Ordinace v růžové zahradě je lež - část druhá

Naštěstí mám po boku diplomata. Bavíme se o jeho studiích v Brně, Pražským jaru a český literatuře, snaží si vybavit Nerudovu báseň, kterou přeložil do korejštiny. Nejvíc mě asi překvapuje jeho víra ve znovusjednocení Koreje. Věří, že jeho zkušenost z Čech mu může pomoct při transformaci Severní Koreje na demokratický stát.

Dveře urgentního příjmu se otvírají, zřízenec veze Seol na pojízdné posteli, s kapačkou v ruce. Docela mě zamrazí. Zřízenec mě žádá, abych mu pomohla s překládáním, pojedeme na rentgen a sono. Seol už se ulevilo, ale pořád vypadá hodně unaveně a ztrápeně. Zřízenec se mezi tím vybavuje s obsluhou rentgenu a těžkotonážní zdravotní sestrou, žoviálně a hlasitě, "A to si věděla že tady Iris se nám vdala? hohohohoho" Jejich hovor plyne (nebo spíš zurčí) několik dlouhých minut a imaginární kladivo v mojí hlavě rozbíjí kachlíčky potemnělý místnosti. Když se personál dostatečně pobaví, přistupujou k zákroku. Rentgen je obří, elegantně zaoblená mašina, má různý elektronický vychytávky, který se mi podaří spatřit v rentgenářský kabině. Úplně jinej než si pamatuju z dětství - monstrózní kovovej stroj připomínající kostru vesmírnýho korábu. Po ultrazvuku se vracím k diplomatovi a Seol za dveře vyšetřovací místnosti. Diplomat mi s neokázalou galaností přinese automatovou kávu (odporné chuti) a snickers. Můžu si teda ze seznamu "Co chci stihnout než mi bude 30" odškrtnout položku "Nechat se pozvat na večeři asijským diplomatem". Od našeho příchodu do nemocnice uplynuly skoro tři hodiny a o diagnóze natož prognóze nevíme nic. Navzdory únavě a nejistotě se ale docela dobře bavíme. Sobotní půlnoc oslavíme "high-five" a já se snažim neposlouchat obtloustlýho chlápka vedle, kterej strašně řeší, jak dlouho už tam čekají a kolik ho bude stát parkovný, zatímco za zdí urgentního příjmu vyšetřujou jeho příbuznou se srdečním záchvatem. Chlápek vypadá jako prototyp devadesátkovýho podnikatele, oděného "pro chvíle volna" a svůj nevhodnej monolog doprovází šustěním ponožek v crocsech. Když se čas chýlí k jedné, přichází za náma lékař s verdiktem: silná infekce močových cest, která zasáhla jednu ledvinu. Ještě ji pro jistotu posílá na prohlídku na chirurgii.

Chirurg je sympatickej, snad první člověk který se k Seol chová lidsky a osobně, trpělivě jí všechno vysvětluje. Zůstávám jako morální podpora až do chvíle, kdy dojde na vyšetření per rectum. Načež nastává úsměvná, až skoro televizní historka, když se to snažím vysvětlit diplomatovi. Za několik minut je po všem, vyzvedáváme Seol a její provizorní dokumentaci, která zároveň slouží jako faktura. List je zhusta popsanej provedenejma zákrokama, sestra musí sáhnout po dalším. Chirurg nám sděluje, že tam nic na operaci není a že už na Seol čeká rozestlaná postel na infekčním oddělení. Na druhej konec nemocničního areálu nás převáží sanitkou, hřmotnej saniťák nás pak vysazuje před infekční budovou a předává vrátné, přičemž s diplomatem už definitivně získáváme role překladatelka a manžel, což nás baví, tak neprotestujeme. Anabáze je téměř u konce, čeká nás už jen epizodka s vrátnou, když přebírá její oblečení a mění ho za širokou nemocniční košili. Zmožená Seol věší šatstvo na ramínka, rázná vrátná ovšem není spokojená, převěšuje a říká: "Nojó, ty dnešní mladý, ty už si ani pořádně neumí pověsit oblečení, no já to vidim na mejch vnucích, to mládí, neváží si už ničeho!!" Když už šatstvo visí dostatečně úhledně a vrátná je spokojená, podepíšeme další z mnoha papírů a odcházíme do lůžkový části. Přijímá nás nevrlý lékař, sestra uloží Seol, teda až poté co opatří podpisem další, jistě zcela nezbytná, potvrzení. Doktor je úplnou esencí skepse, říká "nojo, to je šílený, já to ani nechci vidět"... A potvrzuje diagnózu doktora z urgentního příjmu - rozsáhlá močová infekce, hodnoty nějakých bakterií převyšují normu snad devítinásobně. Několik dní si poleží, bude potřebovat silná antibiotika. Máme zavolat druhý den, kdy už by měli mít konkrétnější výsledky. Opouštíme hororovou infekční budovu, mrtvolně tichou a tlumeně osvětlenou chladně modrým světlem.

