středa 21. března 2012

Co mě naučil Social Innovation Camp


Koncept Social Innovation Campu, zrozený před 4 lety v Londýně, pracuje s jednoduchou, ale geniální myšlenkou - vyhlašte soutěž o nápad na projekt, který inovativním způsobem řeší společenský problém, vyberte ty nejlepší a pak pozvěte pár nadšenců, kteří se přes víkend zavřou do jedné budovy a společně zapracují na tom, aby se dobré nápady co nejvíce přiblížily realizaci. Do našich luhů se SICamp podíval už v roce 2010 díky Respekt institutu ( a u zrodu stál @fialajakub, supertajemník ze @stunome a šedá eminence českého neziskového sektoru). Druhý ročník se konal minulý víkend v brněnském Domě umění a já jsem měla šanci být u toho a myslím, že z těch nabitých dvou dnů budu čerpat inspiraci, motivaci a radost ještě dlouho.



Zjistila jsem spoustu věcí:

1) V mé vlasti žije spoustu skvělých, schopných lidí s dobrými nápady

Celý víkend vládla na SICampu vynikající atmosféra - týmy kempařů se se svými flipcharty, litry kávy a gigabajty dat rozptýlily po výstavních prostorách a krásně se mísily s exponáty i návštěvníky. Organizátoři udělali maximum pro to abychom se cítili dobře (obzvlášť oceňuji organizační i morální podporu, spoustu "fatboyů" a svačinky) a kempaři vytvořili skvělou náladu - všichni pracovali v plném tvůrčím zápalu a za víkend odvedli obrovský kus práce. Tým Slibujeme aka archiv volebních slibů během dvou dnů vytvořil hodně slibně (xixi) rozjetou webovou aplikaci. Kanárci rozvinuli DIY senzor znečištění ovzduší z prototypu do ambiciozního sexy projektového plánu (už i hisptři budou mít svůj kosmodisk!). Tým Um sem um tam předvedl, že si dokáže s vtipem poradit s gamifikací (mikro)dobrovolnictví a přitom stát oběma nohama na zemi. Ovčí babičky aka Pra-pra neosnilily žádným cool webem, ale přišly se promyšleným plánem, jak přemostit mezeru mezi generacemi, s důrazem na konkrétní lidi a sdílení dovedností při osobním setkávání. EcoUP vymysleli zajímavý koncept mobilní aplikace, která s pomocí herních a koučovacích principů vychovává lidi k udržitelnějšímu životnímu stylu. Můj tým, TyDobroTy, byl už od začátku Popelkou mezi kempaři, ale s nápadem na web, který by propojil společensky prospěšné gastronomické podniky a lidi, kteří by do nich rádi chodili, jsme myslím hodně pohnuli a ve ztížených podmínkách obstáli se ctí.




2) Za víkend se dají intenzivně prožít všechny fáze tvůrčího/projektového procesu

Počáteční nadšení, kreativní vzepětí, bouřící mozky, setkání s realitou, tvorba reálných&udržitelných plánů, tvrdá práce, ponorková nemoc, tvůrčí blok, skepse, nová (mírnější) tvůrčí vlna, realismus, stres, tvrdá práce, radost z dosaženého. A ve chvílích krize mě povzbudila výborná atmosféra kempu - členové týmů se vzájemně navštěvovali, sdíleli zkušenosti i problémy, půjčovali si pracovní síly (jó grafici, ti jdou na dračku!) a inspirovali se. Ve chvílích, kdy jsme byli zaseklí, se nezřídka stalo, že přišel někdo "zvenku" na kus řeči a zevlu a přinesl zajímavé podněty a upozornil nás na věci, které jsme v bludných kruzích nenacházeli. A ráda jsem chodila pro osvěžení mysli okukovat ostatní týmy v akci, protože pracovali na zajímavých věcech a potýkali s podobnými problémy, což mě vždycky povzbudilo.



