3 dny ve filmovém ráji - den druhý

Páteční ráno, budíky zvoní okolo desáté, za oknem pošmourné nebe. Sudové víno zakoupené v Redutě se definitivně ukazuje jako bolehlav, jak naznačovala již jeho lehce kalná chuť. Vstáváme a vydáváme se za snídaní. Zdejší lidi jsou strašně milí a mluví krásně měkce: usměvavá prodavačka v pekárně podává zákaznici chleba se slovy: "Je čerstvý, dobrý, ještě teplůčký". Příjemné vytržení z každodenní pražské reality. Holky pak míří na Strýčka Búnmího od thajského režiséra Weerasethakula, den předtím zhlédly jeho starší kousek a velmi je zaujal svým jedinečným stylem (i přesto, že u něj opakovaně usnuly). Moje volba padá na Stíny v ráji od Akiho Kaurismäkiho. Jeho tvorbu jsem mívala dost ráda a v Hradišti tato náklonnost propuká nanovo. Stíny v Ráji jsou skvělý film, pro Kaurismäkiho dost typický - plyne v rozváženém tempu, hrdiny jsou zvláštní lidé žijící na okraji společnosti, kteří prožívají neokázalou romanci. Film, který toho řekne spoustu, aniž by plýtval slovy, absurdní situace a pěkně satirický humor. Pauza mezi další projekcí přímo vybízí k lehkému občerstvení, vítězí gulášovka za 20 ze stánku u Hvězdy. Je teplá, správně mastná a chuti se nedá moc vytknout. Následovat má Erotikon, vrcholné dílo Gustava Machatého, němý film s doprovodem živé hudby. Tentokrát si dáme dobrý pozor, abychom celé řadě ukázali záda. Nemile nás ovšem překvapuje organizátorka se sdelěním, že začátek projekce se z technickým důvodů přesouvá o 30 - 45 min, což by znamenalo čekat ve frontě téměř hodinu. Zas tolik po československé klasice neprahneme, Gustav jistě promine, a vydáváme se za alternativním programem. Oni volí přednášku na téma stereotypy o islámském terorismu, já se ale necítím receptivní pro tento druh vjemu a vydávám se do Slováckého divadla, na filmové ztvárnění Nerudova Týdnu v tichém domě. Je to skvělá adaptace, vystihuje podstatu knížky ale zároveň přidává něco svého. Perfektně vystižený mikrosvět malostranských dvorků, lehký smích i hluboký žal v srdéčku mladého básníka dusícího se v konvencemi sevřené společnosti. Další zastávkou filmové jízdy je Nic proti ničemu, zbrusu nové dílo Petra Marka. Chvíli si venku užívám odpoledních slunečních paprsků, do sálu ale vyrážím dřív než včas, musím přece vidět aspoň jednu exkluzivní předpremiéru, když už jsem na tom festivale!!! Úvodní slovo má sám režisér, který vypráví třeba o tom, jak se asi šestkrát hlásil na FAMU, pak to vzdal a dělal si filmy podle svého a dnes tam učí. Moderátor chvílí básní o Markově specificky lo-fi stylu a postupně se dostaví i téměř celá herecká crew a dozvídáme se, že film je vlastně jedna velká improvizace. Je to můj první film od Marka a zpočátku mě trochu šokuje - roztřesená, ne zrovna ostrá kamera a ani trochu nenápadný střih mi připomíná raná homevidea mého otce, když si v devadesátkách pořídil svou první VHSku (chybí snad jen nechtěné a dlouhé záběry krytky a pochodujících nohou). Po chvíli ale přistupuju na jeho hru a zvykám si. Zápletka se točí okolo společného víkendu party lidí, kteří se znají z diskusního serveru adoptovany.cz Postupně se ale ukazuje, že někteří se vlastně mají společnou minulost a pěkně pikantní, a jiní zas vůbec nejsou adoptovaní. Vše se odehrává v duchu poetiky trapnosti a absurdity a se závěrem skvěle graduje. Za mě ano, možná se podívám i na nějaké jeho starší filmy. Prodleva mezi projekcemi si říká o večeři, opět volím stánek u Hvězdy, tentokrát jejich gyros. Trochu mě překvapuje, když se obsluhující chlapec chápe housky typu kaiserka, ale tak nejsme v Řecku, že. Nakonec se z toho vyklube docela fajn fastfood. Následuje Kaurismäkiho Bohémský život, svérázná variace na příběh Pucciniho Bohémy. Je to nádhera, jiné než Kaurismäkiho klasiky -černobílé, francouzské a velmi veselé - i když typická Akiho poetika má své jasné místo. Po skončení hledám kamarády a večírek. Potkávám brněnský kočky - divokou Zůzu, nejmilejší Táňu, roztomilou Anetku a dosud neznámou, dost pohlednou Lucii. Chvíli se bavíme a s blížící se půlnocí jdeme prozkoumat možnosti občerstvení. Do oka nám padne stánek s rozličným, převážně sýrovým sortimentem. Tajně jsem si myslela na jejich pálivý nakládaný hermelín, ale už je vyjeden, tak vezmu zavděk utopencem, který bohužel spadne do kategorie "nic moc". Slečny si dávají praženou kukuřici nebo grilovaný oštiěpok s brusinkovou omáčkou (o této lehce kontroverzní pochutině více později). Po jedné se ozývá Ruda, jestli sním, či bdím. Vyhledávám ho tedy v míru a seznamuji se s jeho fellaz. Pro ně už ale večer tak nějak končí a my dva si říkáme, že noc je vlastně dost mladá a jdeme se podívat do klubu. Tentokrát tam hrají DJs z DarkWavu a na parketu není zrovna narváno. Je to disko, obstojný, ale disko, plochý a bez duše, neinspiruje k tanci ani po pár pohárcích vína. Bereme to přes bar do (ne tak zcela)party stanu a vedeme hluboké rozhovory. Po nějaký době nás obsluha opatrně vyhazuje, jsou třeba tři hodiny a venku (no to snad ne, už zase) prší. Odcházíme spát.

