Ordinace v růžové zahradě je lež - část druhá

Naštěstí mám po boku diplomata. Bavíme se o jeho studiích v Brně, Pražským jaru a český literatuře, snaží si vybavit Nerudovu báseň, kterou přeložil do korejštiny. Nejvíc mě asi překvapuje jeho víra ve znovusjednocení Koreje. Věří, že jeho zkušenost z Čech mu může pomoct při transformaci Severní Koreje na demokratický stát.

Dveře urgentního příjmu se otvírají, zřízenec veze Seol na pojízdné posteli, s kapačkou v ruce. Docela mě zamrazí. Zřízenec mě žádá, abych mu pomohla s překládáním, pojedeme na rentgen a sono. Seol už se ulevilo, ale pořád vypadá hodně unaveně a ztrápeně. Zřízenec se mezi tím vybavuje s obsluhou rentgenu a těžkotonážní zdravotní sestrou, žoviálně a hlasitě, "A to si věděla že tady Iris se nám vdala? hohohohoho" Jejich hovor plyne (nebo spíš zurčí) několik dlouhých minut a imaginární kladivo v mojí hlavě rozbíjí kachlíčky potemnělý místnosti. Když se personál dostatečně pobaví, přistupujou k zákroku. Rentgen je obří, elegantně zaoblená mašina, má různý elektronický vychytávky, který se mi podaří spatřit v rentgenářský kabině. Úplně jinej než si pamatuju z dětství - monstrózní kovovej stroj připomínající kostru vesmírnýho korábu. Po ultrazvuku se vracím k diplomatovi a Seol za dveře vyšetřovací místnosti. Diplomat mi s neokázalou galaností přinese automatovou kávu (odporné chuti) a snickers. Můžu si teda ze seznamu "Co chci stihnout než mi bude 30" odškrtnout položku "Nechat se pozvat na večeři asijským diplomatem". Od našeho příchodu do nemocnice uplynuly skoro tři hodiny a o diagnóze natož prognóze nevíme nic. Navzdory únavě a nejistotě se ale docela dobře bavíme. Sobotní půlnoc oslavíme "high-five" a já se snažim neposlouchat obtloustlýho chlápka vedle, kterej strašně řeší, jak dlouho už tam čekají a kolik ho bude stát parkovný, zatímco za zdí urgentního příjmu vyšetřujou jeho příbuznou se srdečním záchvatem. Chlápek vypadá jako prototyp devadesátkovýho podnikatele, oděného "pro chvíle volna" a svůj nevhodnej monolog doprovází šustěním ponožek v crocsech. Když se čas chýlí k jedné, přichází za náma lékař s verdiktem: silná infekce močových cest, která zasáhla jednu ledvinu. Ještě ji pro jistotu posílá na prohlídku na chirurgii.

Chirurg je sympatickej, snad první člověk který se k Seol chová lidsky a osobně, trpělivě jí všechno vysvětluje. Zůstávám jako morální podpora až do chvíle, kdy dojde na vyšetření per rectum. Načež nastává úsměvná, až skoro televizní historka, když se to snažím vysvětlit diplomatovi. Za několik minut je po všem, vyzvedáváme Seol a její provizorní dokumentaci, která zároveň slouží jako faktura. List je zhusta popsanej provedenejma zákrokama, sestra musí sáhnout po dalším. Chirurg nám sděluje, že tam nic na operaci není a že už na Seol čeká rozestlaná postel na infekčním oddělení. Na druhej konec nemocničního areálu nás převáží sanitkou, hřmotnej saniťák nás pak vysazuje před infekční budovou a předává vrátné, přičemž s diplomatem už definitivně získáváme role překladatelka a manžel, což nás baví, tak neprotestujeme. Anabáze je téměř u konce, čeká nás už jen epizodka s vrátnou, když přebírá její oblečení a mění ho za širokou nemocniční košili. Zmožená Seol věší šatstvo na ramínka, rázná vrátná ovšem není spokojená, převěšuje a říká: "Nojó, ty dnešní mladý, ty už si ani pořádně neumí pověsit oblečení, no já to vidim na mejch vnucích, to mládí, neváží si už ničeho!!" Když už šatstvo visí dostatečně úhledně a vrátná je spokojená, podepíšeme další z mnoha papírů a odcházíme do lůžkový části. Přijímá nás nevrlý lékař, sestra uloží Seol, teda až poté co opatří podpisem další, jistě zcela nezbytná, potvrzení. Doktor je úplnou esencí skepse, říká "nojo, to je šílený, já to ani nechci vidět"... A potvrzuje diagnózu doktora z urgentního příjmu - rozsáhlá močová infekce, hodnoty nějakých bakterií převyšují normu snad devítinásobně. Několik dní si poleží, bude potřebovat silná antibiotika. Máme zavolat druhý den, kdy už by měli mít konkrétnější výsledky. Opouštíme hororovou infekční budovu, mrtvolně tichou a tlumeně osvětlenou chladně modrým světlem.

Po chvíli bloudění vyjíždíme z motolskýho komplexu. Je 2:47, na silnicích jen my a taxíky, noční město potichu pulsuje. Motor ambasádního Hyundaie má elegantní zvuk, všude je mokro a vzduch je po průtrži nebývale svěží. Diplomat mě dováží až před dveře, loučíme se. Odcházím nahoru, ukládám se ke spánku a snažím se všechny ty neuvěřitelný události dnešní noci srovnat v hlavě.