný a vyzyvající k tanci, škoda, že si ho neschovali na některou večerní afterparty. V pět odpoledne by mě to asi dlouho nebavilo, ale na indiediskotéce to mohla být dobrá jízda. Po něm přišel na řadu Karl Blau (click for myspace), tak trochu zženštilě vymóděnej písničkář. Bylo to fajn, ale nijak víc mě to neoslovilo. Následovali Lucky Dragons, kteří si rozložili nádobíčko uprostřed nádvoří a jali se vytvářet svoje hudbičky, zněly tam nějaký samply, modifikovanej vokál, nějaký ruchy... no nejdřív jsem kvůli lidem který umělce obestoupili vůbec neviděla co dělaj tak mě ta hudba samotná dost nudila. Po zařazení mezi příhlížející jsem měla možnost vidět, jak jsou Lucky Dragons (ilustrační foto) obestoupení nebo spíš obsezení divákama, který se pomocí nějakejch zvláštních kabelů a oblázků a buhvíčeho zapojovali do hudební tvorby a snad se i drželi za ruce (vytvářeli silový pole nebo co, já sem ve fyzice trapně slabá). No, LD asi nepřišli s ničím po hudební stránce novým ale bylo docela zajímavý to sledovat, i když zapojit se mi nechtělo, bylo to takový až příliš hipísácký. Albín Dan se pozdějc vyjádřil ve smyslu že to byl přímo transcendentální zážitek, ale tak myslim, že byl trochu zhulenej. No a pak už měl nastat vrchol večera a pro mě i celýho festivalu.

Foto © Dlouhan (vůbec má z Creepy Teepee hezký fotky, tak se podívejte na galerii na webu radia Wave)

Bill Callahan! (click for lo-fi video) Přijel s bohatým doprovodem (houslistka! violoncellista!). Převažovaly spíš klidnější folkový věci s textama ve kterejch má každý slovo svý přesný místo, došlo i na dynamičtější "rockovější" (ach tyhle žánry, ale jak to mám jinak napsat). Byla jsem nadšená, svým neokázalým projevem a obrovským charismatem mě dostal od první minuty.

V klubu Česká hráli Mahjongg (click for myspace), ale jelikož sál, ve kterým se koncert odehrával byl co se vzduchu týče plnohodnotně srovnatelnej s opičím pavilonem na vrcholu léta, vydržela jsem tam asi tak 20 vteřin. Škoda, znělo to docela našláple. Pojďme se do příštího ročníku složit klubu Česká na klimatizaci!!! Nemyslím si, že mám nějaký zvýšený nároky na kvalitu vzduchu, ale to se fakt nedalo. A když se někdo opovážil otevřít okno, tak byl sekuriťák skutečně velmi vulgární. Albín Dan neříkal nic, protože spal.

Plánovala jsem si na neděli snídani s Billem, ale nevyšlo to, škoda. Námětů k hovoru jsem měla dostatek. K nedělní poobědové kávě pak zahráli C (oni snad nemaj myspace). Jako kluci jsou dobří, bavilo mě to, ale tak asi 20 minut. Post-rock je asi už fakt mrtvej. Říkal to i Kačák, tak to bude pravda. Nebo možná jsem byla trochu mrtvá já, přece jen to byl poslední den festivalu. Pak nastoupili Handsome Furs (click for myspace), cool manželé co maj kapelu. Viděla jsem je nedávno a bylo to dobrý, ale zas vrchol zábavy si představuju přece jen jinak, tudíž jsem příliš netoužila je po pár měsících vidět znovu. tak jsem spíš tak poslouchala zpovzdálí. Ale manžel-kytarista Dannyboy písně prokládal vtipnýma průpovídkama a byli takový veskrze ležérní, takže jsem byla spokojená. Takový manželství bych taky chtěla, nebo aspoň takový jak to zpod pódia vypadá.

Celkově jsem velmi spokojená a vděčná a příští rok mě tam uvidíte zas. Jen by to možná chtělo trochu víc vychytat afterparty, respektive trochu zapracovat na klubu Česká. A taky to teepee by tam mohli někde postavit, obzvlášť jestli zas přijedou Lucky Dragons, mohli by si v něm zahrát a byli by ještě víc magický a éterický. Chápete.

středa 19. srpna 2009

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část první


Zpráva o tom, že se koná Creepy Teepee mě dost potěšila, konečně festival s vytříbeným line-upem, taková komorní dovolená s indie děckama. Konečně letní akce pro nás co posloucháme NEZÁVISLOU hudbu. Vivat A.M. 180 Collective!


