sobota 10. dubna 2010

Balmorhea - 19.4. v klubu 007



Balmorhea [bal-more-ay] je kapela z texaského Austinu, která právě jede evropské turné s novou deskou Constellations. 19.4. se představí na Sedmičce, nejspíš ve složení akustická kytara, elektrická kytara, bicí, banjo, housle, violoncello, klavír, basa.
Neřekla bych, že se mi bude tolik líbit kapela, která by se vešla do škatulky post-rock, (ale i ambient, kterej je pořád in) typická osmiminutovými instrumentálními tracky, které hrají na citlivou strunu. Ze záplavy oduševněle zasněných post-xxx projektů ovšem Balmorhea vyčnívá nevšedním zvukem. Skladby jsou vybroušené, prolínají četné nástroje, klidnější pasáže střídají vypjatý chvíle, ale ani ty nesklouznou k patosu nebo pompéznosti, naopak působí komorním, skromným dojmem, kterej si mě získal. Melodie jsou jemné, neinvazivní, máte chuť si to pouštět znovu. Docela dost mě nadchla jejich práce s banjem.

Balmorhea - Take Away Show - Remembrance from valerie toumayan on Vimeo.


Do aktuální desky jsem zatím tolik nepronikla, možná se mi víc líbí předchozí All is wild, All is silent (název jak z postrokovýho žurnálu, heh), která byla mimochodem zajímavě zremixovaná umělci jako Peter Broderick nebo Helios.

Role předkapely se ujme Nils Frahm, pianista naplňující žánr modern classical nebo minimalist. Na fotkách působí patřičně křehce a jeho skladby jsou jímavé, naživo by to mohlo být pěkný.

Zkrátka a dobře, na pražskej koncert Balmorhey se těším a vy byste měli taky, přijít si pro hudební zážitek a přispět do kasičky mému oblíbenému promotérskému kolektivu A.M.180. Vstupné 200 s rezervací přes tickets@am180.org nebo 250 na místě. Na sedmičce už jsem hrozně dlouho nebyla, ten holohlavej rude-barman už si snad musí myslet, že se mi něco přihodilo, měla bych ho ubezpečit.

sobota 3. dubna 2010

Paris, Texas



Nevšední film, řekla bych. Wendersův krajně zajímavej pohled na Ameriku. Je tam všechno. Nekonečný dálnice, působivá krajina, zapadlý bistra s hamburgerama, texaský vidláci i kalifornský výkvět... rodina, co se ocitla v jednom z vnějších kruhů "americkýho snu" - žijí v na předměstí, jejich idylku v řadově honosné vilce ruší přímá blízkost letiště i ne zcela vyjasněné vztahy. Kamera si krásně pohrává s různými odstíny soumraku a oblaky na obzoru. Příběh začíná ve chvíli, kdy je vprostřed nehostinné pouště objeven Travis, který byl už nějakou dobu pokládán za ztraceného. Jeho životem poněkud unavený, ale laskavý bratr Walt ho bere domů, nebo aspoň tam, kde by domov mohl být, a divákovi se odkrývá spletitý příběh podkreslený padnoucí, atmosferickou hudbou Ry Coodera. Po delší době opravdu zajímavej námět, překrásná Nastasja Kinski, vynikající dětský herec Hunter Carson a mnohem víc, než dokážu popsat. Vlastně se mě to dotklo o dost víc než Nebe nad Berlínem ( a to jsem viděla snad v 17, takže to je co říct, ehm...)