Já jsem tě vždycky viděl jako takovou sušší intelektuálku,

říká mi tuhle kamarád, co mě myslim docela dobře zná. Navíc to bylo ve starosvětský kavárně a vedle u stolu seděly postarší dámy a vedly takový ty spiklenecký hovory. V tu chvíli jsem se tomu teda srdečně zasmála, ale vlastně mě to pobuřuje, když na to teď myslim.

Tak jsem si na nejbližší dny naplánovala:
- jít do kina na Twilight: New moon a k tomu si koupit ten největší popkorn
- opít se hodně přes míru, skákat po střechách a padat do příkopů
- koupit si minisukni a hodně fialovejch plastovejch nárámků
- přečíst knihu Proč muži neumějí naslouchat a Proč ženy neumí číst v mapách
- nahrát si do mobilu nějaký arenbíčko a obtěžovat s tim lidi v tramvaji
- zapsat se do kursu vášnivé salsy

už včera jsem to myslim vzala dobrým směrem, když jsem vysedávála v Pilotbaru dýl než je zdrávo a ještě chvilku po okamžiku, kdy už rozhovory přestávaj dávat smysl. Za barem byl opět Týpek, kterej by klidně mohl figurovat v sérii YO dawg, konverzace byla velmi odlehčená a podával se nějakej asi stoletej rum. Tak doufám, že mi vymazal z hlavy pár cizích slov. Třeba frapantní.

Jinak koncert se povedl! Účast byla hojná, Jonáš byl za hvězdu, lidi tam neskutečně tančili a většina zúčastněných byla myslim spokojená. Na nějaký makrorecenze přijde čas asi jindy, až se mi zas myšlení vrátí do normálu.

A můj kamarád Ben, toho večera obzvlášť dobře naladěn, mi vymyslel nejhezčí dárek k Mikuláši, (aniž by nejspíš o mikulášský tradici něco věděl) - Mixtape!!! Ve formě adventního kalendáře - Každej den mi pošle jednu písničku, hlavně australský kapely. Jsem nadšená.

Událost sezóny

proběhne 3. prosince v Pilotu. Za časů stříbrnýho plátna tam býval biograf, teď to prý maj pod palcem nějaký ležérní Angláni a zve se to "multicultural meetpoint". Pro mě hlavně oblíbenej vršovickej bar, poslední dobou to tam nějak jako víc kultůrně žije, ale to sem dosud nezakusila. Narozdíl od fajn atmosféry, přátelský obsluhy a lahodný indický kuchyně (obzvlášť dobře chutná v noci, jako ostatně skoro všechno).

A toho 3. tam budou k vidění hned tři moje oblíbené (v současnosti asi i nejoblíbenější) české kapely.

O Dné už jsem tu psala víckrát.. když na myspace v rubrice "About" kliknete na odkaz "mine, all mine records", hodí vás to přímo na stažení skvělýho letošního EP Talking with crayons. Naživo je to moc pěkný a maj takovou bezva gentle/disko písničku, při který si člověk vždycky tak radostně uvnitř zatančí.

Na Sundays on Clarendon road jsem vás taky už zvala a ti, co přišli, nelitovali, spíš naopak. Od tý doby si kluci navíc ušli slušnej kus na tý svý životní i hudební cestě, získali věhlas a rozmanitý zkušenosti (i na psytrancové tancovačce účinkovali!), přikoupili víc efektů a tak...

no a Quite quiet jsou další "srdcovka" před pár lety jsem nevynechala snad žádnej jejich pražskej koncert. teď jsem je dlouho neviděla a o to víc se těším. Z téhle trojice jsou asi posluchačsky nejpřístupnější/nejvděčnější (aji moje mama by se stala fanouškem, kdyby měla facebook.) a taky nejdéle existující.

Vstupný je 80,- a v ceně je, jak uvádí organizátor celé akce: a) cinkání, b) škruntání, c) klavírní ťukání, d) kytarový brnkání, e) ambientní hekání, f) pufča pufča pufča, g) and much much more.
Sice nevim, co je pufča, ale rozhodně si to nenechám ujít.

Už je to jasný

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.


Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale

pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!