Přijeli jsme na den třetí, čtvrtek. První byl Casiotone for the painfully alone (click for myspace), jenom s casiotonem, kapelu nechal doma a to podle mě hodně ubralo zážitku z jeho produkce, stejně jako nepěkných 30°C. Teda vlastně začínali Table (click for myspace), ale v tu chvíli nás víc zajímal stín a vychlazené pivo, tak o nich můžu říct leda to, že to nebyli špatný. Pak přišli na řadu Health (click for video) , zřejmě jeden z letošních top hitů letošní indie scény. Předvedli dobrou show, hudebně taky slušný, noise-pop-rockovej nářez s několika vynalézavejma pasážema. Jejich bubeník je ďábel. Následujovali Fucked-up (click for video) , moderní pankáči s výjimečným frontmanem. Ten asi tak po pěti minutách jejich produkce sestoupil k publiku, odhalil své obří břicho a laškoval na mnoho různých způsobů s těmi co byli okolo. Třeba mě přátelsky objal, tak se mi dostalo cti okusit jak moc jsou zpocená jeho záda (dost). Čechral vlasy, drtil si o hlavu plechovky, omotával se mikrofonem atd atd. Ani to nepůsobilo moc prvoplánově a samotná hudba by mě asi moc dlouho nebavila. Albín Dan říkal, že prej měl fucked-up frontman problémy s policií a onehdá po obecenstvu házel dokonce exkrementy, ale dosud nepředložil důkaz, tak nevim. Příslovečným zlatým hřebem byl pro mě Final Fantasy (click for video). Ty jeho kouzla se smyčkama a housličkama jsem měla přímo z první ruky a o to víc ho obdivuju, je fakt precizní. Navíc se mi líbí, škoda že je na kluky. (k naprostý dokonalosti koncertu pro mě většinou patří možnost platonicky milovat někoho z pódia, jsem dětinská, ano ano). Zahrál největší hity (skoro všechny) i nějaký pro mě neznámý věci. Taky se potvrtilo, že je Casiotone hodnej kluk, když za Owenem bezodkladně přispěchal aby mu půjčil adaptér. Dále se do výpomoci zapojili týpci z Health, výměna přístroje proběhla úspěšne a týpci tam pak postávali se založenejma rukama a tvářili se divně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. No ideální zakončení večera prostě. Před afterparty v klubu Česká jsme si dali v našem malebném kempu těžce vyprošenej hermelín. Kokot vrchní: "No já nevim, jestli tam ještě něco bude. A víte, jak je pozdě???? No mě se fááááááákt nechce to připravovat, to ste měli přijít dřív, víte jak mooooc pozdě je?" Bylo asi tak půl jedenáctý, proč proboha takový lidi pracujou v pohostinství.
Klub Česká nápor lidí moc nezvádal, na baru bylo třeba vystát dlouhou frontu abyste se třeba dozvěděli, že vlastně ani nemaj to, co chcete. Vzduch byl velmi horký a hutný. (nadneseně řečeno). Nehráli špatně (ZZ Top, to si nechám líbit) ale technický podmínky (málo vzduchu, málo alkoholu) nás přiměly zalomit to brzo. Že si to vynahradíme v pátek. V malebném kempu nám je zamčena před nosem brána, zamykatel na naše zoufalé volání nereaguje (že by to byl ten milý hostinský? či snad jeho syn(?) - lokální biker s manickým výrazem?), tak bránu přelezem, připomíná mi to trochu prázdniny u babičky před hodně lety.


V pátek dopoledne jsme teda vyrazili na místní pověstný památky a na nákupy a všechno to stálo za to. Dokonce i muzeum tabáku. Na stagi byli první Kodet, kteří doprovází nasamplovaný smyčky z českých filmů poněkud unylým a zdlouhavým hudebním doprovodem, moc mě to nebavilo, snaha o ártovost často vede k nudě. nebo ne? Tu další českou kapelu jsme vynechali kvůli happy hour v sousední hospodě, pivo za polovic, no neber to, táto!!!! Za takhle přátelskou cenu se picnete jen párkrát za život. Crystal Stilts (click for video) byli skvělí, takovej retro-velvetovskej shoegaze se správnou bubenicí, i když teda na Mo Tucker nemá nikdo, ale tak černovláska byla schopná a pohledná a atmosféra na nádvoří jezuistký koleje výborná, co víc si v danou chvíli přát. Oneida mě nebavila.
Na afterparty v klubu Česká nejdřív vystoupila nějaká křehká dívka s kytarou, která nás moc nezajímala, protože jsme se tešili jakože na tu PÁRTY. No následující D/winampJ bohužel nehrál podle našeho gusta tak jsme se tam jen tak chvíli zmítali. Nedokázal mi zahrát ani Float on od MM ani písničky z hříšňáku, tak co za tim pultem sakra dělá. Albín Dan ho teda podezříval, že vlastně vůbec nehraje on ale děvče schované pod stolem, ale to je opět sporné.

