Už je to jasný

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.


Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale

pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!

Včera večer v El Pasu

jsem byla nazvána kundou. Přišli jsme tam s chlapci na poslední drink večera, na chvíli se zastavili u baru a hledali místo. Když tu náhle za zády nám zaznělo: "Ještě jednou se na tu kundu podíváš a urazim ti hlavu". Z úst dámy v krátkém sestřihu, tričku Jack Daniels, mocným hlasem kterej už poznal spoustu temných zákoutí a hlubokých sklenic. Jelikož jsme byli právě přesně v jejím zorným poli a jediná další bytost ženskýho pohlaví v salonu byla barmanka, tak jsem pojala podezření... Který jsem artikulovala zdánlivě tichým vyznáním obav svým společníkům. Ale rána neletěla, tak sedíme nad pivem, probíráme důležitý věci, jak se s přibývající nocí sluší a patří, notujeme si starý český džůboxový hity. Po chvíli se u našeho stolu zastaví ona Žena co pronesla znepokojivou větu a říká mi: "Hele, to se neboj, to bylo jen tak mezi řečí... Vždyť to znáš, když má chlap oči zakalený alkoholem, tak na něj platí jedině násilí. Já o tomhle vim fakt svý, pět let jsem žila s deadmetalovym bubeníkem".

Musim se přiznat, že mi to polichotilo. Jako to přízvisko.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část druhá

Sobota začala zvesela. Naše divoká sousedka si zřejmě přivedla do svého stanu nového milého. A my měli možnost vyslechnout jejich ranní konverzaci.

Ona: Nóóo a co ty teda vlastně děláš?

On: Jsem chemik.

Ona: No a co jako konkrétně?

On: Já nevim, jestli by ti to něco řeklo, prostě chemie..

Ona: Ale tak mi to řekni

On: Štěpim acetohydráty polykarbonukleový kyseliny enzymu...

Ona: Aha.

Takhle napsaný asi nepůsobí tak vtipně, tak ale přestavte si tu situaci dvou cizích lidí co se vedle sebe probuděj po tahu a vedou takový řeči.

Dopoledne jsme trávili na provinčním koupališti all inclusive - Žlutá skluzavka, hordy dětí, obtlousté paničky lesknoucí se olejem na opalovaní, hamburgry za 30 a nějaká lokální soutěž v beach volejbale - hlavní cena kávovar, vedlejší cena megalahváč. No krása.

Na Dné (click for myspace) jsem se těšila, protože jsou dobrý a jejich (jeho?) hudba mi zlepší náladu snad pokaždý. Ale nebylo to úplně ono, kluci do toho asi nedali úplně celý srdíčka nebo co, navíc ty problémy s hlavní strunou, nelidský vedro a žádný ledový kakao v dohledu. Poprvé jsem slyšela zpívaný pasáže některejch songů a ráda bych je slyšela znovu. Pak byl chlápek co si říká Disasteradio (click for myspace), kterej hraje na různý oldschool elektro mašinky. Já jsem si teda zrovna musela zajít na kávu, tak jsem stihla jen konec, bylo to zábavný a vyzyvající k tanci, škoda, že si ho neschovali na některou večerní afterparty. V pět odpoledne by mě to asi dlouho nebavilo, ale na indiediskotéce to mohla být dobrá jízda. Po něm přišel na řadu Karl Blau (click for myspace), tak trochu zženštilě vymóděnej písničkář. Bylo to fajn, ale nijak víc mě to neoslovilo. Následovali Lucky Dragons, kteří si rozložili nádobíčko uprostřed nádvoří a jali se vytvářet svoje hudbičky, zněly tam nějaký samply, modifikovanej vokál, nějaký ruchy... no nejdřív jsem kvůli lidem který umělce obestoupili vůbec neviděla co dělaj tak mě ta hudba samotná dost nudila. Po zařazení mezi příhlížející jsem měla možnost vidět, jak jsou Lucky Dragons (ilustrační foto) obestoupení nebo spíš obsezení divákama, který se pomocí nějakejch zvláštních kabelů a oblázků a buhvíčeho zapojovali do hudební tvorby a snad se i drželi za ruce (vytvářeli silový pole nebo co, já sem ve fyzice trapně slabá). No, LD asi nepřišli s ničím po hudební stránce novým ale bylo docela zajímavý to sledovat, i když zapojit se mi nechtělo, bylo to takový až příliš hipísácký. Albín Dan se pozdějc vyjádřil ve smyslu že to byl přímo transcendentální zážitek, ale tak myslim, že byl trochu zhulenej. No a pak už měl nastat vrchol večera a pro mě i celýho festivalu.