Po chvíli bloudění vyjíždíme z motolskýho komplexu. Je 2:47, na silnicích jen my a taxíky, noční město potichu pulsuje. Motor ambasádního Hyundaie má elegantní zvuk, všude je mokro a vzduch je po průtrži nebývale svěží. Diplomat mě dováží až před dveře, loučíme se. Odcházím nahoru, ukládám se ke spánku a snažím se všechny ty neuvěřitelný události dnešní noci srovnat v hlavě.

Ordinace v růžové zahradě je lež - část první

Znáte Couchsurfing.org? Jde o web umožňující trochu jiný způsob cestovaní, než poskytuje tradiční turisitka. Je to snadný - založíte si profil, napíšete do infa že jste easygoing a openminded, nahrajete pár cool fotek... A můžete kontaktovat ostatní uživatele, kterých je aktuálně přes 2 miliony, pochází snad ze všech koutů světa a vzájemně si nabízí ubytování, setkání nebo drobný rady. Používám couchsurfing asi 3 roky a měla jsem spoustu skvělých zkušeností - přespala jsem na pár gaučích, vedla dlouhý smalltalky i hluboký dialogy s lidma z cizích zemí, viděla jsem díky nim místa, který troubům s lonely planet v zadní kapse zůstanou utajený...

Někdy na začátku týdne mě právě přes CS kontaktovala Seol, moc mile vypadající Korejka, která na poslední chvíli sháněla gauč a někoho, kdo ji pomůže s objevováním Prahy. Proběhlo pár mailů, telefonát a ve středu večer vyzvedávám na Vyšehradě unavěně působící, ale usměvavou holku s krosnou. Povídáme si o tom co zažila na svý téměř roční cestě a Seol si trochu stěžuje, že ji už pár dnů nebylo dobře. Já v duchu přemýšlím co podnikneme - ubytujeme jí, vezmeme na jídlo, večer třeba na Vyšehrad, na pár drinků, na nábřeží... tak nějak by asi proběhla standardní couchsurferská zkušenost.

Jenže... věci se měly jinak. Seol chvíli odpočívá, ale není jí líp, nemá ani hlad, bavíme se o tom, že bychom měli druhý den pro jistotu zajít k doktorovi. S přibývající večerem se její stav prudce horší a na teploměru vypůjčeným od sousedů se ukáže děsivých 39,2. Volám na pohotovost a jakmile Seol zabere paralen vyrážíme na polikliniku ve Spálený. Vítá nás znuděná sestra s dokonale prázdným výrazem a o poznání přívětivější, starší, ale dost čiperná paní doktorka. Po běžným vyšetření (ve kterým já figuruju jako tlumočník) sezná, že asi půjde o letní infekci/virózu a předepíše třídenní antibiotika. Seol je jako samoplátkyně zkásnuta o 185czk, s úlevou jdeme do lékárny a domů. Další den je jí líp, doufáme, že pomalu zabíraj prášky a brzy bude dobře. Večer už to tak vypadá, povídáme si o filmech, rozhodneme se podívat na Persepolis (musim se ale přiznat, že mě chvíli zvráceně přitahoval Sex ve městě 2 z její filmové kolekce).