Včera večer v El Pasu

jsem byla nazvána kundou. Přišli jsme tam s chlapci na poslední drink večera, na chvíli se zastavili u baru a hledali místo. Když tu náhle za zády nám zaznělo: "Ještě jednou se na tu kundu podíváš a urazim ti hlavu". Z úst dámy v krátkém sestřihu, tričku Jack Daniels, mocným hlasem kterej už poznal spoustu temných zákoutí a hlubokých sklenic. Jelikož jsme byli právě přesně v jejím zorným poli a jediná další bytost ženskýho pohlaví v salonu byla barmanka, tak jsem pojala podezření... Který jsem artikulovala zdánlivě tichým vyznáním obav svým společníkům. Ale rána neletěla, tak sedíme nad pivem, probíráme důležitý věci, jak se s přibývající nocí sluší a patří, notujeme si starý český džůboxový hity. Po chvíli se u našeho stolu zastaví ona Žena co pronesla znepokojivou větu a říká mi: "Hele, to se neboj, to bylo jen tak mezi řečí... Vždyť to znáš, když má chlap oči zakalený alkoholem, tak na něj platí jedině násilí. Já o tomhle vim fakt svý, pět let jsem žila s deadmetalovym bubeníkem".

Musim se přiznat, že mi to polichotilo. Jako to přízvisko.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část druhá

Sobota začala zvesela. Naše divoká sousedka si zřejmě přivedla do svého stanu nového milého. A my měli možnost vyslechnout jejich ranní konverzaci.

Ona: Nóóo a co ty teda vlastně děláš?

On: Jsem chemik.

Ona: No a co jako konkrétně?

On: Já nevim, jestli by ti to něco řeklo, prostě chemie..

Ona: Ale tak mi to řekni

On: Štěpim acetohydráty polykarbonukleový kyseliny enzymu...

Ona: Aha.

Takhle napsaný asi nepůsobí tak vtipně, tak ale přestavte si tu situaci dvou cizích lidí co se vedle sebe probuděj po tahu a vedou takový řeči.

Dopoledne jsme trávili na provinčním koupališti all inclusive - Žlutá skluzavka, hordy dětí, obtlousté paničky lesknoucí se olejem na opalovaní, hamburgry za 30 a nějaká lokální soutěž v beach volejbale - hlavní cena kávovar, vedlejší cena megalahváč. No krása.

Na Dné (click for myspace) jsem se těšila, protože jsou dobrý a jejich (jeho?) hudba mi zlepší náladu snad pokaždý. Ale nebylo to úplně ono, kluci do toho asi nedali úplně celý srdíčka nebo co, navíc ty problémy s hlavní strunou, nelidský vedro a žádný ledový kakao v dohledu. Poprvé jsem slyšela zpívaný pasáže některejch songů a ráda bych je slyšela znovu. Pak byl chlápek co si říká Disasteradio (click for myspace), kterej hraje na různý oldschool elektro mašinky. Já jsem si teda zrovna musela zajít na kávu, tak jsem stihla jen konec, bylo to zábavný a vyzyvající k tanci, škoda, že si ho neschovali na některou večerní afterparty. V pět odpoledne by mě to asi dlouho nebavilo, ale na indiediskotéce to mohla být dobrá jízda. Po něm přišel na řadu Karl Blau (click for myspace), tak trochu zženštilě vymóděnej písničkář. Bylo to fajn, ale nijak víc mě to neoslovilo. Následovali Lucky Dragons, kteří si rozložili nádobíčko uprostřed nádvoří a jali se vytvářet svoje hudbičky, zněly tam nějaký samply, modifikovanej vokál, nějaký ruchy... no nejdřív jsem kvůli lidem který umělce obestoupili vůbec neviděla co dělaj tak mě ta hudba samotná dost nudila. Po zařazení mezi příhlížející jsem měla možnost vidět, jak jsou Lucky Dragons (ilustrační foto) obestoupení nebo spíš obsezení divákama, který se pomocí nějakejch zvláštních kabelů a oblázků a buhvíčeho zapojovali do hudební tvorby a snad se i drželi za ruce (vytvářeli silový pole nebo co, já sem ve fyzice trapně slabá). No, LD asi nepřišli s ničím po hudební stránce novým ale bylo docela zajímavý to sledovat, i když zapojit se mi nechtělo, bylo to takový až příliš hipísácký. Albín Dan se pozdějc vyjádřil ve smyslu že to byl přímo transcendentální zážitek, ale tak myslim, že byl trochu zhulenej. No a pak už měl nastat vrchol večera a pro mě i celýho festivalu.