Foto © Dlouhan (vůbec má z Creepy Teepee hezký fotky, tak se podívejte na galerii na webu radia Wave)

Bill Callahan! (click for lo-fi video) Přijel s bohatým doprovodem (houslistka! violoncellista!). Převažovaly spíš klidnější folkový věci s textama ve kterejch má každý slovo svý přesný místo, došlo i na dynamičtější "rockovější" (ach tyhle žánry, ale jak to mám jinak napsat). Byla jsem nadšená, svým neokázalým projevem a obrovským charismatem mě dostal od první minuty.

V klubu Česká hráli Mahjongg (click for myspace), ale jelikož sál, ve kterým se koncert odehrával byl co se vzduchu týče plnohodnotně srovnatelnej s opičím pavilonem na vrcholu léta, vydržela jsem tam asi tak 20 vteřin. Škoda, znělo to docela našláple. Pojďme se do příštího ročníku složit klubu Česká na klimatizaci!!! Nemyslím si, že mám nějaký zvýšený nároky na kvalitu vzduchu, ale to se fakt nedalo. A když se někdo opovážil otevřít okno, tak byl sekuriťák skutečně velmi vulgární. Albín Dan neříkal nic, protože spal.

Plánovala jsem si na neděli snídani s Billem, ale nevyšlo to, škoda. Námětů k hovoru jsem měla dostatek. K nedělní poobědové kávě pak zahráli C (oni snad nemaj myspace). Jako kluci jsou dobří, bavilo mě to, ale tak asi 20 minut. Post-rock je asi už fakt mrtvej. Říkal to i Kačák, tak to bude pravda. Nebo možná jsem byla trochu mrtvá já, přece jen to byl poslední den festivalu. Pak nastoupili Handsome Furs (click for myspace), cool manželé co maj kapelu. Viděla jsem je nedávno a bylo to dobrý, ale zas vrchol zábavy si představuju přece jen jinak, tudíž jsem příliš netoužila je po pár měsících vidět znovu. tak jsem spíš tak poslouchala zpovzdálí. Ale manžel-kytarista Dannyboy písně prokládal vtipnýma průpovídkama a byli takový veskrze ležérní, takže jsem byla spokojená. Takový manželství bych taky chtěla, nebo aspoň takový jak to zpod pódia vypadá.

Celkově jsem velmi spokojená a vděčná a příští rok mě tam uvidíte zas. Jen by to možná chtělo trochu víc vychytat afterparty, respektive trochu zapracovat na klubu Česká. A taky to teepee by tam mohli někde postavit, obzvlášť jestli zas přijedou Lucky Dragons, mohli by si v něm zahrát a byli by ještě víc magický a éterický. Chápete.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část první

Zpráva o tom, že se koná Creepy Teepee mě dost potěšila, konečně festival s vytříbeným line-upem, taková komorní dovolená s indie děckama. Konečně letní akce pro nás co posloucháme NEZÁVISLOU hudbu. Vivat A.M. 180 Collective!