V pátek odpoledne se vracím z práce, Seol polehává a říká, že se jí zase přitížilo. Původní plán byl, že já v sobotu ráno odjedu na venkov navštívit prarodiče a ona se přesune k dalšímu CS hostiteli. Bohužel se na to vůbec necítí a ani zdaleka na to nevypadá. Přemýšlíme co dál a jí je stále hůř, vracejí se vysoký teploty. Seol se rozhodne zavolat na ambasádu, aby ji poradili s vyšetřením a případnou hospitalizací v nemocnici. Diplomat provede pár hovorů a volá zpátky, že mluvil s cizineckým oddělením v Motole. Po další sérii telefonátů se uvolí k neobvykle vstřícnému kroku - půjčuje ambasádní auto, kterým Seol odveze do nemocnice. A tak za půl hodiny parkuje před naším domem majestátní černý Hyundai a seznamujeme se s diplomatem, pomenším uctivým chlápkem v dokonale padnoucím obleku. Cestou spolu mluví korejsky, já z okýnka sleduju průtrž mračen a svérazný způsoby, jakými se s ní vyrovnávají kolemjdoucí.

Liják neustává, diplomat obětavě zaparkuje pod střechou a vydáváme se dovnitř obrovský nemocniční budovy. Chodby jsou rozlehlý, spletitý a nepřehledný, po intervenci sekuriťáků nacházíme cizinecké odělení, kde nás pěkně zostrá vítá jeho pracovnice. Je 20:49, v devět končí. Vede důrazný monolog: "Vždyť jsem vam říkala, ať přijdete v sedm!!!! Teď už je pozdě! A ubohou Seol, vyčerpaně polehávajcí na přijímacím stolku, nutí vyplnit formulář. Diplomat se nesměle pokouší vysvětlit situaci, já nevěřícně zírám a zmůžu se jen na "bohužel to dřív nešlo". Semetrika nás vybavuje kopií formuláře, na jehož druhou stranu se budou zaznamenávat provedený zákroky a posílá nás na pohotovost. V čekárně je živo, po dlouhých desítkách minut přicházíme na řadu. Přijimá nas lékařka ve středním věku, anglicky mluvící. Pročte zprávu z předchozí pohotovosti, prohlédne Seol a posílá nás na urgentní příjem, kde ji udělají důkladný vyšetření. Po další chvíli bloudění se ocitáme v prosklenné recepci, kde sedí mohutná sestra-kápo, prohlídne přidělený papíry a za chvíli Seol vyzvedává posádka akutní vyšetřovny s vozíkem. Nemocniční chodby jsou ponurý a páchnou smrtí, otevřenými dveřmi proudí noví pacienti a studený vítr. Dívám se na stěnu obklíčenou žlutými lehátky opatřenou nápisem "lehátka pro případ hromadného neštěstí" a trochu se mi chce plakat.

Desky na léto

Léto už je za rohem, i když to tak často nevypadá. A každý správný blogger se chlubí hudebními objevy, které se na letní sezonu usídlí v jeho přehraváči. Já jsem si zatím určila tři letní kapely: Beach Fossils, Wild Nothing a Real Estate. Nejde o nic nového pod sluncem ani zásadního: původem americký kapely hezkých kluků, kteří se oblékají v sekáčích a na fotkách se zásadně nedívají do objektivu. Jejich hudba se vyznačuje přímočarýma, chytlavýma melodiema - o kostru písničky se postará pár dobře mířených riffů doprovozených jednoduchýma bicíma a ležérní basovou linkou. Vokály jsou spíš utlumený, textům není vždy přesně rozumět - působí dojmem určitý náhodnosti a naivity, což dodává skladbám snový nádech a skvěle dotváří jejich působivou atmosféru. Uvnitř jednotlivých skladeb a hlavně na desce jako celku vykreslujou bezstarostnou, nostalgickou náladu - hezký holky v letních šatech, vlasy jim povlávaj v mořským vánku a písek palí do chodidel. A tak. Myslim, že teď je v módě říkat tomu blisswave, to docela sedí.


Beach Fossils

Brooklynská trojice, nebo spíš čtveřice (na zázamech z koncertů se objevuje legrační vlasatej bubeník) si debutové album Daydream nahrála sama, jak už je zvykem u umělců, kteří si vysloužili štítek lo-fi. Dočkali se velmi vlídného přijetí, prvního června desku vydává label Captured tracks. Sun drenched riffs, kaleidoscopic rhythms and hazy lyrics saturate Beach Fossils’ first release, the album’s carefree vibe is perfectly summed up through song titles such as “Daydream,” “Vacation,” and “Lazy Day.” píše se na blogu projektu The art of agency. Moje aktuální prázdninová kapela č.1




Wild Nothing

Je jeden z projektů Jacka Tatuma a další hit labelu Captured tracks. V jeho tvorbě jsou hodně slyšet syntetizátory evokující minulý dekády a ze všech jmenovaných kapel je nejdůslednější co se rytmický složky týče. Jeho hlas se vyznačuje specifickou barvou (a občas i výškou) - s požadavkama na přesný frázování (neni to legrační jak si tenhle termín od dob, kdy českej mediální rybníček rozvířily show typu Superstar, osvojila česká populace a rádobyodborně ho používá?) byste asi nepochodili, o to ani tahle scéna neusiluje, a vokály i přes veškerou svoji rozostřenost a lehkost působí čistě.