3) SNM je lovebrand

S @janbohm jsme se nad pivem shodli, že SNM (Studia nových médií na FF UK) je snad první vzdělávací instituce, ke které máme fakt osobní a láskyplný vztah. A až překvapivě často jsem se za ten víkend setkala s reakcí typu "Tys studovala SNM, jo? Cool! Já bych SNM studoval hned! " :) Zdá se, že si můj obor za pár let stihl vybudovat dobrou pověst a myslím, že za to můžou především skvělí, inspirativní lidi z různorodých prostředí, kteří mu dávají tvář a směr. A právě na SICampu dělali studenti i absolventi svému taťkovi Josefovi čest: Radka Peterová s přehledem prezentovala svou vizi sensuálních DIY kanárků a se svým hvězdným týmem vyhrála hlavní cenu; VeroNika Trachtová byla schopnou a obdivuhodně klidnou organizátorkou campu i inspirativních precampů (a snad i postcampy budou!) Honza Böhm přesvědčil, že jako stand-up komik by asi fakt uspěl a že gamifikace má reálný potenciál i v konfrontaci s přísným finančním plánem. Jenda Perla ukázal ovčím babičkám možnosti sociálních médií a spolu s Marianou získal srdíčko publika flipachartovou guerilla prezentací a já, já jsem byla roztomilá a děsně hodná.

4) Ulice, o které jsem si celá ta dlouhá léta, co navštěvuji Krno (já jsem tam jezdila, když ještě bylo Brnem, ha!) je ve skutečnosti Masarykova!!11!!1oneoneoenoe A v Krně je spoustu míst, které musím navštívit (nejvýš na listu je Kamenná kolonie a Kabaret Špaček) a žijí tam hodní lidé s krásným dialektem (special thanks to hvpt a údajná ekoteroristka Hanka).


Celé to může z mého popisu působit trochu idelisticky až hipísácky, ale berte mě trochu s rezervou, protože já jsem tak strašně hodná, že o mne lidé až bojí. Ale skoro bych si troufla říct, že většina kempujících kolegů to vidí dost podobně. SICamp byla obohacující zkušenost, která neskončila odjezdem  z Krna, snad všichni z nás chtějí vzniklé projekty dále rozvíjet.

Tak ahoj, světe, máš se na co těšit!



čtvrtek 26. ledna 2012

#nmi12

Na počátku bylo slovo, to slovo bylo konference a to slovo bylo od @josefslerka. (A jak tak toho dobrého muže znám, nedivila bych se, kdyby tam nechybělo", vole"). Studia nových médií, magisterský obor, kterému Josef velí, se společně s on-line vydavatelstvím Internet Info rozhodli uspořádat New Media Inspiration - konferenci, která propojí akademickou sféru s byznysem. Jako hlavní téma organizátoři vybrali sociální média a jejich měření, dostalo se ale také na umělou inteligenci, vizualizace dat nebo food hacking. Program byl nabitý, v duchu hlavní myšlenky se CMOs a prolnuli s PhDs a zajímavé prezentace obstarali také studenti a čerství absolventi StuNoMe.

NMI jsem se účastnila jako taktrochuorganizátor, proto je můj pohled trochu specifický, přesto ale toužím sdílet své osobní highlights (kolegyně Jansová promine, ale sousloví "vysoká světla" opravdu použít nemohu), omezené na velký sál, kde mě držela funkce (bohužel špatné) moderátorky.


@tomasprusa - Sociální média ve zdravotnictví
Na začátku hrozil akademickou strohostí, prezentace ale vůbec nebyla nudná a přinesla spoustu zajímavých informací - třeba, že spousta lidí vyhledává informace o zdraví na Fejsbuku, že nemocnice v USA nezřídka pracují s Foursquare (jako to asi vypadá v praxi - za 33 čekinů menší operace zdarma?) a tamní chirurgové během operace tweetují ze sterilních počítačů nebo že Nemocnice Na Bulovce aktivně využívá YouTube.



Taboo socket od skupiny Cancel [čti: Kancl]
Zásuvky a vidličky, velké tabu útlých let. Kancl připravil skvělou instalaci důvěrně připomínající dětský bunkr, kam jste se mohli schovat a (sebrali-li jste dostatečnou odvahu), strčit dvojzubou vidličku do zásuvky. Odměnou byla rozsvícená lampa a salónní noisové melodie. Další skvělá věc z kuchyně autorů mnou vychvalované HotKarot nebo nové body buildigové městské hry Schodies.




Tento jedinečný moment svým ostrým objektivem zachytil @martinkubelka.