3 dny ve filmovém ráji - den první

Letní filmová škola mi v posledních letech unikala - špatné načasování, lenost podstoupit čtyřhodinovou cestu a podobné nepodstatné důvody. Letos jsem se ale konečně rozhodla přistoupit od slov k činům. Trochu z toho podezřívám moc povedený letošní vizuál, který se rafinovaně ukrýval v mých oblíbených mediálních obsazích i na fyzických místech a po malých krůčcích si mě definitivně získal. Podařila se taky letošní znělka - je krásná a je v ní všechno a nic navíc, takže ji rádi vidíte znovu a znovu.

Vydařila se už cesta do Hradišťa, využila jsem nový a velmi šikovný portál pro spolujízdu, jízdomat. Z našeho řidiče Přemy se záhy vyklube mladý policista se slušnou zásobou historek. ACANB! Posledním členem posádky je Ondra, který nastoupí s mírným zpožděním a obří pizzou a "pracuje v reklamce". Po úvodním smalltalku se dobře bavíme a v závěru jízdy mi kluci ukazují spoustu místních pamětihodností, jako je model letadla v téměř životní velikosti, maják nebo plechová ZOO vyrobená jakousi kovozpracovatelskou firmou jako netradiční reklama.

Proběhlo i bleskové zasvěcení do kvality míjených barů a faktu, že návštevníkům festivalu místní říkají "lofošáci". Lofošáci táhnó. Vystoupili jsme u slavného kina Hvězda a já se vydala vyřídit si akreditaci. Slečny za pultem byly velmi milé a k festivalpassu mi přibalily dárkovou tašku s intelektuálním čtivem, obzvláště nevzhlednými pohlednicemi, magazínem o hnojení a propagačními materiály Baťovy univerzity ve Zlíně. Ráda dostávám dárky, jakkoli nesmyslný. Filmovka si mě získala hned v prvních minutách svou úžasnou atmosférou. Festival a jeho návštěvníci se krásně prolínají s městem, celé Hradiště na týden nebývale ožije. Nikde žádné davy ani okázalé celebrity, jen lofošáci slunící se v pauze mezi filmy v přilehlém parku a užívají si sortimentu kulinářských stánků a piva.

Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.

Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.

Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.