Real Estate

Pochází z New Jersey, momentálně se ale (nepřekvapivě) usídlili v Brooklynu. Ze všech letních kapel vám asi nejvíc připomenou Beach boys. Začátkem února zahráli na strahovský sedmičce, já jsem se bohužel zdržela v Berlíně a propásla je, dost mě to mrzelo. "Bylo to, jako bych se uprostřed tý mrazivý zimy na chvíli ocitla někde na pláži" dělila se pak o se mnou o dojmy z jejich koncertu kamarádka Ewa.

You'll always be my boy

Navštívila jsem Zlatý voči, filmovej festival studentů teorie audiovize. Přilákal mě hlavně hudební program ve složení Dné, Sundays on Clarendon Road, Please the trees. Nechci studentům audiovize křivdit, ale ty filmy, co jsme viděla, byly dost blbosti. Naneštestí mi neunikla ani povznášející znělka. Projekce se bohužel nějak protahovaly a tak Dné začíná s hodinovým zpoždením, po menších zvukovejch problémech. Lidi jako by si nejdřív ani nevšimli, že koncert už začal, klábosili a pochechtávali se, ale postupně tichli. Nepříznivá atmosféra byla bohužel dost znát, ty písničky si zasloužej láskyplnou pozornost. Ani sám Dné nebyl moc v ouklandu a docela se to do hraní promítlo. Škoda. Nový skladby jsou ale moc pěkný a všichni se těšíme na kazetu.
Mezitím přijeli Please the trees, zpoždění line-upu se jim vůbec nelíbílo a tak hráli jako druhý, Sundays on Clarendon road byli odsunutý, což bylo dost nepříjemný, ale nesli to statečně. Please the trees nebyli špatný, líbí se mi jejich zvuk, maj pár dobrejch písniček, ale celý to na mě působí jako taková pózička, jejich plnovousatá image (kytarista v kožený vestičce vypadal jak kovář z pohádek, který běží vždycky v neděli odpoledne na jedničce) a pódiová show - Vašek Havelka se nakrucuje a trhá sebou a divně se tváří. Když pak začal zvedat kytaru nad hlavu a různě s ní šermovat, za vzrůstajícího povykování diváků, tak jsem odešla na bar. Kluci ze Sundays mezitím pili jeden energydrink na druhým (nějaká legrační značka obsahující slovo cool), naplňovali chodby studentskejch sklepů bublinama (prý se ten klub měl původně jmenovat Studentský sklepy, ale zkratka SS nějak neprošla, hehe, tak se to jmenuje K4 jako káva, kamarádství, kultura a ještě něco.) a psali seminárky o Ex Geners. Když kovbojové z Please the trees dohráli a sklízeli aparaturu, lidi pomalu opouštěli sál. Až to tam vypadalo jak v nějaký hospodě v Pasadeně okolo zavíračky, na baru sedí už jen tlustá Mary v kožený bundě s třásněma a vykládá kamarádce o zhrzený lásce, nedbale oholený chlápci pospávaj v šeru a barman pomalu zvedá židle. Sundays on Clarendon Road trochu poladili laptop a zahráli skvelě, hrstka lidí co zůstala reagovala dobře, došlo i na přídavky. Nowai! in Norway, to je fakt hit, dejte jí na web, dožaduju se toho jako vaše věrná příznivkyně.
A pak už jsem šla domů, bylo pozdě a pršelo mi do bot a v noční tramvaji se nestalo nic zajímavýho.

P.S. Vašek Havelka neumí vyprávět vtipy, vůbec. A.V. tam byl, scéna je pořád v cajku.

Funus

V sobotu se odehrál poslední letošní prvoligový zápas v Ďolíčku. Na dalších pět let podepsalo vedení klokaniho klubu smlouvu s Edenem. Celý je to krajně podivný, jsou v tom nějaký pletky developerů s radnicí, no škoda psát. Tristní.