Foto © Dlouhan (vůbec má z Creepy Teepee hezký fotky, tak se podívejte na galerii na webu radia Wave)

Bill Callahan! (click for lo-fi video) Přijel s bohatým doprovodem (houslistka! violoncellista!). Převažovaly spíš klidnější folkový věci s textama ve kterejch má každý slovo svý přesný místo, došlo i na dynamičtější "rockovější" (ach tyhle žánry, ale jak to mám jinak napsat). Byla jsem nadšená, svým neokázalým projevem a obrovským charismatem mě dostal od první minuty.

V klubu Česká hráli Mahjongg (click for myspace), ale jelikož sál, ve kterým se koncert odehrával byl co se vzduchu týče plnohodnotně srovnatelnej s opičím pavilonem na vrcholu léta, vydržela jsem tam asi tak 20 vteřin. Škoda, znělo to docela našláple. Pojďme se do příštího ročníku složit klubu Česká na klimatizaci!!! Nemyslím si, že mám nějaký zvýšený nároky na kvalitu vzduchu, ale to se fakt nedalo. A když se někdo opovážil otevřít okno, tak byl sekuriťák skutečně velmi vulgární. Albín Dan neříkal nic, protože spal.

Plánovala jsem si na neděli snídani s Billem, ale nevyšlo to, škoda. Námětů k hovoru jsem měla dostatek. K nedělní poobědové kávě pak zahráli C (oni snad nemaj myspace). Jako kluci jsou dobří, bavilo mě to, ale tak asi 20 minut. Post-rock je asi už fakt mrtvej. Říkal to i Kačák, tak to bude pravda. Nebo možná jsem byla trochu mrtvá já, přece jen to byl poslední den festivalu. Pak nastoupili Handsome Furs (click for myspace), cool manželé co maj kapelu. Viděla jsem je nedávno a bylo to dobrý, ale zas vrchol zábavy si představuju přece jen jinak, tudíž jsem příliš netoužila je po pár měsících vidět znovu. tak jsem spíš tak poslouchala zpovzdálí. Ale manžel-kytarista Dannyboy písně prokládal vtipnýma průpovídkama a byli takový veskrze ležérní, takže jsem byla spokojená. Takový manželství bych taky chtěla, nebo aspoň takový jak to zpod pódia vypadá.

Celkově jsem velmi spokojená a vděčná a příští rok mě tam uvidíte zas. Jen by to možná chtělo trochu víc vychytat afterparty, respektive trochu zapracovat na klubu Česká. A taky to teepee by tam mohli někde postavit, obzvlášť jestli zas přijedou Lucky Dragons, mohli by si v něm zahrát a byli by ještě víc magický a éterický. Chápete.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část první

Zpráva o tom, že se koná Creepy Teepee mě dost potěšila, konečně festival s vytříbeným line-upem, taková komorní dovolená s indie děckama. Konečně letní akce pro nás co posloucháme NEZÁVISLOU hudbu. Vivat A.M. 180 Collective!