Fotku jsem ukradla na facebooku a videa jsou od našeho mladého nadějného kamaráda Martina aka Strame

středa 27. května 2009

Je to milé




Miike Snow je tříčlenná kapela Švédů, kteří maj zřejmě smysl pro humor a nevkusně vkusnej design.  Jejich eponymní deska splňuje všechny náležitosti správnýho elektropopovýho počinu - disko přesahy, velmi taneční potenciál, tak akorát přiteplený vokály... je dost možný, že je to jedna ze těch chvilkovejch záležitostí, ale tak je léto, neasi.

pátek 22. května 2009

Baader Meinhof Komplex


[trailer kratší, trailer delší - ten ale nemá asi moc smysl, když neumíte německy ]

je film
rozsáhle pojednávající o krajně levičácký organizaci Rote Armee Fraktion (našly by se asi lepší zdroje, ale není to špatnej článek). Film je to myslim povedenej, ač mohl být trochu kratší. Kombinuje snahu o dokumentární přístup (která působí poměrně autenticky) s dobře zvládnutejma akčníma scénama. Tvůrci si pohrávaj s perspektivou, vidíte události z úhlu obětí i útočníků (co se záběru kamery týče). Dost je podle mě patrná snaha dokumentovat vývoj situace aniž by tvůrci diváka přiměli zaujmout jednoznačný stanovisko. I když náznakům se rozhodně nevyhýbá.. Dost záleží na osobní konfiguraci každýho diváka, s čím z kina (nebo ze svýho křesílka u počítače) odejde. Ale jak říkám, vodítka k dispozici jsou, do ruky vám je však nikdo nevráží. Já jsem to vnímala tak, že se k skupině Baader-Meinhof staví poměrně kriticky. Je nepopiratelný, že jde o boj o ideje, výsostně politický motivy RAF jsou ale zpochybněný, spíš je to podaný tak, že jde o revoltu, ať už proti autoritě,západní společnosti, rozdělení světový moci nebo generační.
Jako racionální prvek je pojatá hlavně Meinhofová, ostatní jsou vášniví až fanatičtí bojovníci, těžko říct jestli jsou plamennejm heslům vážně tak vnitřně oddaní, nebo se jim o něco víc líbí jak zněj když zvednete zaťatou pěst. Zároveň může ale na jejich rebelství, až už bez nebo s příčinou být něco sympatického. Což maj dokládat tehdejší reakce řadovejch občanů, zejména těch pod třicet. Na témata, ve kterých se angažujou se jim ale bezesporu podaří poukázat. Protikladem pak může být policejní šéf, postarší pán, kterej je, možná až trochu schematicky, ukázanej jako ten hodnej, dokáže pracovat s chladnou racionalitu i empatií, dokonce se snaží činy skupiny pochopit. Ale i jeho elitní tým působí trochu rozpačitě, blízký spolupracovníci se k problému staví různě a zaujatě. Navíc, tváří v tvář nevídaný brutalitě a odhodlání RAF vypadaj muži zákona jako celek docela bezradně. Musim se přiznat, že jsem skoro čekala až pronesou nějaký památný věty jako: What a clusterfuck! (jak by se to asi řeklo německy? So für ein Scheisssack? přijímám návrhy). Policejní sbor se taky příliš lichotivýho obrazu nedočkal. Tenhle můj pohled ale může snadno nabourat už použití zavěrečný titulkový písně. No každopádně na mě film dost zapůsobil a nejdřív jsem vůbec nevěděla co si mám myslet, až postupně to krystalizuje.

V Německu Baader-Meinhof Komplex vyvolal spoustu rozpruplnejch reakcí. U lidí, kterých se událostí týkaly, hodně rozhořčenejch. Film byl často kritizován, že ukazuje mladý radikály jako hrdiny a přiživuje tak mýtus, kterej okolo nich vznikl.
Jeden z dalších návštěvníků kina, jehož názor má pro mě docela velkou váhu, se zas vyjádřil ve smyslu, že film nepřináší nic novýho a ukazuje věci dost šablonovitě.... No zajděte si na to, minimálně doplnit si kapitolu z novodobých dějin.

Co můžeme Němcům docela závidět je způsob, jakým ve filmu zpracovávaj palčivý otázky svojí nedávný minulosti. Ano, nadávat na hřebejkoviny je nesmírně populární, ale nemůžu si pomoct. V tomhle ohledu doporučuju vynikající německý film Životy těch druhých.

pátek 15. května 2009

Boduf songs,

jeden z projektů, které mě v poslední době nejvíc oslovily. Hudba s jedinečnou atmosférou, kterou je škoda popisovat, PODÍVEJTE SE NA TO VIDEO:



Zítra od sedmi na Dobešce společně s To Kill a Petty Bourgeoisie , to je taková dvojice na pomezí noisu a popu. Jsou hezcí:


Jistě to bude krásnej večer. Vstupenka za 200 což je fér, tak doufám, že se uvidíme.