Dolíček byl zcela zaplněn, atmosféra skvělá jako vždy. Klučíci co sotva uměj chodit ale už třímaj prapory. Puberťačka s pisklavým hlasem (z jejích úst zněly ty vulgární pokřiky zněly fakt obscénně), která se neustále chichotala a flirtovně štouchala do kluka vedle. Její postarší, oplešatělý otec všemu blahosklonně přihlížel a občas se jí zeptal "chceš ty třásně?". Měli totiž s sebou takový ty roztleskávačský třásně, v igelitce s potiskem z kompozičně ujetejch fotek jídla. Chlápci v džínovkách co chvíli hlásili real-time výsledky souběžných ligových zápasů a vzpomínali "Jó, vole, když mi bylo šestnáct, to sme chodili támhle doleva na tribuny". Hned za náma nějakej jedinec vytrvale častoval soupeřova gólmana procítěným "Zmrdeeeeeeee" a hrudník mu přitom rezonoval tak mocně, že by i Svámí Máhrešvananda koukal. Sem tam nějaký to pivo nad hlavou. První poločas byl dynamickej, padaly šance, ale bohužel ne góly, Kladno si ani neškrtlo. V druhým to už značně vázlo a i přes závěrečnou početní převahu klokani nevsítili a byli marný. 0:0. Po zápase dlouhý až obřadný loučení s milovaným stadionem, ale to my už spěcháme nahoru do Akropole, na koncert mladých, nadějných a hezkých kapel.
U vchodu nás vítá cinematická vlna a Jonášuv vysoko položenej vokál. Steakhouse orchestra se mi dost líbili. Vypadá to že jsou ve formě a od koncertu v xt3 ,kdy byli teknikal problema orchestra se slušne vypracovali a přibrali basáka, což byl rozhodně dobrej tah. Odehráli bez znatelnějších technických potíží a dost jim to šlapalo, frontmani skákali po pódiu jak čertíci z krabiček. Po nich nastoupili Ufajr, taktéž skvělí, pod taktovkou autistického pianisty Kačáka. Pořádný pódium jim sluší daleko víc něž nějaký zaplivaný šapó, hudbu skvělě doplnily světla a mlžnej přístroj. Od doby co jsem je viděla naposled se myslim dost zlepšily doprovodný zpěvy. Zpěvák byl opět bos, je přírodní muž, nebo prostě odmítá koncept bot na koncertech?? Kony má cool účes. Nový skladby jsou dobrý, třeba Supedamaged je vyloženě pecka. Na sobotu taky připadlo vydání jejich toužebně očekáváné desky Brace for impact. Vyšla v nákladu 150 kusů a každý CD je exkluzivní kousek, s ručně (vy)malovaným obalem. Nosič k dostání za stovku, empétrojky zadara na landminealert.org
Čímž se dostáváme k další zajímavý události: vzniku skupiny Landmine alert, která má ambice objevovat nejlepší český kapely a pomalu rozjíždí promotérský aktivity, nechte na nich oči, myslim, že budou pstruhem českýho hudebního rybníčku.
Zkrátka a dobře, zažili jsme pamětihodnej zápas, byť ne kvalitou hry. Pořád se mi nechce věřit, že je Ďolíček pohřbenej (pokud mám nějaký zámožný čtenáře, který to chytilo za srdíčko, tak můžou Družsvu fanoušků poslat prachy)
No a koncert se moc vydařil. Adam Vopička tam byl, svět je v pořádku. I když nad Vršovicema trůní šedivej mrak.

Balmorhea - 19.4. v klubu 007

Balmorhea [bal-more-ay] je kapela z texaského Austinu, která právě jede evropské turné s novou deskou Constellations. 19.4. se představí na Sedmičce, nejspíš ve složení akustická kytara, elektrická kytara, bicí, banjo, housle, violoncello, klavír, basa.
Neřekla bych, že se mi bude tolik líbit kapela, která by se vešla do škatulky post-rock, (ale i ambient, kterej je pořád in) typická osmiminutovými instrumentálními tracky, které hrají na citlivou strunu. Ze záplavy oduševněle zasněných post-xxx projektů ovšem Balmorhea vyčnívá nevšedním zvukem. Skladby jsou vybroušené, prolínají četné nástroje, klidnější pasáže střídají vypjatý chvíle, ale ani ty nesklouznou k patosu nebo pompéznosti, naopak působí komorním, skromným dojmem, kterej si mě získal. Melodie jsou jemné, neinvazivní, máte chuť si to pouštět znovu. Docela dost mě nadchla jejich práce s banjem.

