Ordinace v růžové zahradě je lež - část první

Znáte Couchsurfing.org? Jde o web umožňující trochu jiný způsob cestovaní, než poskytuje tradiční turisitka. Je to snadný - založíte si profil, napíšete do infa že jste easygoing a openminded, nahrajete pár cool fotek... A můžete kontaktovat ostatní uživatele, kterých je aktuálně přes 2 miliony, pochází snad ze všech koutů světa a vzájemně si nabízí ubytování, setkání nebo drobný rady. Používám couchsurfing asi 3 roky a měla jsem spoustu skvělých zkušeností - přespala jsem na pár gaučích, vedla dlouhý smalltalky i hluboký dialogy s lidma z cizích zemí, viděla jsem díky nim místa, který troubům s lonely planet v zadní kapse zůstanou utajený...

Někdy na začátku týdne mě právě přes CS kontaktovala Seol, moc mile vypadající Korejka, která na poslední chvíli sháněla gauč a někoho, kdo ji pomůže s objevováním Prahy. Proběhlo pár mailů, telefonát a ve středu večer vyzvedávám na Vyšehradě unavěně působící, ale usměvavou holku s krosnou. Povídáme si o tom co zažila na svý téměř roční cestě a Seol si trochu stěžuje, že ji už pár dnů nebylo dobře. Já v duchu přemýšlím co podnikneme - ubytujeme jí, vezmeme na jídlo, večer třeba na Vyšehrad, na pár drinků, na nábřeží... tak nějak by asi proběhla standardní couchsurferská zkušenost.

Jenže... věci se měly jinak. Seol chvíli odpočívá, ale není jí líp, nemá ani hlad, bavíme se o tom, že bychom měli druhý den pro jistotu zajít k doktorovi. S přibývající večerem se její stav prudce horší a na teploměru vypůjčeným od sousedů se ukáže děsivých 39,2. Volám na pohotovost a jakmile Seol zabere paralen vyrážíme na polikliniku ve Spálený. Vítá nás znuděná sestra s dokonale prázdným výrazem a o poznání přívětivější, starší, ale dost čiperná paní doktorka. Po běžným vyšetření (ve kterým já figuruju jako tlumočník) sezná, že asi půjde o letní infekci/virózu a předepíše třídenní antibiotika. Seol je jako samoplátkyně zkásnuta o 185czk, s úlevou jdeme do lékárny a domů. Další den je jí líp, doufáme, že pomalu zabíraj prášky a brzy bude dobře. Večer už to tak vypadá, povídáme si o filmech, rozhodneme se podívat na Persepolis (musim se ale přiznat, že mě chvíli zvráceně přitahoval Sex ve městě 2 z její filmové kolekce).

V pátek odpoledne se vracím z práce, Seol polehává a říká, že se jí zase přitížilo. Původní plán byl, že já v sobotu ráno odjedu na venkov navštívit prarodiče a ona se přesune k dalšímu CS hostiteli. Bohužel se na to vůbec necítí a ani zdaleka na to nevypadá. Přemýšlíme co dál a jí je stále hůř, vracejí se vysoký teploty. Seol se rozhodne zavolat na ambasádu, aby ji poradili s vyšetřením a případnou hospitalizací v nemocnici. Diplomat provede pár hovorů a volá zpátky, že mluvil s cizineckým oddělením v Motole. Po další sérii telefonátů se uvolí k neobvykle vstřícnému kroku - půjčuje ambasádní auto, kterým Seol odveze do nemocnice. A tak za půl hodiny parkuje před naším domem majestátní černý Hyundai a seznamujeme se s diplomatem, pomenším uctivým chlápkem v dokonale padnoucím obleku. Cestou spolu mluví korejsky, já z okýnka sleduju průtrž mračen a svérazný způsoby, jakými se s ní vyrovnávají kolemjdoucí.

Liják neustává, diplomat obětavě zaparkuje pod střechou a vydáváme se dovnitř obrovský nemocniční budovy. Chodby jsou rozlehlý, spletitý a nepřehledný, po intervenci sekuriťáků nacházíme cizinecké odělení, kde nás pěkně zostrá vítá jeho pracovnice. Je 20:49, v devět končí. Vede důrazný monolog: "Vždyť jsem vam říkala, ať přijdete v sedm!!!! Teď už je pozdě! A ubohou Seol, vyčerpaně polehávajcí na přijímacím stolku, nutí vyplnit formulář. Diplomat se nesměle pokouší vysvětlit situaci, já nevěřícně zírám a zmůžu se jen na "bohužel to dřív nešlo". Semetrika nás vybavuje kopií formuláře, na jehož druhou stranu se budou zaznamenávat provedený zákroky a posílá nás na pohotovost. V čekárně je živo, po dlouhých desítkách minut přicházíme na řadu. Přijimá nas lékařka ve středním věku, anglicky mluvící. Pročte zprávu z předchozí pohotovosti, prohlédne Seol a posílá nás na urgentní příjem, kde ji udělají důkladný vyšetření. Po další chvíli bloudění se ocitáme v prosklenné recepci, kde sedí mohutná sestra-kápo, prohlídne přidělený papíry a za chvíli Seol vyzvedává posádka akutní vyšetřovny s vozíkem. Nemocniční chodby jsou ponurý a páchnou smrtí, otevřenými dveřmi proudí noví pacienti a studený vítr. Dívám se na stěnu obklíčenou žlutými lehátky opatřenou nápisem "lehátka pro případ hromadného neštěstí" a trochu se mi chce plakat.