@eduard_pinos - Role a využití social media pro PR oddělení firem
Absolvent @StuNoMe s bohatou kariérní zkušeností (Google, Bison & Rose, dokonce i jeden z českých operátorů) si připravil zajímavou prezentaci o integraci sociálních médií do firemního PR. Žádná komunikační revoluce se podle něj nekoná, nová média jsou jen dalším dílem skládačky. Zajímavý pro mě byl jev zvaný "research online purchase offline" (zákazníci si vybírají produkty na internetech, ale pak si je jdou koupit do kamenných obchodů a online marketéři přicházejí o provize) nebo překvapivá čísla o využívání sociálních sítí českými novináři (47% z nich prý používá Fejsbuk jako informační zdroj).


Líbilo se mi i živelné a vtipné vystoupení knihovnické social guru @nofreeusernames o otravnosti příliš horlivé snahy učinit Fejsbuk prodejním kanálem; prezentace od @eliskah, která naopak tvrdila, že prostřednictvím FB se prodává víc než dobře a to dokonce i pojištění; nebo keynote Romana Nerudy o umělé inteligenci - bavil mě i když mi občas nesepínaly ty správné synapse.



Autorem této nádherné kompozice není nikdo jiný než @martinkubelka.

Většinu prezentací si můžete prohlédnout zde.

Konference byla dobře zvládnutá také po organizační stránce, zaznamenala jsem jen drobné problémy - nebylo třeba zcela jasné, jak se připojit ke konferenční wifi a také bych příště přidala pár manipulačních minut na konec každého vystoupení - 20 minut na prezentaci, diskusi a výměnu mluvčích je docela šibeniční, i když někteří to zvládli s grácií i za 15. Ale možná ze mně jen mluví moderátorka, která musela s těžkým srdcem přetínat pozoruhodné myšlenkové toky řečníků.

I když #nmi12 když asi nepřinesla žádné zásadní nové objevy, rozhodně byla inspirativní a myslím se povedla i coby začátek námluv univerzit s byznysáky. A hlavně dokonale splnila roli vánočního večírku novomediální komunity - osobně jsme se potkali a seznámili, dozvěděli se kdo dělá, poplácali se po ramenou a odešli na bar. Jen místo fotek dětí se většina chlubila svými devicy a ROI grafy.

pátek 5. srpna 2011

3 dny ve filmovém ráji - den druhý

Páteční ráno, budíky zvoní okolo desáté, za oknem pošmourné nebe. Sudové víno zakoupené v Redutě se definitivně ukazuje jako bolehlav, jak naznačovala již jeho lehce kalná chuť. Vstáváme a vydáváme se za snídaní. Zdejší lidi jsou strašně milí a mluví krásně měkce: usměvavá prodavačka v pekárně podává zákaznici chleba se slovy: "Je čerstvý, dobrý, ještě teplůčký". Příjemné vytržení z každodenní pražské reality. Holky pak míří na Strýčka Búnmího od thajského režiséra Weerasethakula, den předtím zhlédly jeho starší kousek a velmi je zaujal svým jedinečným stylem (i přesto, že u něj opakovaně usnuly). Moje volba padá na Stíny v ráji od Akiho Kaurismäkiho. Jeho tvorbu jsem mívala dost ráda a v Hradišti tato náklonnost propuká nanovo. Stíny v Ráji jsou skvělý film, pro Kaurismäkiho dost typický - plyne v rozváženém tempu, hrdiny jsou zvláštní lidé žijící na okraji společnosti, kteří prožívají neokázalou romanci. Film, který toho řekne spoustu, aniž by plýtval slovy, absurdní situace a pěkně satirický humor. Pauza mezi další projekcí přímo vybízí k lehkému občerstvení, vítězí gulášovka za 20 ze stánku u Hvězdy. Je teplá, správně mastná a chuti se nedá moc vytknout. Následovat má Erotikon, vrcholné dílo Gustava Machatého, němý film s doprovodem živé hudby. Tentokrát si dáme dobrý pozor, abychom celé řadě ukázali záda. Nemile nás ovšem překvapuje organizátorka se sdelěním, že začátek projekce se z technickým důvodů přesouvá o 30 - 45 min, což by znamenalo čekat ve frontě téměř hodinu. Zas tolik po československé klasice neprahneme, Gustav jistě promine, a vydáváme se za alternativním programem. Oni volí přednášku na téma stereotypy o islámském terorismu, já se ale necítím receptivní pro tento druh vjemu a vydávám se do Slováckého divadla, na filmové ztvárnění Nerudova Týdnu v tichém domě. Je to skvělá adaptace, vystihuje podstatu knížky ale zároveň přidává něco svého. Perfektně vystižený mikrosvět malostranských dvorků, lehký smích i hluboký žal v srdéčku mladého básníka dusícího se v konvencemi sevřené společnosti. Další zastávkou filmové jízdy je Nic proti ničemu, zbrusu nové dílo Petra Marka. Chvíli si venku užívám odpoledních slunečních paprsků, do sálu ale vyrážím dřív než včas, musím přece vidět aspoň jednu exkluzivní předpremiéru, když už jsem na tom festivale!!! Úvodní slovo má sám režisér, který vypráví třeba o tom, jak se asi šestkrát hlásil na FAMU, pak to vzdal a dělal si filmy podle svého a dnes tam učí. Moderátor chvílí básní o Markově specificky lo-fi stylu a postupně se dostaví i téměř celá herecká crew a dozvídáme se, že film je vlastně jedna velká improvizace. Je to můj první film od Marka a zpočátku mě trochu šokuje - roztřesená, ne zrovna ostrá kamera a ani trochu nenápadný střih mi připomíná raná homevidea mého otce, když si v devadesátkách pořídil svou první VHSku (chybí snad jen nechtěné a dlouhé záběry krytky a pochodujících nohou). Po chvíli ale přistupuju na jeho hru a zvykám si. Zápletka se točí okolo společného víkendu party lidí, kteří se znají z diskusního serveru adoptovany.cz Postupně se ale ukazuje, že někteří se vlastně mají společnou minulost a pěkně pikantní, a jiní zas vůbec nejsou adoptovaní. Vše se odehrává v duchu poetiky trapnosti a absurdity a se závěrem skvěle graduje. Za mě ano, možná se podívám i na nějaké jeho starší filmy. Prodleva mezi projekcemi si říká o večeři, opět volím stánek u Hvězdy, tentokrát jejich gyros. Trochu mě překvapuje, když se obsluhující chlapec chápe housky typu kaiserka, ale tak nejsme v Řecku, že. Nakonec se z toho vyklube docela fajn fastfood. Následuje Kaurismäkiho Bohémský život, svérázná variace na příběh Pucciniho Bohémy. Je to nádhera, jiné než Kaurismäkiho klasiky -černobílé, francouzské a velmi veselé - i když typická Akiho poetika má své jasné místo. Po skončení hledám kamarády a večírek. Potkávám brněnský kočky - divokou Zůzu, nejmilejší Táňu, roztomilou Anetku a dosud neznámou, dost pohlednou Lucii. Chvíli se bavíme a s blížící se půlnocí jdeme prozkoumat možnosti občerstvení. Do oka nám padne stánek s rozličným, převážně sýrovým sortimentem. Tajně jsem si myslela na jejich pálivý nakládaný hermelín, ale už je vyjeden, tak vezmu zavděk utopencem, který bohužel spadne do kategorie "nic moc". Slečny si dávají praženou kukuřici nebo grilovaný oštiěpok s brusinkovou omáčkou (o této lehce kontroverzní pochutině více později). Po jedné se ozývá Ruda, jestli sním, či bdím. Vyhledávám ho tedy v míru a seznamuji se s jeho fellaz. Pro ně už ale večer tak nějak končí a my dva si říkáme, že noc je vlastně dost mladá a jdeme se podívat do klubu. Tentokrát tam hrají DJs z DarkWavu a na parketu není zrovna narváno. Je to disko, obstojný, ale disko, plochý a bez duše, neinspiruje k tanci ani po pár pohárcích vína. Bereme to přes bar do (ne tak zcela)party stanu a vedeme hluboké rozhovory. Po nějaký době nás obsluha opatrně vyhazuje, jsou třeba tři hodiny a venku (no to snad ne, už zase) prší. Odcházíme spát.

čtvrtek 4. srpna 2011

3 dny ve filmovém ráji - den první



Letní filmová škola mi v posledních letech unikala - špatné načasování, lenost podstoupit čtyřhodinovou cestu a podobné nepodstatné důvody. Letos jsem se ale konečně rozhodla přistoupit od slov k činům. Trochu z toho podezřívám moc povedený letošní vizuál, který se rafinovaně ukrýval v mých oblíbených mediálních obsazích i na fyzických místech a po malých krůčcích si mě definitivně získal. Podařila se taky letošní znělka - je krásná a je v ní všechno a nic navíc, takže ji rádi vidíte znovu a znovu.

Vydařila se už cesta do Hradišťa, využila jsem nový a velmi šikovný portál pro spolujízdu, jízdomat. Z našeho řidiče Přemy se záhy vyklube mladý policista se slušnou zásobou historek. ACANB! Posledním členem posádky je Ondra, který nastoupí s mírným zpožděním a obří pizzou a "pracuje v reklamce". Po úvodním smalltalku se dobře bavíme a v závěru jízdy mi kluci ukazují spoustu místních pamětihodností, jako je model letadla v téměř životní velikosti, maják nebo plechová ZOO vyrobená jakousi kovozpracovatelskou firmou jako netradiční reklama.


Proběhlo i bleskové zasvěcení do kvality míjených barů a faktu, že návštevníkům festivalu místní říkají "lofošáci". Lofošáci táhnó. Vystoupili jsme u slavného kina Hvězda a já se vydala vyřídit si akreditaci. Slečny za pultem byly velmi milé a k festivalpassu mi přibalily dárkovou tašku s intelektuálním čtivem, obzvláště nevzhlednými pohlednicemi, magazínem o hnojení a propagačními materiály Baťovy univerzity ve Zlíně. Ráda dostávám dárky, jakkoli nesmyslný. Filmovka si mě získala hned v prvních minutách svou úžasnou atmosférou. Festival a jeho návštěvníci se krásně prolínají s městem, celé Hradiště na týden nebývale ožije. Nikde žádné davy ani okázalé celebrity, jen lofošáci slunící se v pauze mezi filmy v přilehlém parku a užívají si sortimentu kulinářských stánků a piva.

Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.

Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.

Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.

neděle 26. června 2011

Zavřete oči, odcházím

Po dlouhodobé hibernaci se šufle zavírá. Své blogerství ale nevěším na hřebík, jen odcházím na tumblr. Ano, vážně. Chci být hip a světácká, budu nejspíš psát anglicky. Jestli tu ještě zůstali nějací čtenáři, tak budu ráda, když mě budete následovat.

http://allyourcookies.tumblr.com/

pátek 3. září 2010

Ordinace v růžové zahradě je lež - část druhá

Naštěstí mám po boku diplomata. Bavíme se o jeho studiích v Brně, Pražským jaru a český literatuře, snaží si vybavit Nerudovu báseň, kterou přeložil do korejštiny. Nejvíc mě asi překvapuje jeho víra ve znovusjednocení Koreje. Věří, že jeho zkušenost z Čech mu může pomoct při transformaci Severní Koreje na demokratický stát.

Dveře urgentního příjmu se otvírají, zřízenec veze Seol na pojízdné posteli, s kapačkou v ruce. Docela mě zamrazí. Zřízenec mě žádá, abych mu pomohla s překládáním, pojedeme na rentgen a sono. Seol už se ulevilo, ale pořád vypadá hodně unaveně a ztrápeně. Zřízenec se mezi tím vybavuje s obsluhou rentgenu a těžkotonážní zdravotní sestrou, žoviálně a hlasitě, "A to si věděla že tady Iris se nám vdala? hohohohoho" Jejich hovor plyne (nebo spíš zurčí) několik dlouhých minut a imaginární kladivo v mojí hlavě rozbíjí kachlíčky potemnělý místnosti. Když se personál dostatečně pobaví, přistupujou k zákroku. Rentgen je obří, elegantně zaoblená mašina, má různý elektronický vychytávky, který se mi podaří spatřit v rentgenářský kabině. Úplně jinej než si pamatuju z dětství - monstrózní kovovej stroj připomínající kostru vesmírnýho korábu. Po ultrazvuku se vracím k diplomatovi a Seol za dveře vyšetřovací místnosti. Diplomat mi s neokázalou galaností přinese automatovou kávu (odporné chuti) a snickers. Můžu si teda ze seznamu "Co chci stihnout než mi bude 30" odškrtnout položku "Nechat se pozvat na večeři asijským diplomatem". Od našeho příchodu do nemocnice uplynuly skoro tři hodiny a o diagnóze natož prognóze nevíme nic. Navzdory únavě a nejistotě se ale docela dobře bavíme. Sobotní půlnoc oslavíme "high-five" a já se snažim neposlouchat obtloustlýho chlápka vedle, kterej strašně řeší, jak dlouho už tam čekají a kolik ho bude stát parkovný, zatímco za zdí urgentního příjmu vyšetřujou jeho příbuznou se srdečním záchvatem. Chlápek vypadá jako prototyp devadesátkovýho podnikatele, oděného "pro chvíle volna" a svůj nevhodnej monolog doprovází šustěním ponožek v crocsech. Když se čas chýlí k jedné, přichází za náma lékař s verdiktem: silná infekce močových cest, která zasáhla jednu ledvinu. Ještě ji pro jistotu posílá na prohlídku na chirurgii.