Jinak co se týka střípků ze života, tak jsem dnes byla po dvou týdnech na józe a sem docela zničená. Navíc to byla bohužel poslední hodina. Takže vás vyzývám, abyste se mnou začali sportovat! Squash, brusle, plavání... cokoliv kromě týmovejch sportů.
Ono to neni moc dobrý, když jde nejdřív vaše břicho a pak teprve vy.

pátek 8. května 2009

Vapour trail

cloud & vapour trail, scatman1@flickr.com

Občas se mi to stává. Když vidím na obloze letadlo, zakláním hlavu a říkam si, kam asi letí a jestli si lidi na palubě zrovna dávaj ty nedobrý sendviče. A že bych si vlastně s nima klidně někam zaletěla a možná i ten sendvič si dala, z dobrýho rozmaru.

Štastný a veselý osvobození!
a pěknou písničku: Ride - Vapour Trail

čtvrtek 7. května 2009

Magazín pro ženy

Veškerou mojí slohovou potenci požírá bakalářka a eseje, ale byla by škoda to tady nechat jen tak ležet ladem. Proto to transformuju v takovej ženskej magazín plnej cenných rubrik.

Začneme u receptů:

Baronova marocká polévka

Ingredience:
 
1 kg mrkve
2 cibule
kousek kořene zázvoru
konzerva loupaných rajčat
asi 100 g strouhaného kokosu
400 g zakysané smetany
chléb nebo pečivo

Nakrájenou cibuli osmažíme na olivovém oleji. Přidáme mrkev,  pokrájenou nebo nastrouhanou, trochu podusíme. Následně vhodíme rajčata a zázvor nakrájenej na plátečky(já jsem dala tak
 třícentimetrovej kousek, ale sneslo by to i víc).  Osolíme. Zalijeme vodou, vaříme do změknutí. Rozmixujeme, podle konzistence dolijeme vodou. Opět povaříme. Na pánvi opražíme kokos, přidáme, chvíli vaříme. 
Servírujeme se zakysanou smetanou, kterou nerozmícháváme, ale spíš nabíráme na každou lžíci. Možno ještě osmažit trochu světlýho chleba coby přílohu.

Voilá!


Příšte: vzory na pletení svetru s jelenem

středa 25. března 2009

Včera jsem použila kloubní mast,

cítíla jsem se u toho se fakt staře.

Šufle trochu vázne, ne že by se neděly zajímavý věci, ale nebaví mě o tom psát. Blogger's block. Nebo co.

Nicméně, řekla jsem si, že udělám takový malý ozvěny Jednoho světa.

Papírové hlavy - je dokument popisující poválečnou československou historii (1945 - raný devadesátky). Hodně působivej a vypovídající dokument a zároveň krásnej po formální stránce, skoro se mi chce říct: "svébytná umělecká výpověď". Poušteli to v jednom tematickým blo(č)ku s Koncem Stalinismu v Čechách(podivejte se, jestli neznáte!), což je dobrej dramaturgickej počin Kdyby se někdo neznalej český historie o ní začal zajímat, tak právě tyhle dva filmy bych mu asi pustila.

Pray the devil back to hell - pojednává o mírovým hnutí liberijských žen, které "dosáhly nemyslitelného" .V Libérii už od roku 1990 zuřila občanská válka. Znásilňování, plenění vesnic, zfetovaný dětský vojáci a podobný zvěrstva, jak jen naše představivost v kolonce "standartní africký války" dovolí. Okolo r. 2004 si ženy z křesťanský komunity řekly, že toho mají už ale vážně dost. Společně s ženami muslimského vyznání založily mírovou iniciativu, která se po dlouhotrvajících pokojnejch manifestacích (scházely se, oblékaly bílý šat, zpívaly, modlily se ...) stala jednou z rozhodujících sil pro mírová jednání, která skončila demokratickýma volbama. Dokument sám o sobě je poměrně obyčejnej, ale příběh kterej vypráví rozhodně stojí za vidění. Ty ženský jsou prostě skvělý.

Burma VJ: reporting from a closed country.
Barma. Neutěšená situace pod krutovládou vojenský junty. V létě 2007, po dalších vládních eskapádách (hlavně zdvojnásobení cen za pohonný hmoty) se začíná pomalu formovat občanská rezistence(umlčená na téměř 10 let). Vyústí v masivní demonstrace pod vedením buddhistických mnichů. Do "západních" médií potažmo našich obýváků se tyto události dostávají zejména zásluhou nezměrně odvážných reportérů s malýma ručníma kamerama. happyend nebyl, jen strachbudící represe. V současný době běží petiční projekt za osvobození barmských politických vězňů, určený do rukou generálního tajemníka OSN. Podepsala sem to. Jestli si vážne myslim, že to má smysl? JO. Chtějí posbírat 888 888 podpisů což je ambiciózní, ale realizovatelnej cíl. Jak s tim pak naloží Ban Ki Moon je věc druhá, ale přinejhorším bude aspoň Barma vědět, že na ni svět nezapoměl, a to je, jak ve filmu říká sám šéf barmských VJů Joshua, věc důležitá. Mimochodem, vynikající, autentickej a silnej dokument.

neděle 1. března 2009

Each sound so precise

Vnímám to jako svoji občanskou povinnost. Takový věci by něměly zůstat nikomu utajeny.
V pátek 6. března se na sedmičce opět chystá skvělej koncert.


