3 dny ve filmovém ráji - den druhý

Páteční ráno, budíky zvoní okolo desáté, za oknem pošmourné nebe. Sudové víno zakoupené v Redutě se definitivně ukazuje jako bolehlav, jak naznačovala již jeho lehce kalná chuť. Vstáváme a vydáváme se za snídaní. Zdejší lidi jsou strašně milí a mluví krásně měkce: usměvavá prodavačka v pekárně podává zákaznici chleba se slovy: "Je čerstvý, dobrý, ještě teplůčký". Příjemné vytržení z každodenní pražské reality. Holky pak míří na Strýčka Búnmího od thajského režiséra Weerasethakula, den předtím zhlédly jeho starší kousek a velmi je zaujal svým jedinečným stylem (i přesto, že u něj opakovaně usnuly). Moje volba padá na Stíny v ráji od Akiho Kaurismäkiho. Jeho tvorbu jsem mívala dost ráda a v Hradišti tato náklonnost propuká nanovo. Stíny v Ráji jsou skvělý film, pro Kaurismäkiho dost typický - plyne v rozváženém tempu, hrdiny jsou zvláštní lidé žijící na okraji společnosti, kteří prožívají neokázalou romanci. Film, který toho řekne spoustu, aniž by plýtval slovy, absurdní situace a pěkně satirický humor. Pauza mezi další projekcí přímo vybízí k lehkému občerstvení, vítězí gulášovka za 20 ze stánku u Hvězdy. Je teplá, správně mastná a chuti se nedá moc vytknout. Následovat má Erotikon, vrcholné dílo Gustava Machatého, němý film s doprovodem živé hudby. Tentokrát si dáme dobrý pozor, abychom celé řadě ukázali záda. Nemile nás ovšem překvapuje organizátorka se sdelěním, že začátek projekce se z technickým důvodů přesouvá o 30 - 45 min, což by znamenalo čekat ve frontě téměř hodinu. Zas tolik po československé klasice neprahneme, Gustav jistě promine, a vydáváme se za alternativním programem. Oni volí přednášku na téma stereotypy o islámském terorismu, já se ale necítím receptivní pro tento druh vjemu a vydávám se do Slováckého divadla, na filmové ztvárnění Nerudova Týdnu v tichém domě. Je to skvělá adaptace, vystihuje podstatu knížky ale zároveň přidává něco svého. Perfektně vystižený mikrosvět malostranských dvorků, lehký smích i hluboký žal v srdéčku mladého básníka dusícího se v konvencemi sevřené společnosti. Další zastávkou filmové jízdy je Nic proti ničemu, zbrusu nové dílo Petra Marka. Chvíli si venku užívám odpoledních slunečních paprsků, do sálu ale vyrážím dřív než včas, musím přece vidět aspoň jednu exkluzivní předpremiéru, když už jsem na tom festivale!!! Úvodní slovo má sám režisér, který vypráví třeba o tom, jak se asi šestkrát hlásil na FAMU, pak to vzdal a dělal si filmy podle svého a dnes tam učí. Moderátor chvílí básní o Markově specificky lo-fi stylu a postupně se dostaví i téměř celá herecká crew a dozvídáme se, že film je vlastně jedna velká improvizace. Je to můj první film od Marka a zpočátku mě trochu šokuje - roztřesená, ne zrovna ostrá kamera a ani trochu nenápadný střih mi připomíná raná homevidea mého otce, když si v devadesátkách pořídil svou první VHSku (chybí snad jen nechtěné a dlouhé záběry krytky a pochodujících nohou). Po chvíli ale přistupuju na jeho hru a zvykám si. Zápletka se točí okolo společného víkendu party lidí, kteří se znají z diskusního serveru adoptovany.cz Postupně se ale ukazuje, že někteří se vlastně mají společnou minulost a pěkně pikantní, a jiní zas vůbec nejsou adoptovaní. Vše se odehrává v duchu poetiky trapnosti a absurdity a se závěrem skvěle graduje. Za mě ano, možná se podívám i na nějaké jeho starší filmy. Prodleva mezi projekcemi si říká o večeři, opět volím stánek u Hvězdy, tentokrát jejich gyros. Trochu mě překvapuje, když se obsluhující chlapec chápe housky typu kaiserka, ale tak nejsme v Řecku, že. Nakonec se z toho vyklube docela fajn fastfood. Následuje Kaurismäkiho Bohémský život, svérázná variace na příběh Pucciniho Bohémy. Je to nádhera, jiné než Kaurismäkiho klasiky -černobílé, francouzské a velmi veselé - i když typická Akiho poetika má své jasné místo. Po skončení hledám kamarády a večírek. Potkávám brněnský kočky - divokou Zůzu, nejmilejší Táňu, roztomilou Anetku a dosud neznámou, dost pohlednou Lucii. Chvíli se bavíme a s blížící se půlnocí jdeme prozkoumat možnosti občerstvení. Do oka nám padne stánek s rozličným, převážně sýrovým sortimentem. Tajně jsem si myslela na jejich pálivý nakládaný hermelín, ale už je vyjeden, tak vezmu zavděk utopencem, který bohužel spadne do kategorie "nic moc". Slečny si dávají praženou kukuřici nebo grilovaný oštiěpok s brusinkovou omáčkou (o této lehce kontroverzní pochutině více později). Po jedné se ozývá Ruda, jestli sním, či bdím. Vyhledávám ho tedy v míru a seznamuji se s jeho fellaz. Pro ně už ale večer tak nějak končí a my dva si říkáme, že noc je vlastně dost mladá a jdeme se podívat do klubu. Tentokrát tam hrají DJs z DarkWavu a na parketu není zrovna narváno. Je to disko, obstojný, ale disko, plochý a bez duše, neinspiruje k tanci ani po pár pohárcích vína. Bereme to přes bar do (ne tak zcela)party stanu a vedeme hluboké rozhovory. Po nějaký době nás obsluha opatrně vyhazuje, jsou třeba tři hodiny a venku (no to snad ne, už zase) prší. Odcházíme spát.