Přijeli jsme na den třetí, čtvrtek. První byl Casiotone for the painfully alone (click for myspace), jenom s casiotonem, kapelu nechal doma a to podle mě hodně ubralo zážitku z jeho produkce, stejně jako nepěkných 30°C. Teda vlastně začínali Table (click for myspace), ale v tu chvíli nás víc zajímal stín a vychlazené pivo, tak o nich můžu říct leda to, že to nebyli špatný. Pak přišli na řadu Health (click for video) , zřejmě jeden z letošních top hitů letošní indie scény. Předvedli dobrou show, hudebně taky slušný, noise-pop-rockovej nářez s několika vynalézavejma pasážema. Jejich bubeník je ďábel. Následujovali Fucked-up (click for video) , moderní pankáči s výjimečným frontmanem. Ten asi tak po pěti minutách jejich produkce sestoupil k publiku, odhalil své obří břicho a laškoval na mnoho různých způsobů s těmi co byli okolo. Třeba mě přátelsky objal, tak se mi dostalo cti okusit jak moc jsou zpocená jeho záda (dost). Čechral vlasy, drtil si o hlavu plechovky, omotával se mikrofonem atd atd. Ani to nepůsobilo moc prvoplánově a samotná hudba by mě asi moc dlouho nebavila. Albín Dan říkal, že prej měl fucked-up frontman problémy s policií a onehdá po obecenstvu házel dokonce exkrementy, ale dosud nepředložil důkaz, tak nevim. Příslovečným zlatým hřebem byl pro mě Final Fantasy (click for video). Ty jeho kouzla se smyčkama a housličkama jsem měla přímo z první ruky a o to víc ho obdivuju, je fakt precizní. Navíc se mi líbí, škoda že je na kluky. (k naprostý dokonalosti koncertu pro mě většinou patří možnost platonicky milovat někoho z pódia, jsem dětinská, ano ano). Zahrál největší hity (skoro všechny) i nějaký pro mě neznámý věci. Taky se potvrtilo, že je Casiotone hodnej kluk, když za Owenem bezodkladně přispěchal aby mu půjčil adaptér. Dále se do výpomoci zapojili týpci z Health, výměna přístroje proběhla úspěšne a týpci tam pak postávali se založenejma rukama a tvářili se divně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. No ideální zakončení večera prostě. Před afterparty v klubu Česká jsme si dali v našem malebném kempu těžce vyprošenej hermelín. Kokot vrchní: "No já nevim, jestli tam ještě něco bude. A víte, jak je pozdě???? No mě se fááááááákt nechce to připravovat, to ste měli přijít dřív, víte jak mooooc pozdě je?" Bylo asi tak půl jedenáctý, proč proboha takový lidi pracujou v pohostinství.

Klub Česká nápor lidí moc nezvádal, na baru bylo třeba vystát dlouhou frontu abyste se třeba dozvěděli, že vlastně ani nemaj to, co chcete. Vzduch byl velmi horký a hutný. (nadneseně řečeno). Nehráli špatně (ZZ Top, to si nechám líbit) ale technický podmínky (málo vzduchu, málo alkoholu) nás přiměly zalomit to brzo. Že si to vynahradíme v pátek. V malebném kempu nám je zamčena před nosem brána, zamykatel na naše zoufalé volání nereaguje (že by to byl ten milý hostinský? či snad jeho syn(?) - lokální biker s manickým výrazem?), tak bránu přelezem, připomíná mi to trochu prázdniny u babičky před hodně lety.

V pátek dopoledne jsme teda vyrazili na místní pověstný památky a na nákupy a všechno to stálo za to. Dokonce i muzeum tabáku. Na stagi byli první Kodet, kteří doprovází nasamplovaný smyčky z českých filmů poněkud unylým a zdlouhavým hudebním doprovodem, moc mě to nebavilo, snaha o ártovost často vede k nudě. nebo ne? Tu další českou kapelu jsme vynechali kvůli happy hour v sousední hospodě, pivo za polovic, no neber to, táto!!!! Za takhle přátelskou cenu se picnete jen párkrát za život. Crystal Stilts (click for video) byli skvělí, takovej retro-velvetovskej shoegaze se správnou bubenicí, i když teda na Mo Tucker nemá nikdo, ale tak černovláska byla schopná a pohledná a atmosféra na nádvoří jezuistký koleje výborná, co víc si v danou chvíli přát. Oneida mě nebavila.
Na afterparty v klubu Česká nejdřív vystoupila nějaká křehká dívka s kytarou, která nás moc nezajímala, protože jsme se tešili jakože na tu PÁRTY. No následující D/winampJ bohužel nehrál podle našeho gusta tak jsme se tam jen tak chvíli zmítali. Nedokázal mi zahrát ani Float on od MM ani písničky z hříšňáku, tak co za tim pultem sakra dělá. Albín Dan ho teda podezříval, že vlastně vůbec nehraje on ale děvče schované pod stolem, ale to je opět sporné.