Chirurg je sympatickej, snad první člověk který se k Seol chová lidsky a osobně, trpělivě jí všechno vysvětluje. Zůstávám jako morální podpora až do chvíle, kdy dojde na vyšetření per rectum. Načež nastává úsměvná, až skoro televizní historka, když se to snažím vysvětlit diplomatovi. Za několik minut je po všem, vyzvedáváme Seol a její provizorní dokumentaci, která zároveň slouží jako faktura. List je zhusta popsanej provedenejma zákrokama, sestra musí sáhnout po dalším. Chirurg nám sděluje, že tam nic na operaci není a že už na Seol čeká rozestlaná postel na infekčním oddělení. Na druhej konec nemocničního areálu nás převáží sanitkou, hřmotnej saniťák nás pak vysazuje před infekční budovou a předává vrátné, přičemž s diplomatem už definitivně získáváme role překladatelka a manžel, což nás baví, tak neprotestujeme. Anabáze je téměř u konce, čeká nás už jen epizodka s vrátnou, když přebírá její oblečení a mění ho za širokou nemocniční košili. Zmožená Seol věší šatstvo na ramínka, rázná vrátná ovšem není spokojená, převěšuje a říká: "Nojó, ty dnešní mladý, ty už si ani pořádně neumí pověsit oblečení, no já to vidim na mejch vnucích, to mládí, neváží si už ničeho!!" Když už šatstvo visí dostatečně úhledně a vrátná je spokojená, podepíšeme další z mnoha papírů a odcházíme do lůžkový části. Přijímá nás nevrlý lékař, sestra uloží Seol, teda až poté co opatří podpisem další, jistě zcela nezbytná, potvrzení. Doktor je úplnou esencí skepse, říká "nojo, to je šílený, já to ani nechci vidět"... A potvrzuje diagnózu doktora z urgentního příjmu - rozsáhlá močová infekce, hodnoty nějakých bakterií převyšují normu snad devítinásobně. Několik dní si poleží, bude potřebovat silná antibiotika. Máme zavolat druhý den, kdy už by měli mít konkrétnější výsledky. Opouštíme hororovou infekční budovu, mrtvolně tichou a tlumeně osvětlenou chladně modrým světlem.

Po chvíli bloudění vyjíždíme z motolskýho komplexu. Je 2:47, na silnicích jen my a taxíky, noční město potichu pulsuje. Motor ambasádního Hyundaie má elegantní zvuk, všude je mokro a vzduch je po průtrži nebývale svěží. Diplomat mě dováží až před dveře, loučíme se. Odcházím nahoru, ukládám se ke spánku a snažím se všechny ty neuvěřitelný události dnešní noci srovnat v hlavě.

sobota 24. července 2010

Ordinace v růžové zahradě je lež - část první

Znáte Couchsurfing.org? Jde o web umožňující trochu jiný způsob cestovaní, než poskytuje tradiční turisitka. Je to snadný - založíte si profil, napíšete do infa že jste easygoing a openminded, nahrajete pár cool fotek... A můžete kontaktovat ostatní uživatele, kterých je aktuálně přes 2 miliony, pochází snad ze všech koutů světa a vzájemně si nabízí ubytování, setkání nebo drobný rady. Používám couchsurfing asi 3 roky a měla jsem spoustu skvělých zkušeností - přespala jsem na pár gaučích, vedla dlouhý smalltalky i hluboký dialogy s lidma z cizích zemí, viděla jsem díky nim místa, který troubům s lonely planet v zadní kapse zůstanou utajený...