Botanica - je taková kabaretní kapela. Uměla by vás jistě rozvášnit tak jako tajemnýho pána, nebo taky zahrát na tu lyrickou strunu vašich niter, zatímco budete zpytovat svůj odraz ve sklence bordeaux. Ale divila bych se, kdybyste zůstali chladní. S takovým frontmanem jako Paul Wallfisch to jde těžko. Skvělý texty. Chtěla bych zde poukázat zejména na píseň I'm lifitng, která ma mimojiné EPICKOU basovou linku.

Jeremy Jay - no neni roztomilej? takovej trošku záludnej písničkář, hojně srovnávanej s Bowiem v nejlepších letech, no něco na tom bude. Doprovází ho klasicky bubeník, basák, kytarista a patřičná dávka syntetizérů.

Potřebné informace a odkazy zde.

pátek 27. února 2009

Nejlepší koláč světa


Kokosový sen s tvarohem, pekařství Rembrandt Donuts, 25 Kč

neděle 15. února 2009

sobota 7. února 2009

These days

Ve čtvrtek
jsem se teda vydala do Rubínu, poslední metry v patách rozjívenejm dospělákům. V baru byla pěkná výstava. Role předkapely se ujal Dné, doprovázený Kiteracerem (kterej doufám brzy někde vystoupí s vlastní tvorbou). Bylo to moc pěkný, dělá takový naivní a na první dojem jednoduše působící písničky, ale když se pořádně zaposloucháte, tak objevíte jemnou, ale propracovanou strukturu. Působili sympaticky až roztomile, ruce se jim trochu chvěly trémou. Každopádně, lidi opovrhující předkapelama nechť litujou.

Lichens. Vypadal skromně a vlídně, jak si tam rozkádal svoje meditativní dečky. Vyskytly se jakési technické problémy, které se po chvílích posunků a měnění mikrofonů odstranily. Elektrická kytara, krabičky s efektama, e-bow a pronikavej hlas, se kterým navíc umí nevšední věci. Jakoby byl se svýma nástorojema propojenej v jedinej obvod, nebo spíš organismus, jako lišejník prorostlej se stromem. Asi to umělecký jméno nemá nadarmo no. A taky měl skvělý vlasy. Lidi vůkol vypadali pohlceně, mně se sice nepodařilo do toho zcela ponořit, ale určitě to byl fascinující zážitek.

V pátek
se stavuju za klukama ve ztrátách. Baronovi povyrostly vlasy a má je teď trochu načepýřený. Jonynkova kapela tam hrála na večírku, bylo to rozpačitý. Asi jak když si Richard K. stěžuje že ti fouňové jen žerou svý rostbífový chlebíčky a nevnímaj hloubku jeho textů. I Když! Richard jistě na večírkách nehraje. Tak doufám Jonáši, žes nebyl moc nasranej, bohužel sem musela odejít zrovna v půlce nový písničky, ale to, co sem slyšela se mi líbílo!!.)
Šla jsem totiž do Aera, na Valčík s Bašírem. Zvláštní animace, dokument prolínající se s autobiografickým příběhem, kterej nás tak trochu bere za ruku a tahá do těch míst o kterejch nám něco málo říká Lucie Borhyová v minutovejch spotech. Proložený spostou pop-kulturních a trochou literárních odkazů. Hudba od Maxe Richtera, kterou mám spojenou se spoustou okamžiků, ale asi ještě nikdy mě z ní nemrazilo jako včera. Po vyjití z kinosálu nikdo z nás nemluví, ale postupně se to poddává a sklouzáváme k obvyklejm tématům, i když to v nás pořad zůstává. Cestou domů nasazuju sluchátka, který mi umožněj blaženě ignorovat veškerý dění v noční tramvaji.

Na rozloučenou posílám tematickou písničku od Nico

a další pohlednici ode mě z pokojíčku:

čtvrtek 5. února 2009

Heartbeats

Moje srdeční křivky. Krásný, že?

Důchodci v čekárně opět nezklamali.

Koncert Ufajr vs. Vložte Kočku byl výbornej. VK jsou veselí chlapci a jejich excentrickej rap a se hudebně pohybuje někde mezi Pražským výběrem, Psychic TV a fanatickým kazatelem. No a Ufajr jsou Ufajr, navíc jim to teďka dost šlape. Dobře se doplňovali, i když byste to možná z poslechu jejich tvorby neřekli.) a uplně nejlepší byly pasáže kdy hráli společně! Ufajr už navíc začnínaj bejt fakt hvězdy, maj na pódiu ručníčky, vydělávaj na vstupným uctýhodné částky a mezi písničkama se PŘEVLÍKAJ.