Fotku jsem ukradla na facebooku a videa jsou od našeho mladého nadějného kamaráda Martina aka Strame

Je to milé

Miike Snow je tříčlenná kapela Švédů, kteří maj zřejmě smysl pro humor a nevkusně vkusnej design.  Jejich eponymní deska splňuje všechny náležitosti správnýho elektropopovýho počinu - disko přesahy, velmi taneční potenciál, tak akorát přiteplený vokály... je dost možný, že je to jedna ze těch chvilkovejch záležitostí, ale tak je léto, neasi.

Baader Meinhof Komplex

[trailer kratší, trailer delší - ten ale nemá asi moc smysl, když neumíte německy ]

je film rozsáhle pojednávající o krajně levičácký organizaci Rote Armee Fraktion (našly by se asi lepší zdroje, ale není to špatnej článek). Film je to myslim povedenej, ač mohl být trochu kratší. Kombinuje snahu o dokumentární přístup (která působí poměrně autenticky) s dobře zvládnutejma akčníma scénama. Tvůrci si pohrávaj s perspektivou, vidíte události z úhlu obětí i útočníků (co se záběru kamery týče). Dost je podle mě patrná snaha dokumentovat vývoj situace aniž by tvůrci diváka přiměli zaujmout jednoznačný stanovisko. I když náznakům se rozhodně nevyhýbá.. Dost záleží na osobní konfiguraci každýho diváka, s čím z kina (nebo ze svýho křesílka u počítače) odejde. Ale jak říkám, vodítka k dispozici jsou, do ruky vám je však nikdo nevráží. Já jsem to vnímala tak, že se k skupině Baader-Meinhof staví poměrně kriticky. Je nepopiratelný, že jde o boj o ideje, výsostně politický motivy RAF jsou ale zpochybněný, spíš je to podaný tak, že jde o revoltu, ať už proti autoritě,západní společnosti, rozdělení světový moci nebo generační.

Jako racionální prvek je pojatá hlavně Meinhofová, ostatní jsou vášniví až fanatičtí bojovníci, těžko říct jestli jsou plamennejm heslům vážně tak vnitřně oddaní, nebo se jim o něco víc líbí jak zněj když zvednete zaťatou pěst. Zároveň může ale na jejich rebelství, až už bez nebo s příčinou být něco sympatického. Což maj dokládat tehdejší reakce řadovejch občanů, zejména těch pod třicet. Na témata, ve kterých se angažujou se jim ale bezesporu podaří poukázat. Protikladem pak může být policejní šéf, postarší pán, kterej je, možná až trochu schematicky, ukázanej jako ten hodnej, dokáže pracovat s chladnou racionalitu i empatií, dokonce se snaží činy skupiny pochopit. Ale i jeho elitní tým působí trochu rozpačitě, blízký spolupracovníci se k problému staví různě a zaujatě. Navíc, tváří v tvář nevídaný brutalitě a odhodlání RAF vypadaj muži zákona jako celek docela bezradně. Musim se přiznat, že jsem skoro čekala až pronesou nějaký památný věty jako: What a clusterfuck! (jak by se to asi řeklo německy? So für ein Scheisssack? přijímám návrhy). Policejní sbor se taky příliš lichotivýho obrazu nedočkal. Tenhle můj pohled ale může snadno nabourat už použití zavěrečný titulkový písně. No každopádně na mě film dost zapůsobil a nejdřív jsem vůbec nevěděla co si mám myslet, až postupně to krystalizuje.

V Německu Baader-Meinhof Komplex vyvolal spoustu rozpruplnejch reakcí. U lidí, kterých se událostí týkaly, hodně rozhořčenejch. Film byl často kritizován, že ukazuje mladý radikály jako hrdiny a přiživuje tak mýtus, kterej okolo nich vznikl.

Jeden z dalších návštěvníků kina, jehož názor má pro mě docela velkou váhu, se zas vyjádřil ve smyslu, že film nepřináší nic novýho a ukazuje věci dost šablonovitě.... No zajděte si na to, minimálně doplnit si kapitolu z novodobých dějin.

Co můžeme Němcům docela závidět je způsob, jakým ve filmu zpracovávaj palčivý otázky svojí nedávný minulosti. Ano, nadávat na hřebejkoviny je nesmírně populární, ale nemůžu si pomoct. V tomhle ohledu doporučuju vynikající německý film Životy těch druhých.