Pouta jsou vynikající film, nesoucí všechny znaky dobrýho dramatu. Dotýkají se tématu normalizace, s nimž se dosud žádnej českej film nedovedl důstojně vypořádat. Nejedná se ovšem o čistou "dobovku", časově ani místně není děj jasně ukotvenej, (i když podle zápletky, točící se okolo snahy Stb donutit osoby socialismu nepohodlné k emigraci, se dá vytušit, že se jedná o přelom 70.a 80. let) nejde ani tak o obecné prokreslení doby ani politický apel, v centru jsou osudy několika řadových lidí. Ústřední postavou je Antonín, navenek zcela přehlédnutelný chlápek, pro práci estébáka má ovšem vlohy. Vše se mu ale začíná vymykat z rukou, rostoucí frustraci z vlastního života i okolního světa ventiluje zcela nepředvídatelným a šíleně destruktivním chováním. Zaplétá se do případu nepřítele režimu na kterém zrovna "dělá", po setkání s jeho milenkou jako by mu už nadobro ruplo v kouli, k neznámé dívce se upíná jako by se pro něho stávala jediným světlým bodem ve všeobecné mizérii. Což nevede k žádnému zázračnému obrácení, ale ještě strmějšímu pádu... Charaktery jsou skvěle propracované, dialogy bravurní, chvílema působí až mrazivě reálně, v několika momentech určitou záměrnou přehnaností dobře dokreslujou dojem z dané postavy nebo situace. Až odzbrojující je pak sarkastický nádech několika replik, asi se zasmějete, ale bude vám to připadat značně nepatřičný. Zdařilé je také výtvarné řešení, kamera je většinou uměřená, občas ale proložená záběrem z nevšední perspektivy, zajímavě se pracuje s architekturou. Celý film je vyveden v tmavých barvách, utlumeném světle, v odstínech tmavě zelené, šedé, černé - přesně takhle šedivou, otupující a indiferentní si normalizaci představuju. Režisér Radim Špaček obsadil herce z mainstreamového filmu dosud neznámé, což byl skvělej tah, jen umocňující autenticitu filmu. Do detailů vyšperkovaná scénografie, plná drobnejch detailů z tehdejšího designu (hele, přesně tuhle sifonovou láhev jsme měli! a úplně stejnej hrníček má dodneška moje babička! bohatá porce tesilu i válečkových zdí incl.) věrně evokuje dobové prostředí a jeho unifikovanou, fádní estetiku a zároveň připomíná, že se jedná o dobu skutečnou a nikterak vzdálenou. V neposlední řadě je třeba zmínit soundtrack, tvořený minimalistickými podkresy ze samplů a ruchů, který umocňujou už tak dost tísnivou atmosféru. K závěrečným titulkům pak hraje píseň Pikola od WWW, ušitá filmu na míru (a padne mu skvěle - posuďte sami, na webu filmu je volně ke stažení).
Zkrátka a dobře, z mojí strany vřelé doporučení, protože Pouta jsou počin, kterej česká kinematografie potřebovala už dlouho, drama zpracovaný s chladnokrevnou profesionalitou a chirurgickou přesností, prostý všech nešvarů podobně laděných děl, jako jsou např. sladkobolný nostalgický patos, švejkovské cosmesitosmesi, prvoplánová snaha ždímat z diváka slzy (nebo prachy), či lidičkovský až panoptikální postavy.
Oficiální synopse: Antonín, příslušník tajné policie v sobě má obrovský nezacílený vztek a všechno kolem - práce i rodinný život - ho ubíjí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou dívku Kláru, neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale Antoním porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova zkáza v sobě ale možná nese i jakousi prchavou naději. (více na http://pouta-film.cz/?s=o-filmu )
Příspěvky