Jinak, Michala stále ješte neopustila záliba v opíjení nevinných dívek, večírku se zúčastnila mimo jiné slečna s taškou plnou kindervajíček, který se samozřejmě uchytily a tak všichni skládali postavičky a ti na který vyšla puzzle skládačka nadávali, jak je to blbý... všehcno při starým prostě

No a dnes večer Lichens, proslýchá se, že to bude meditativní zážitek(!)

neděle 1. února 2009

pátek 30. ledna 2009

The Black Heart Procession - 1



Jsem Temnot noční stín, - jsem Vdovec, - nic než Žal,

Zřícené Věže Princ jsem z Aquitanie:

Má Hvězda uhasla, - mou loutnu rozhýbal

Černého Slunce svit, van Melancholie.

píše ve své básni Gérard de Narval, romantik par excellence. Na desce, kterou vám chci doporučit, najdete podobný emoční tóny. Ale je to jedna z kapel se kterou se za ztracenejma láskama a zašedlejma fotkama můžete vydat bez obav. Skvělý melodie, jednoduchý, přesto vypovídající texty, zpěvák,kterej umí vystihnout ty správný okamžiky. A občas tu temnou látku protknou světlou nitkou.

Je to starý album, ale na určitý věci neni asi nikdy pozdě. Navíc si občas oblíkaj koňský hlavy.

odkaz (rapid) OPRAVENY

čtvrtek 29. ledna 2009

2 kila noisového popu


15. února bude na sedmičce slibnej koncert. Dvě zábavné a trendy kapely, u toho byste neměli chybět a nejlíp se tam ješte nechat vyfotografovat, abyste trochu podpořili svou prestiž. Jedná se o Future Islands a Wavves. To vše za 200 Kč servíruje A.M. 180 Collective. Linky se daj s trochou snahy a vyhledávačový gramotnosti sehnat, ale klidně pošlu

čtvrtek 22. ledna 2009

Dne 21.1. k nám přišel instalatér,

ale žádnej sex nebyl, jen vyměnil měřáky na vodu. Máme teď takový legrační s oldskůlovým designem. V testu z programování sem získala 11 bodů ze 30. No stejně už to vím delší dobu, že mezi řádky zdrojového kódu moje budoucnost neleží. Aspoň že primární obor přináší úspěšnejší výsledky... Kvuli blogüskum se tady u nás lidi už i souděj, musim si dávat bacha, tak mě prosimvás neprovokujte, víte že mám slabý nervy.

No a zrušili nám Deerhunter, paní Müllerová. Fakty blbý, zdravotní důvody, ale snad budou náhradní termíny...
Těším se na sobotní trojkoncert a nedělní projekci filmu Zimnice (od osmi v 3+1, každý kamarád je vítán.))

Na rozloučenou jedna pohlednice ode mě z pokojíčku

sobota 17. ledna 2009

Tipečky č. 2

Andrew Bird - tohle album vlastne ješte nevyšlo, ale tak znáte to, internetoví kradači maj dlouhý prsty. Andrew se dá zařadit mezi folkaře, na otřískanou španělku a kristusky ale zapomeňte rovnou, je to pohledenej chlapík v dobře střiženejch polobotkách. Noble beast se zalíbí už napoprvé a jen tak neomrzí. Příjemnej hlas, roztomilý zadní vokály, vůbec celkově skvělý aranže, který se občas dotýkaj pompézních výšin, aniž by se ale vydávaly za hranice dobrýho vkusu. A jsou barvitý a zábavný, třeba housličky v půlce Effigy zněj tak trochu jako by se inspiroval u Darka Vrány .)

Bon Iver - už má k dřevnímu folku o něco blíž než výše jmenovaný hezoun, asi i flanelka by se v šatníku našla. Dřív hrával s indie kapelou DeYarmond Edison, pak ho ale dostihl sled neštastnejch událostí (rozchod s holkou i kapelou, nemoc...) Smířil se s tím docela rázně - zavřel do na pár měsíců do srubu. Vrátil se s novým pseudonymem (Bon hiver ve francouzštině znamená "dobrá zima" nebo spíš"dobrou zimu", taková fráze, kterou pochytil v nějakým seriálu a která pak pro něj získala úplně novej smysl). Z písniček, který v osamění složil vzniká album For Emma, forever ago. Plný smutku, zlosti, nostalgie, strachu i síly... Výjimečný, působivý. (a myslím, že bych ho tak vnímala i bez toho dojemnýho příběhu, kterej se dočtete na kdejaký wikipedii...)

M83 - vždycky měli hodně svůj zvuk. Divoký kytary, klávesy znějící jako když jedna psychedelická žába olízne druhou,afektovanej zpěv, patetický recitativy... Loni to trochu zklidnili, zdá se mi, ale stále jsou jedinečný.) Navíc dotahujou k dokonalosti styl, kterej sem si v duchu nazvala "depešáckej shoegaze" Můžete si ho plně vychutnat na albu Saturdays = Youth Jak je z názvu patrno, o nostalgii po mladistvých letech nebude nouze. Všechno zahaleno v lehce osmdesátkovým hávu, no kdo by odolal?