Balmorhea - Take Away Show - Remembrance from valerie toumayan on Vimeo.

Do aktuální desky jsem zatím tolik nepronikla, možná se mi víc líbí předchozí All is wild, All is silent (název jak z postrokovýho žurnálu, heh), která byla mimochodem zajímavě zremixovaná umělci jako Peter Broderick nebo Helios.

Role předkapely se ujme Nils Frahm, pianista naplňující žánr modern classical nebo minimalist. Na fotkách působí patřičně křehce a jeho skladby jsou jímavé, naživo by to mohlo být pěkný.

Zkrátka a dobře, na pražskej koncert Balmorhey se těším a vy byste měli taky, přijít si pro hudební zážitek a přispět do kasičky mému oblíbenému promotérskému kolektivu A.M.180. Vstupné 200 s rezervací přes tickets@am180.org nebo 250 na místě. Na sedmičce už jsem hrozně dlouho nebyla, ten holohlavej rude-barman už si snad musí myslet, že se mi něco přihodilo, měla bych ho ubezpečit.

Paris, Texas

Nevšední film, řekla bych. Wendersův krajně zajímavej pohled na Ameriku. Je tam všechno. Nekonečný dálnice, působivá krajina, zapadlý bistra s hamburgerama, texaský vidláci i kalifornský výkvět... rodina, co se ocitla v jednom z vnějších kruhů "americkýho snu" - žijí v na předměstí, jejich idylku v řadově honosné vilce ruší přímá blízkost letiště i ne zcela vyjasněné vztahy. Kamera si krásně pohrává s různými odstíny soumraku a oblaky na obzoru. Příběh začíná ve chvíli, kdy je vprostřed nehostinné pouště objeven Travis, který byl už nějakou dobu pokládán za ztraceného. Jeho životem poněkud unavený, ale laskavý bratr Walt ho bere domů, nebo aspoň tam, kde by domov mohl být, a divákovi se odkrývá spletitý příběh podkreslený padnoucí, atmosferickou hudbou Ry Coodera. Po delší době opravdu zajímavej námět, překrásná Nastasja Kinski, vynikající dětský herec Hunter Carson a mnohem víc, než dokážu popsat. Vlastně se mě to dotklo o dost víc než Nebe nad Berlínem ( a to jsem viděla snad v 17, takže to je co říct, ehm...)

Jeden Svět 2010

Tady je můj pečlivě sestavený program! bohužel je ta aplikace ješte "v plenkách", osobní programy nejdou sdílet, tak jsem si vypomohla printscreenem a všechno potřebný najdete na webu. Doufám, že všechny ty filmy stihnu a že se třeba i uvidíme v kině a pak to budem moct probrat (u piva, samozrejme).

Fagi

Dnes tu bude okénko pro jednu speciální holku, hrdinku. Ne, neni to Sáblíková. Ač je její triumf oslnivý a k tomu ten příběh, jak do úmoru trénovala na prkně v krabicovitý panelákový chodbě. A taky na hrbolatém rybníku Krejcar, kde jsem se jako dítě koupávala (má národní hrdost z toho úplně bytní). Ale obdivuhodná je, zvlášť pro mě, která se tak snadno pro něco nadchnu a po chvíli toho nechávám, protože na to nemám, nebo je to příliš vzdálený vstupnímu ideálu. Navíc ten rozhovor s její maminkou, dojemnej. Typicky fádní obýváková stěna plná trofejí a roztomile kýčovitých artefaktů. A Martina je pořád skromná a klidně si dá chleba se špekem.

Ale okénko patří hrdince úplně jiný, komiksový. Jmenuje se Fagi, krátký komiksy můžete vidět třeba na jejím facebookovým profilu (Fagi Comiksová). Moc pěkný mikropříběhy/vtípky, jemnej absurdní humor, úsměvný slovní hříčky. Příjemná kresba, evokující animovaný večerníčky z dětství.

No ještě k Sáblíkový, že o tom vůbec píšu, ale je to zajímavej fenomén, nedá se tomu moc uniknout. Malý český člověk potřebuje své ikony a Nagano se letos nekoná. (což je škoda, protože na slavnost se ztřískanými hokejisty v japonských čelenkách na Staromeštském náměstí vzpomínám ráda dodnes.) A aji tu halu jí postavíme!