Přijeli jsme na den třetí, čtvrtek. První byl Casiotone for the painfully alone (click for myspace), jenom s casiotonem, kapelu nechal doma a to podle mě hodně ubralo zážitku z jeho produkce, stejně jako nepěkných 30°C. Teda vlastně začínali Table (click for myspace), ale v tu chvíli nás víc zajímal stín a vychlazené pivo, tak o nich můžu říct leda to, že to nebyli špatný. Pak přišli na řadu Health (click for video) , zřejmě jeden z letošních top hitů letošní indie scény. Předvedli dobrou show, hudebně taky slušný, noise-pop-rockovej nářez s několika vynalézavejma pasážema. Jejich bubeník je ďábel. Následujovali Fucked-up (click for video) , moderní pankáči s výjimečným frontmanem. Ten asi tak po pěti minutách jejich produkce sestoupil k publiku, odhalil své obří břicho a laškoval na mnoho různých způsobů s těmi co byli okolo. Třeba mě přátelsky objal, tak se mi dostalo cti okusit jak moc jsou zpocená jeho záda (dost). Čechral vlasy, drtil si o hlavu plechovky, omotával se mikrofonem atd atd. Ani to nepůsobilo moc prvoplánově a samotná hudba by mě asi moc dlouho nebavila. Albín Dan říkal, že prej měl fucked-up frontman problémy s policií a onehdá po obecenstvu házel dokonce exkrementy, ale dosud nepředložil důkaz, tak nevim. Příslovečným zlatým hřebem byl pro mě Final Fantasy (click for video). Ty jeho kouzla se smyčkama a housličkama jsem měla přímo z první ruky a o to víc ho obdivuju, je fakt precizní. Navíc se mi líbí, škoda že je na kluky. (k naprostý dokonalosti koncertu pro mě většinou patří možnost platonicky milovat někoho z pódia, jsem dětinská, ano ano). Zahrál největší hity (skoro všechny) i nějaký pro mě neznámý věci. Taky se potvrtilo, že je Casiotone hodnej kluk, když za Owenem bezodkladně přispěchal aby mu půjčil adaptér. Dále se do výpomoci zapojili týpci z Health, výměna přístroje proběhla úspěšne a týpci tam pak postávali se založenejma rukama a tvářili se divně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. No ideální zakončení večera prostě. Před afterparty v klubu Česká jsme si dali v našem malebném kempu těžce vyprošenej hermelín. Kokot vrchní: "No já nevim, jestli tam ještě něco bude. A víte, jak je pozdě???? No mě se fááááááákt nechce to připravovat, to ste měli přijít dřív, víte jak mooooc pozdě je?" Bylo asi tak půl jedenáctý, proč proboha takový lidi pracujou v pohostinství.

Klub Česká nápor lidí moc nezvádal, na baru bylo třeba vystát dlouhou frontu abyste se třeba dozvěděli, že vlastně ani nemaj to, co chcete. Vzduch byl velmi horký a hutný. (nadneseně řečeno). Nehráli špatně (ZZ Top, to si nechám líbit) ale technický podmínky (málo vzduchu, málo alkoholu) nás přiměly zalomit to brzo. Že si to vynahradíme v pátek. V malebném kempu nám je zamčena před nosem brána, zamykatel na naše zoufalé volání nereaguje (že by to byl ten milý hostinský? či snad jeho syn(?) - lokální biker s manickým výrazem?), tak bránu přelezem, připomíná mi to trochu prázdniny u babičky před hodně lety.

V pátek dopoledne jsme teda vyrazili na místní pověstný památky a na nákupy a všechno to stálo za to. Dokonce i muzeum tabáku. Na stagi byli první Kodet, kteří doprovází nasamplovaný smyčky z českých filmů poněkud unylým a zdlouhavým hudebním doprovodem, moc mě to nebavilo, snaha o ártovost často vede k nudě. nebo ne? Tu další českou kapelu jsme vynechali kvůli happy hour v sousední hospodě, pivo za polovic, no neber to, táto!!!! Za takhle přátelskou cenu se picnete jen párkrát za život. Crystal Stilts (click for video) byli skvělí, takovej retro-velvetovskej shoegaze se správnou bubenicí, i když teda na Mo Tucker nemá nikdo, ale tak černovláska byla schopná a pohledná a atmosféra na nádvoří jezuistký koleje výborná, co víc si v danou chvíli přát. Oneida mě nebavila.
Na afterparty v klubu Česká nejdřív vystoupila nějaká křehká dívka s kytarou, která nás moc nezajímala, protože jsme se tešili jakože na tu PÁRTY. No následující D/winampJ bohužel nehrál podle našeho gusta tak jsme se tam jen tak chvíli zmítali. Nedokázal mi zahrát ani Float on od MM ani písničky z hříšňáku, tak co za tim pultem sakra dělá. Albín Dan ho teda podezříval, že vlastně vůbec nehraje on ale děvče schované pod stolem, ale to je opět sporné.

Fotku jsem ukradla na facebooku a videa jsou od našeho mladého nadějného kamaráda Martina aka Strame