Praveen & Benoit - Benoit Pioulard, hošík sladce naivního vzezření, má na kontě album Précis, křehkej snivej pop. Praveen dělá trochu míň přístupnou hudbu, subtilní amibent-idm s neopakovatelnou atmosférou. Společnej počin Songs Spun Simla byl výtečnej nápad, vznikla deska vyčnívající z melancholický hudební záplavy. Nese zřetelný stopy obou hudebních přístupů, skvěle se prolínaj a doplňujou.

středa 14. ledna 2009

Pani doktor mi zakázala randit

Kašlík nepolevil ani po týdnu a už to přestáválo být hezký, tak jsem se nakonec odhodlala navšívit svou praktickou lékařku. Temné vize o zástupech chrchlajících důchodců se naštestí nevyplnily, šla jsem tam trochu napřed, takže jsem byla hned druhá! První byl shrbenej dědeček, doruzumívající se nepříliš srozumitelným sípáním, ani sluch už mu moc nesloužil. Když pak MuDr. v 13.02 otevírá dveře, hrne se do nich dědek v beranici, přestože přišel poslední. Proti čemuž začne "ten shrbenej co tam byl první" protestovat pomalým přisouváním se ke dveřím a vytlačováním drzého dědka od vstupu do ordinace. Drzoun plamenně kontruje "já nejdu na vyšetření" údajně shání injekce proti chřipce. Je vpuštěn aby po chvíli zas vypuštěn, vedouc monolog na téma "kde všude já proboha budu ty vakcíny ješte shánět? " dostane se mu ale pouze káravé poznámky od přítomné babičky, stran předbíhání. No nádhera.

Moje diagnóza je "tak trochu bronchitida" takže fasuju recept a laskavé, avšak důrazné doporučení, abych se do konce týdne zdržovala v teple domova.

V lékarně se pak odehrává mikro scénka skoro jak z bakalářů. Paní doktor mi totiž omylem předepsala antidepresiva. Lékarnice je však bystrá a hbitá a po krátkým telefonátu mi dává ty správný prášky, tlumící kašel. Říkala, že na deprese nevypadám (dík!) MuDr. Helenka ale budiž omluvena, má chudák nemocnou sestru, takže neví, kde jí hlava stojí a přesto na mě byla milá.

Vzhledem k vrcholícímu zkouškovýmu mi to omezení pohybu ani moc nevadí. Doma navíc můžu pořád nosit tyhle boží ponožky, aniž bych byla obviněna z nevkusu!Jsou měkký a pohodlný a ze všeho nejlepší sou na nich ty ouška, jsou vlněný!!

Jinak, pondělní koncert Sundays on Clarendon Road se vydařil. S krabičkama kluci ješte nejsou uplně sžitý, neni divu, když to bylo tenkrát jejich poprvé... Ale potenciál tam rozhodně je, takže je se na co těšit, myslim. [ Duel je dobrej Jonáši!.)] To platí asi i o mírnejch disonancích ve zpěvu. Líbí se mi nová hitovka Nowai in Norway ,) trocha svěžího vánku, emo balady mám ráda, ale asi to občas chce brnknout i na tu dynamičtější strunu .) Došlo i na cover Skinny love od Bon Iver a musim říct, že se tenhle songwriter v hrobě určite neobracel a to nejen kvůli tomu, že ješte neni mrtvej, haha.)
a vůbec to bylo fajn, kamarády, některý po delší době a dokonce poznat i nějaký nový .)

pondělí 12. ledna 2009

Tipečky

Žebříčky jsou o albech, který jsem poslouchala mockrát, který důkladně znám. Pak je tu ale spousta těch, který moje uši nestihly tak dobře prověřit, ale byla by věčná .) škoda se o nich neznmínit.

Část 1. -Trendyindiediskorock
loni se s tim snad rotrzh pytel. Ale tak nová večírková hudba je potřeba.


Hot chip - Made in the dark se povedlo. Má dobře elektro-retro zvuk (chvílema mi lehce, ale opravdu lehce připomínají tu študáckou kapelu z prvního dílu filmů o basnících. což je rozhodně pozitivní atribut.))) Líbezný hlas, odlehčené až banální texty, chytlavý tracky, navíc dobře seskládáný.

Cut Copy - tady už mě koncept celýho alba nebaví tolik jako u Hot chip, ale o to víc jsem si ujížděla na jednotlivejch skladbách, hlavně asi Hearts on Fire .) Zapněte pár neonů, diskokouli a pořádně si vyleštete své conversepolobotky, tyhle kluci hrajou prvotřídní disko!

Empire of the Sun - jsou dva týpci, kteří produkujou roztomile přihřátou hudbu, kterou si lehce zamilujete. Navíc maj vytříbenej smysl pro bizarní estetiku, jak je vidno třeba ve skvělým klipu k písní Walking on the dream. Doporučuju nenechat si je ujít, o tomhle se budou pruhovaný i šusťákový děcka bavit celej další půlrok

MGMT - tady jde víc o rock, než disko, elektra je ale dost pro každý hrdlo... první místo na lastefemkem vyhlášeným hypelistu nezískali jen tak pro nic za nic. Dvě pecky, který vás budou bavit dlouho, doplněný fajn songama poměrně rozmanitýho charakteru.