Někdy na začátku týdne mě právě přes CS kontaktovala Seol, moc mile vypadající Korejka, která na poslední chvíli sháněla gauč a někoho, kdo ji pomůže s objevováním Prahy. Proběhlo pár mailů, telefonát a ve středu večer vyzvedávám na Vyšehradě unavěně působící, ale usměvavou holku s krosnou. Povídáme si o tom co zažila na svý téměř roční cestě a Seol si trochu stěžuje, že ji už pár dnů nebylo dobře. Já v duchu přemýšlím co podnikneme - ubytujeme jí, vezmeme na jídlo, večer třeba na Vyšehrad, na pár drinků, na nábřeží... tak nějak by asi proběhla standardní couchsurferská zkušenost.

Jenže... věci se měly jinak. Seol chvíli odpočívá, ale není jí líp, nemá ani hlad, bavíme se o tom, že bychom měli druhý den pro jistotu zajít k doktorovi. S přibývající večerem se její stav prudce horší a na teploměru vypůjčeným od sousedů se ukáže děsivých 39,2. Volám na pohotovost a jakmile Seol zabere paralen vyrážíme na polikliniku ve Spálený. Vítá nás znuděná sestra s dokonale prázdným výrazem a o poznání přívětivější, starší, ale dost čiperná paní doktorka. Po běžným vyšetření (ve kterým já figuruju jako tlumočník) sezná, že asi půjde o letní infekci/virózu a předepíše třídenní antibiotika. Seol je jako samoplátkyně zkásnuta o 185czk, s úlevou jdeme do lékárny a domů. Další den je jí líp, doufáme, že pomalu zabíraj prášky a brzy bude dobře. Večer už to tak vypadá, povídáme si o filmech, rozhodneme se podívat na Persepolis (musim se ale přiznat, že mě chvíli zvráceně přitahoval Sex ve městě 2 z její filmové kolekce).

V pátek odpoledne se vracím z práce, Seol polehává a říká, že se jí zase přitížilo. Původní plán byl, že já v sobotu ráno odjedu na venkov navštívit prarodiče a ona se přesune k dalšímu CS hostiteli. Bohužel se na to vůbec necítí a ani zdaleka na to nevypadá. Přemýšlíme co dál a jí je stále hůř, vracejí se vysoký teploty. Seol se rozhodne zavolat na ambasádu, aby ji poradili s vyšetřením a případnou hospitalizací v nemocnici. Diplomat provede pár hovorů a volá zpátky, že mluvil s cizineckým oddělením v Motole. Po další sérii telefonátů se uvolí k neobvykle vstřícnému kroku - půjčuje ambasádní auto, kterým Seol odveze do nemocnice. A tak za půl hodiny parkuje před naším domem majestátní černý Hyundai a seznamujeme se s diplomatem, pomenším uctivým chlápkem v dokonale padnoucím obleku. Cestou spolu mluví korejsky, já z okýnka sleduju průtrž mračen a svérazný způsoby, jakými se s ní vyrovnávají kolemjdoucí.

Liják neustává, diplomat obětavě zaparkuje pod střechou a vydáváme se dovnitř obrovský nemocniční budovy. Chodby jsou rozlehlý, spletitý a nepřehledný, po intervenci sekuriťáků nacházíme cizinecké odělení, kde nás pěkně zostrá vítá jeho pracovnice. Je 20:49, v devět končí. Vede důrazný monolog: "Vždyť jsem vam říkala, ať přijdete v sedm!!!! Teď už je pozdě! A ubohou Seol, vyčerpaně polehávajcí na přijímacím stolku, nutí vyplnit formulář. Diplomat se nesměle pokouší vysvětlit situaci, já nevěřícně zírám a zmůžu se jen na "bohužel to dřív nešlo". Semetrika nás vybavuje kopií formuláře, na jehož druhou stranu se budou zaznamenávat provedený zákroky a posílá nás na pohotovost. V čekárně je živo, po dlouhých desítkách minut přicházíme na řadu. Přijimá nas lékařka ve středním věku, anglicky mluvící. Pročte zprávu z předchozí pohotovosti, prohlédne Seol a posílá nás na urgentní příjem, kde ji udělají důkladný vyšetření. Po další chvíli bloudění se ocitáme v prosklenné recepci, kde sedí mohutná sestra-kápo, prohlídne přidělený papíry a za chvíli Seol vyzvedává posádka akutní vyšetřovny s vozíkem. Nemocniční chodby jsou ponurý a páchnou smrtí, otevřenými dveřmi proudí noví pacienti a studený vítr. Dívám se na stěnu obklíčenou žlutými lehátky opatřenou nápisem "lehátka pro případ hromadného neštěstí" a trochu se mi chce plakat.