A ješte jednu Fagi!

Projděte si to, vůbec jsem nevěděla, který vybrat, většina je fakt povedená.

A teď mi ukaž občanku, sračko!

O filmu Pouta už jste asi slyšeli. A nejspíš samou chválu, což bylo důvodem, proč jsem se na film vydala ( v poměrně krátký době už třetí českej film na kterej se mi chtělo jít do kina!). No a vážně, recenzenti a přátelé nekecali.

Pouta jsou vynikající film, nesoucí všechny znaky dobrýho dramatu. Dotýkají se tématu normalizace, s nimž se dosud žádnej českej film nedovedl důstojně vypořádat. Nejedná se ovšem o čistou "dobovku", časově ani místně není děj jasně ukotvenej, (i když podle zápletky, točící se okolo snahy Stb donutit osoby socialismu nepohodlné k emigraci, se dá vytušit, že se jedná o přelom 70.a 80. let) nejde ani tak o obecné prokreslení doby ani politický apel, v centru jsou osudy několika řadových lidí. Ústřední postavou je Antonín, navenek zcela přehlédnutelný chlápek, pro práci estébáka má ovšem vlohy. Vše se mu ale začíná vymykat z rukou, rostoucí frustraci z vlastního života i okolního světa ventiluje zcela nepředvídatelným a šíleně destruktivním chováním. Zaplétá se do případu nepřítele režimu na kterém zrovna "dělá", po setkání s jeho milenkou jako by mu už nadobro ruplo v kouli, k neznámé dívce se upíná jako by se pro něho stávala jediným světlým bodem ve všeobecné mizérii. Což nevede k žádnému zázračnému obrácení, ale ještě strmějšímu pádu... Charaktery jsou skvěle propracované, dialogy bravurní, chvílema působí až mrazivě reálně, v několika momentech určitou záměrnou přehnaností dobře dokreslujou dojem z dané postavy nebo situace. Až odzbrojující je pak sarkastický nádech několika replik, asi se zasmějete, ale bude vám to připadat značně nepatřičný. Zdařilé je také výtvarné řešení, kamera je většinou uměřená, občas ale proložená záběrem z nevšední perspektivy, zajímavě se pracuje s architekturou. Celý film je vyveden v tmavých barvách, utlumeném světle, v odstínech tmavě zelené, šedé, černé - přesně takhle šedivou, otupující a indiferentní si normalizaci představuju. Režisér Radim Špaček obsadil herce z mainstreamového filmu dosud neznámé, což byl skvělej tah, jen umocňující autenticitu filmu. Do detailů vyšperkovaná scénografie, plná drobnejch detailů z tehdejšího designu (hele, přesně tuhle sifonovou láhev jsme měli! a úplně stejnej hrníček má dodneška moje babička! bohatá porce tesilu i válečkových zdí incl.) věrně evokuje dobové prostředí a jeho unifikovanou, fádní estetiku a zároveň připomíná, že se jedná o dobu skutečnou a nikterak vzdálenou. V neposlední řadě je třeba zmínit soundtrack, tvořený minimalistickými podkresy ze samplů a ruchů, který umocňujou už tak dost tísnivou atmosféru. K závěrečným titulkům pak hraje píseň Pikola od WWW, ušitá filmu na míru (a padne mu skvěle - posuďte sami, na webu filmu je volně ke stažení).

Zkrátka a dobře, z mojí strany vřelé doporučení, protože Pouta jsou počin, kterej česká kinematografie potřebovala už dlouho, drama zpracovaný s chladnokrevnou profesionalitou a chirurgickou přesností, prostý všech nešvarů podobně laděných děl, jako jsou např. sladkobolný nostalgický patos, švejkovské cosmesitosmesi, prvoplánová snaha ždímat z diváka slzy (nebo prachy), či lidičkovský až panoptikální postavy.

Oficiální synopse: Antonín, příslušník tajné policie v sobě má obrovský nezacílený vztek a všechno kolem - práce i rodinný život - ho ubíjí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou dívku Kláru, neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale Antoním porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova zkáza v sobě ale možná nese i jakousi prchavou naději. (více na http://pouta-film.cz/?s=o-filmu )