A to ješte pořád neni všechno!!

Žebříčky


Grouper - Dragging a dead deer up a hill.
Grouper aneb Elizabeth Harris za pomoci kytary, kláves a spousty elektroefektů vytvořila delikátní album, který se v létě nadlouho usídlilo v mých Sennheiserech. Má dost specifickej zvuk, zastřenej, ale intenzivní, až má člověk pocit, že nahrávala pod vodou. Éterický melodie, nežný vokály, ztrácím se v jejích rajských uličkách, nehledejte mě .)



Why? - Alopecia.
Yoni Wolf je brýlatej kudrnáč pomenší postavy, kterýho byste v davu nejpíš přehlídli. Pokud ale dáte šanci jeho tvorbě, je dost možný, že vás srazí na kolena. Počátky kapely Why? se datujou už ve sladkejch devadesátkách, kdesi v Cincinnati, kdy Yoni v kazeťáku střídal audionahrávky básní s klasickým hip hopem. Nebo možná ješte dál, do jeho útlého dětství, kdy v otcově synagoze objevil analogovej páskovej rekordér. Pod pseudonymem Why? nejdřív působil sám, pak přibral bráchu a kamarády a dneska hrajou ve standartním složení kytara, basa, bicí, ale světe div se, hrajou hip hop! no, spíš ho kombinujou s indie rockovym zvukem. Yoni si pohrává se slovama a hláskama, jeho texty hraničej s dokonalostí. Uvedu pár oblíbenejch řádků:

"even though i haven't seen you in years
yours is a funeral i'd fly to from anywhere"

"Bathed, shaved, and oiled,
your legs are two skinny dolphins swimming
between the mattress and the layers of bedding
turning in your drug dry sleep."

Zkrátka, kdo jste o nich nikdy neslyšeli žhavte myspacy(napoprvé možná radši přeskočte cover Close to me) a rapidšéry, v tomhle případě se totiž neznalost nepromíjí.



Goldfrapp - Seventh tree
Alison Goldfrapp možná budete znát jako hrdinku glitter disca a elekropopovejch slaďáků jako Black cherry(kterou mimochodem miluju.) ). Letošní album je ale dost jiný, plný folkovejch balad, prozářenejch romanticky naivníma textama, Alisonin hlas zní sladce a svěže, ale zároveň je z něj cítit vyspělost. Přímo se nabízí obligátní přirovnání ke zrajícímu vínu. Stejně tak lehce a hřejivě se Seventh tree rozplývá na jazyku i po těle...



Have a nice life
- Deathconsiousness
Na lasf.fmku je někdo zaškatulkoval jako shoegaze/industrial/new-wave hybrid band což je vlastně docela výstižný. Jeden z členů má slabost pro black-metal, druhej zase ambientně laděnej sideproject nasáklej melancholií, o kterým mluví jako o "ghost-music". Jejich spolupráce je víc než povedená, vstřebává různorodý vlivy a vytváří vynikající celek.




A to ješte není všechno...

sobota 10. ledna 2009

písnička pro dnešní den



Brian Eno je génius a By this river je vážně pěkná pisnicka. Nebudu ji nijak víc popisovat, poslechněte si to. Na jutůbu to někdo použil pro svoje video natočený z okýnka v letadle, no neni to úplně špatnej nápad. Proč nebýt trochu melancholičtí, takhle při sobotě...
Coverů vzniklo myslim taky dost, já bych vyzdvihla tenhle, který můžete najít na albu Serafiny Steer, skvělý písničkářky, která navíc oplývá roztomilým kouzlem .)

p.s. tak fotka s obsahem prispevku moc nesouvisi, proste se mi libila (ach tyhle zimní nálady), je z flickru týpka co si říká kevinjamessmiths

pátek 9. ledna 2009

Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.


Dle moudrých lidových pranostik je tento mrazivý způsob ledna štastný a přinese nám brzký příchod jara a veskrze úrodný rok. Kromě prokřehlých prstů, dráždivého kašle a děcek v kombinézách, který se svýma bobama/sáněma/lžícema berou útokem cokoliv, co by se s přihmouřením obou očí dalo označit za kopec (dost jim závidím, když je potkávám) tento měsíc ale přináší především všechny myslitelné výroční žebříčky!!! abych ve své blogerské kariéře něco nezanedbala, chystám i já ten svůj, hudební. Přijde brzy, zachovávejte přízeň.
Kdyby někdo z vás, kdo se právě nacházíte v Praze, měl chuť na trochu poetického a hladivého indý folčíku, přidejte se k mojí plánované účasti na koncertě skupiny Sundays on Clarendon Road. V pondělí 12. v Rubínu, dobrovolný vstupný.