Letní filmová škola mi v posledních letech unikala - špatné načasování, lenost podstoupit čtyřhodinovou cestu a podobné nepodstatné důvody. Letos jsem se ale konečně rozhodla přistoupit od slov k činům. Trochu z toho podezřívám moc povedený letošní vizuál, který se rafinovaně ukrýval v mých oblíbených mediálních obsazích i na fyzických místech a po malých krůčcích si mě definitivně získal. Podařila se taky letošní znělka - je krásná a je v ní všechno a nic navíc, takže ji rádi vidíte znovu a znovu.
Vydařila se už cesta do Hradišťa, využila jsem nový a velmi šikovný portál pro spolujízdu, jízdomat. Z našeho řidiče Přemy se záhy vyklube mladý policista se slušnou zásobou historek. ACANB! Posledním členem posádky je Ondra, který nastoupí s mírným zpožděním a obří pizzou a "pracuje v reklamce". Po úvodním smalltalku se dobře bavíme a v závěru jízdy mi kluci ukazují spoustu místních pamětihodností, jako je model letadla v téměř životní velikosti, maják nebo plechová ZOO vyrobená jakousi kovozpracovatelskou firmou jako netradiční reklama.
Proběhlo i bleskové zasvěcení do kvality míjených barů a faktu, že návštevníkům festivalu místní říkají "lofošáci". Lofošáci táhnó. Vystoupili jsme u slavného kina Hvězda a já se vydala vyřídit si akreditaci. Slečny za pultem byly velmi milé a k festivalpassu mi přibalily dárkovou tašku s intelektuálním čtivem, obzvláště nevzhlednými pohlednicemi, magazínem o hnojení a propagačními materiály Baťovy univerzity ve Zlíně. Ráda dostávám dárky, jakkoli nesmyslný. Filmovka si mě získala hned v prvních minutách svou úžasnou atmosférou. Festival a jeho návštěvníci se krásně prolínají s městem, celé Hradiště na týden nebývale ožije. Nikde žádné davy ani okázalé celebrity, jen lofošáci slunící se v pauze mezi filmy v přilehlém parku a užívají si sortimentu kulinářských stánků a piva.
Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.
Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.
Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.
Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.
Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.
Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat