Co mě naučil Social Innovation Camp

Koncept Social Innovation Campu, zrozený před 4 lety v Londýně, pracuje s jednoduchou, ale geniální myšlenkou - vyhlašte soutěž o nápad na projekt, který inovativním způsobem řeší společenský problém, vyberte ty nejlepší a pak pozvěte pár nadšenců, kteří se přes víkend zavřou do jedné budovy a společně zapracují na tom, aby se dobré nápady co nejvíce přiblížily realizaci. Do našich luhů se SICamp podíval už v roce 2010 díky Respekt institutu ( a u zrodu stál @fialajakub, supertajemník ze @stunome a šedá eminence českého neziskového sektoru). Druhý ročník se konal minulý víkend v brněnském Domě umění a já jsem měla šanci být u toho a myslím, že z těch nabitých dvou dnů budu čerpat inspiraci, motivaci a radost ještě dlouho.

Zjistila jsem spoustu věcí:

1) V mé vlasti žije spoustu skvělých, schopných lidí s dobrými nápady

Celý víkend vládla na SICampu vynikající atmosféra - týmy kempařů se se svými flipcharty, litry kávy a gigabajty dat rozptýlily po výstavních prostorách a krásně se mísily s exponáty i návštěvníky. Organizátoři udělali maximum pro to abychom se cítili dobře (obzvlášť oceňuji organizační i morální podporu, spoustu "fatboyů" a svačinky) a kempaři vytvořili skvělou náladu - všichni pracovali v plném tvůrčím zápalu a za víkend odvedli obrovský kus práce. Tým Slibujeme aka archiv volebních slibů během dvou dnů vytvořil hodně slibně (xixi) rozjetou webovou aplikaci. Kanárci rozvinuli DIY senzor znečištění ovzduší z prototypu do ambiciozního sexy projektového plánu (už i hisptři budou mít svůj kosmodisk!). Tým Um sem um tam předvedl, že si dokáže s vtipem poradit s gamifikací (mikro)dobrovolnictví a přitom stát oběma nohama na zemi. Ovčí babičky aka Pra-pra neosnilily žádným cool webem, ale přišly se promyšleným plánem, jak přemostit mezeru mezi generacemi, s důrazem na konkrétní lidi a sdílení dovedností při osobním setkávání. EcoUP vymysleli zajímavý koncept mobilní aplikace, která s pomocí herních a koučovacích principů vychovává lidi k udržitelnějšímu životnímu stylu. Můj tým, TyDobroTy, byl už od začátku Popelkou mezi kempaři, ale s nápadem na web, který by propojil společensky prospěšné gastronomické podniky a lidi, kteří by do nich rádi chodili, jsme myslím hodně pohnuli a ve ztížených podmínkách obstáli se ctí.




2) Za víkend se dají intenzivně prožít všechny fáze tvůrčího/projektového procesu

Počáteční nadšení, kreativní vzepětí, bouřící mozky, setkání s realitou, tvorba reálných&udržitelných plánů, tvrdá práce, ponorková nemoc, tvůrčí blok, skepse, nová (mírnější) tvůrčí vlna, realismus, stres, tvrdá práce, radost z dosaženého. A ve chvílích krize mě povzbudila výborná atmosféra kempu - členové týmů se vzájemně navštěvovali, sdíleli zkušenosti i problémy, půjčovali si pracovní síly (jó grafici, ti jdou na dračku!) a inspirovali se. Ve chvílích, kdy jsme byli zaseklí, se nezřídka stalo, že přišel někdo "zvenku" na kus řeči a zevlu a přinesl zajímavé podněty a upozornil nás na věci, které jsme v bludných kruzích nenacházeli. A ráda jsem chodila pro osvěžení mysli okukovat ostatní týmy v akci, protože pracovali na zajímavých věcech a potýkali s podobnými problémy, což mě vždycky povzbudilo.

3) SNM je lovebrand

S @janbohm jsme se nad pivem shodli, že SNM (Studia nových médií na FF UK) je snad první vzdělávací instituce, ke které máme fakt osobní a láskyplný vztah. A až překvapivě často jsem se za ten víkend setkala s reakcí typu "Tys studovala SNM, jo? Cool! Já bych SNM studoval hned! " :) Zdá se, že si můj obor za pár let stihl vybudovat dobrou pověst a myslím, že za to můžou především skvělí, inspirativní lidi z různorodých prostředí, kteří mu dávají tvář a směr. A právě na SICampu dělali studenti i absolventi svému taťkovi Josefovi čest: Radka Peterová s přehledem prezentovala svou vizi sensuálních DIY kanárků a se svým hvězdným týmem vyhrála hlavní cenu; VeroNika Trachtová byla schopnou a obdivuhodně klidnou organizátorkou campu i inspirativních precampů (a snad i postcampy budou!) Honza Böhm přesvědčil, že jako stand-up komik by asi fakt uspěl a že gamifikace má reálný potenciál i v konfrontaci s přísným finančním plánem. Jenda Perla ukázal ovčím babičkám možnosti sociálních médií a spolu s Marianou získal srdíčko publika flipachartovou guerilla prezentací a já, já jsem byla roztomilá a děsně hodná.

4) Ulice, o které jsem si celá ta dlouhá léta, co navštěvuji Krno (já jsem tam jezdila, když ještě bylo Brnem, ha!) je ve skutečnosti Masarykova!!11!!1oneoneoenoe A v Krně je spoustu míst, které musím navštívit (nejvýš na listu je Kamenná kolonie a Kabaret Špaček) a žijí tam hodní lidé s krásným dialektem (special thanks to hvpt a údajná ekoteroristka Hanka).


Celé to může z mého popisu působit trochu idelisticky až hipísácky, ale berte mě trochu s rezervou, protože já jsem tak strašně hodná, že o mne lidé až bojí. Ale skoro bych si troufla říct, že většina kempujících kolegů to vidí dost podobně. SICamp byla obohacující zkušenost, která neskončila odjezdem  z Krna, snad všichni z nás chtějí vzniklé projekty dále rozvíjet.

Tak ahoj, světe, máš se na co těšit!

#nmi12

Na počátku bylo slovo, to slovo bylo konference a to slovo bylo od @josefslerka. (A jak tak toho dobrého muže znám, nedivila bych se, kdyby tam nechybělo", vole"). Studia nových médií, magisterský obor, kterému Josef velí, se společně s on-line vydavatelstvím Internet Info rozhodli uspořádat New Media Inspiration - konferenci, která propojí akademickou sféru s byznysem. Jako hlavní téma organizátoři vybrali sociální média a jejich měření, dostalo se ale také na umělou inteligenci, vizualizace dat nebo food hacking. Program byl nabitý, v duchu hlavní myšlenky se CMOs a prolnuli s PhDs a zajímavé prezentace obstarali také studenti a čerství absolventi StuNoMe.

NMI jsem se účastnila jako taktrochuorganizátor, proto je můj pohled trochu specifický, přesto ale toužím sdílet své osobní highlights (kolegyně Jansová promine, ale sousloví "vysoká světla" opravdu použít nemohu), omezené na velký sál, kde mě držela funkce (bohužel špatné) moderátorky.


@tomasprusa - Sociální média ve zdravotnictví
Na začátku hrozil akademickou strohostí, prezentace ale vůbec nebyla nudná a přinesla spoustu zajímavých informací - třeba, že spousta lidí vyhledává informace o zdraví na Fejsbuku, že nemocnice v USA nezřídka pracují s Foursquare (jako to asi vypadá v praxi - za 33 čekinů menší operace zdarma?) a tamní chirurgové během operace tweetují ze sterilních počítačů nebo že Nemocnice Na Bulovce aktivně využívá YouTube.

Sociální média ve zdravotnictví

Taboo socket od skupiny Cancel [čti: Kancl]
Zásuvky a vidličky, velké tabu útlých let. Kancl připravil skvělou instalaci důvěrně připomínající dětský bunkr, kam jste se mohli schovat a (sebrali-li jste dostatečnou odvahu), strčit dvojzubou vidličku do zásuvky. Odměnou byla rozsvícená lampa a salónní noisové melodie. Další skvělá věc z kuchyně autorů mnou vychvalované HotKarot nebo nové body buildigové městské hry Schodies.

Tento jedinečný moment svým ostrým objektivem zachytil @martinkubelka.

@eduard_pinos - Role a využití social media pro PR oddělení firem
Absolvent @StuNoMe s bohatou kariérní zkušeností (Google, Bison & Rose, dokonce i jeden z českých operátorů) si připravil zajímavou prezentaci o integraci sociálních médií do firemního PR. Žádná komunikační revoluce se podle něj nekoná, nová média jsou jen dalším dílem skládačky. Zajímavý pro mě byl jev zvaný "research online purchase offline" (zákazníci si vybírají produkty na internetech, ale pak si je jdou koupit do kamenných obchodů a online marketéři přicházejí o provize) nebo překvapivá čísla o využívání sociálních sítí českými novináři (47% z nich prý používá Fejsbuk jako informační zdroj).


Líbilo se mi i živelné a vtipné vystoupení knihovnické social guru @nofreeusernames o otravnosti příliš horlivé snahy učinit Fejsbuk prodejním kanálem; prezentace od @eliskah, která naopak tvrdila, že prostřednictvím FB se prodává víc než dobře a to dokonce i pojištění; nebo keynote Romana Nerudy o umělé inteligenci - bavil mě i když mi občas nesepínaly ty správné synapse.

Autorem této nádherné kompozice není nikdo jiný než @martinkubelka.

Většinu prezentací si můžete prohlédnout zde.

Konference byla dobře zvládnutá také po organizační stránce, zaznamenala jsem jen drobné problémy - nebylo třeba zcela jasné, jak se připojit ke konferenční wifi a také bych příště přidala pár manipulačních minut na konec každého vystoupení - 20 minut na prezentaci, diskusi a výměnu mluvčích je docela šibeniční, i když někteří to zvládli s grácií i za 15. Ale možná ze mně jen mluví moderátorka, která musela s těžkým srdcem přetínat pozoruhodné myšlenkové toky řečníků.

I když #nmi12 když asi nepřinesla žádné zásadní nové objevy, rozhodně byla inspirativní a myslím se povedla i coby začátek námluv univerzit s byznysáky. A hlavně dokonale splnila roli vánočního večírku novomediální komunity - osobně jsme se potkali a seznámili, dozvěděli se kdo dělá, poplácali se po ramenou a odešli na bar. Jen místo fotek dětí se většina chlubila svými devicy a ROI grafy.

3 dny ve filmovém ráji - den druhý

Páteční ráno, budíky zvoní okolo desáté, za oknem pošmourné nebe. Sudové víno zakoupené v Redutě se definitivně ukazuje jako bolehlav, jak naznačovala již jeho lehce kalná chuť. Vstáváme a vydáváme se za snídaní. Zdejší lidi jsou strašně milí a mluví krásně měkce: usměvavá prodavačka v pekárně podává zákaznici chleba se slovy: "Je čerstvý, dobrý, ještě teplůčký". Příjemné vytržení z každodenní pražské reality. Holky pak míří na Strýčka Búnmího od thajského režiséra Weerasethakula, den předtím zhlédly jeho starší kousek a velmi je zaujal svým jedinečným stylem (i přesto, že u něj opakovaně usnuly). Moje volba padá na Stíny v ráji od Akiho Kaurismäkiho. Jeho tvorbu jsem mívala dost ráda a v Hradišti tato náklonnost propuká nanovo. Stíny v Ráji jsou skvělý film, pro Kaurismäkiho dost typický - plyne v rozváženém tempu, hrdiny jsou zvláštní lidé žijící na okraji společnosti, kteří prožívají neokázalou romanci. Film, který toho řekne spoustu, aniž by plýtval slovy, absurdní situace a pěkně satirický humor. Pauza mezi další projekcí přímo vybízí k lehkému občerstvení, vítězí gulášovka za 20 ze stánku u Hvězdy. Je teplá, správně mastná a chuti se nedá moc vytknout. Následovat má Erotikon, vrcholné dílo Gustava Machatého, němý film s doprovodem živé hudby. Tentokrát si dáme dobrý pozor, abychom celé řadě ukázali záda. Nemile nás ovšem překvapuje organizátorka se sdelěním, že začátek projekce se z technickým důvodů přesouvá o 30 - 45 min, což by znamenalo čekat ve frontě téměř hodinu. Zas tolik po československé klasice neprahneme, Gustav jistě promine, a vydáváme se za alternativním programem. Oni volí přednášku na téma stereotypy o islámském terorismu, já se ale necítím receptivní pro tento druh vjemu a vydávám se do Slováckého divadla, na filmové ztvárnění Nerudova Týdnu v tichém domě. Je to skvělá adaptace, vystihuje podstatu knížky ale zároveň přidává něco svého. Perfektně vystižený mikrosvět malostranských dvorků, lehký smích i hluboký žal v srdéčku mladého básníka dusícího se v konvencemi sevřené společnosti. Další zastávkou filmové jízdy je Nic proti ničemu, zbrusu nové dílo Petra Marka. Chvíli si venku užívám odpoledních slunečních paprsků, do sálu ale vyrážím dřív než včas, musím přece vidět aspoň jednu exkluzivní předpremiéru, když už jsem na tom festivale!!! Úvodní slovo má sám režisér, který vypráví třeba o tom, jak se asi šestkrát hlásil na FAMU, pak to vzdal a dělal si filmy podle svého a dnes tam učí. Moderátor chvílí básní o Markově specificky lo-fi stylu a postupně se dostaví i téměř celá herecká crew a dozvídáme se, že film je vlastně jedna velká improvizace. Je to můj první film od Marka a zpočátku mě trochu šokuje - roztřesená, ne zrovna ostrá kamera a ani trochu nenápadný střih mi připomíná raná homevidea mého otce, když si v devadesátkách pořídil svou první VHSku (chybí snad jen nechtěné a dlouhé záběry krytky a pochodujících nohou). Po chvíli ale přistupuju na jeho hru a zvykám si. Zápletka se točí okolo společného víkendu party lidí, kteří se znají z diskusního serveru adoptovany.cz Postupně se ale ukazuje, že někteří se vlastně mají společnou minulost a pěkně pikantní, a jiní zas vůbec nejsou adoptovaní. Vše se odehrává v duchu poetiky trapnosti a absurdity a se závěrem skvěle graduje. Za mě ano, možná se podívám i na nějaké jeho starší filmy. Prodleva mezi projekcemi si říká o večeři, opět volím stánek u Hvězdy, tentokrát jejich gyros. Trochu mě překvapuje, když se obsluhující chlapec chápe housky typu kaiserka, ale tak nejsme v Řecku, že. Nakonec se z toho vyklube docela fajn fastfood. Následuje Kaurismäkiho Bohémský život, svérázná variace na příběh Pucciniho Bohémy. Je to nádhera, jiné než Kaurismäkiho klasiky -černobílé, francouzské a velmi veselé - i když typická Akiho poetika má své jasné místo. Po skončení hledám kamarády a večírek. Potkávám brněnský kočky - divokou Zůzu, nejmilejší Táňu, roztomilou Anetku a dosud neznámou, dost pohlednou Lucii. Chvíli se bavíme a s blížící se půlnocí jdeme prozkoumat možnosti občerstvení. Do oka nám padne stánek s rozličným, převážně sýrovým sortimentem. Tajně jsem si myslela na jejich pálivý nakládaný hermelín, ale už je vyjeden, tak vezmu zavděk utopencem, který bohužel spadne do kategorie "nic moc". Slečny si dávají praženou kukuřici nebo grilovaný oštiěpok s brusinkovou omáčkou (o této lehce kontroverzní pochutině více později). Po jedné se ozývá Ruda, jestli sním, či bdím. Vyhledávám ho tedy v míru a seznamuji se s jeho fellaz. Pro ně už ale večer tak nějak končí a my dva si říkáme, že noc je vlastně dost mladá a jdeme se podívat do klubu. Tentokrát tam hrají DJs z DarkWavu a na parketu není zrovna narváno. Je to disko, obstojný, ale disko, plochý a bez duše, neinspiruje k tanci ani po pár pohárcích vína. Bereme to přes bar do (ne tak zcela)party stanu a vedeme hluboké rozhovory. Po nějaký době nás obsluha opatrně vyhazuje, jsou třeba tři hodiny a venku (no to snad ne, už zase) prší. Odcházíme spát.

3 dny ve filmovém ráji - den první

Letní filmová škola mi v posledních letech unikala - špatné načasování, lenost podstoupit čtyřhodinovou cestu a podobné nepodstatné důvody. Letos jsem se ale konečně rozhodla přistoupit od slov k činům. Trochu z toho podezřívám moc povedený letošní vizuál, který se rafinovaně ukrýval v mých oblíbených mediálních obsazích i na fyzických místech a po malých krůčcích si mě definitivně získal. Podařila se taky letošní znělka - je krásná a je v ní všechno a nic navíc, takže ji rádi vidíte znovu a znovu.

Vydařila se už cesta do Hradišťa, využila jsem nový a velmi šikovný portál pro spolujízdu, jízdomat. Z našeho řidiče Přemy se záhy vyklube mladý policista se slušnou zásobou historek. ACANB! Posledním členem posádky je Ondra, který nastoupí s mírným zpožděním a obří pizzou a "pracuje v reklamce". Po úvodním smalltalku se dobře bavíme a v závěru jízdy mi kluci ukazují spoustu místních pamětihodností, jako je model letadla v téměř životní velikosti, maják nebo plechová ZOO vyrobená jakousi kovozpracovatelskou firmou jako netradiční reklama.

Proběhlo i bleskové zasvěcení do kvality míjených barů a faktu, že návštevníkům festivalu místní říkají "lofošáci". Lofošáci táhnó. Vystoupili jsme u slavného kina Hvězda a já se vydala vyřídit si akreditaci. Slečny za pultem byly velmi milé a k festivalpassu mi přibalily dárkovou tašku s intelektuálním čtivem, obzvláště nevzhlednými pohlednicemi, magazínem o hnojení a propagačními materiály Baťovy univerzity ve Zlíně. Ráda dostávám dárky, jakkoli nesmyslný. Filmovka si mě získala hned v prvních minutách svou úžasnou atmosférou. Festival a jeho návštěvníci se krásně prolínají s městem, celé Hradiště na týden nebývale ožije. Nikde žádné davy ani okázalé celebrity, jen lofošáci slunící se v pauze mezi filmy v přilehlém parku a užívají si sortimentu kulinářských stánků a piva.

Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.

Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.

Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.

Zavřete oči, odcházím

Po dlouhodobé hibernaci se šufle zavírá. Své blogerství ale nevěším na hřebík, jen odcházím na tumblr. Ano, vážně. Chci být hip a světácká, budu nejspíš psát anglicky. Jestli tu ještě zůstali nějací čtenáři, tak budu ráda, když mě budete následovat.

http://allyourcookies.tumblr.com/

Ordinace v růžové zahradě je lež - část druhá

Naštěstí mám po boku diplomata. Bavíme se o jeho studiích v Brně, Pražským jaru a český literatuře, snaží si vybavit Nerudovu báseň, kterou přeložil do korejštiny. Nejvíc mě asi překvapuje jeho víra ve znovusjednocení Koreje. Věří, že jeho zkušenost z Čech mu může pomoct při transformaci Severní Koreje na demokratický stát.

Dveře urgentního příjmu se otvírají, zřízenec veze Seol na pojízdné posteli, s kapačkou v ruce. Docela mě zamrazí. Zřízenec mě žádá, abych mu pomohla s překládáním, pojedeme na rentgen a sono. Seol už se ulevilo, ale pořád vypadá hodně unaveně a ztrápeně. Zřízenec se mezi tím vybavuje s obsluhou rentgenu a těžkotonážní zdravotní sestrou, žoviálně a hlasitě, "A to si věděla že tady Iris se nám vdala? hohohohoho" Jejich hovor plyne (nebo spíš zurčí) několik dlouhých minut a imaginární kladivo v mojí hlavě rozbíjí kachlíčky potemnělý místnosti. Když se personál dostatečně pobaví, přistupujou k zákroku. Rentgen je obří, elegantně zaoblená mašina, má různý elektronický vychytávky, který se mi podaří spatřit v rentgenářský kabině. Úplně jinej než si pamatuju z dětství - monstrózní kovovej stroj připomínající kostru vesmírnýho korábu. Po ultrazvuku se vracím k diplomatovi a Seol za dveře vyšetřovací místnosti. Diplomat mi s neokázalou galaností přinese automatovou kávu (odporné chuti) a snickers. Můžu si teda ze seznamu "Co chci stihnout než mi bude 30" odškrtnout položku "Nechat se pozvat na večeři asijským diplomatem". Od našeho příchodu do nemocnice uplynuly skoro tři hodiny a o diagnóze natož prognóze nevíme nic. Navzdory únavě a nejistotě se ale docela dobře bavíme. Sobotní půlnoc oslavíme "high-five" a já se snažim neposlouchat obtloustlýho chlápka vedle, kterej strašně řeší, jak dlouho už tam čekají a kolik ho bude stát parkovný, zatímco za zdí urgentního příjmu vyšetřujou jeho příbuznou se srdečním záchvatem. Chlápek vypadá jako prototyp devadesátkovýho podnikatele, oděného "pro chvíle volna" a svůj nevhodnej monolog doprovází šustěním ponožek v crocsech. Když se čas chýlí k jedné, přichází za náma lékař s verdiktem: silná infekce močových cest, která zasáhla jednu ledvinu. Ještě ji pro jistotu posílá na prohlídku na chirurgii.

Chirurg je sympatickej, snad první člověk který se k Seol chová lidsky a osobně, trpělivě jí všechno vysvětluje. Zůstávám jako morální podpora až do chvíle, kdy dojde na vyšetření per rectum. Načež nastává úsměvná, až skoro televizní historka, když se to snažím vysvětlit diplomatovi. Za několik minut je po všem, vyzvedáváme Seol a její provizorní dokumentaci, která zároveň slouží jako faktura. List je zhusta popsanej provedenejma zákrokama, sestra musí sáhnout po dalším. Chirurg nám sděluje, že tam nic na operaci není a že už na Seol čeká rozestlaná postel na infekčním oddělení. Na druhej konec nemocničního areálu nás převáží sanitkou, hřmotnej saniťák nás pak vysazuje před infekční budovou a předává vrátné, přičemž s diplomatem už definitivně získáváme role překladatelka a manžel, což nás baví, tak neprotestujeme. Anabáze je téměř u konce, čeká nás už jen epizodka s vrátnou, když přebírá její oblečení a mění ho za širokou nemocniční košili. Zmožená Seol věší šatstvo na ramínka, rázná vrátná ovšem není spokojená, převěšuje a říká: "Nojó, ty dnešní mladý, ty už si ani pořádně neumí pověsit oblečení, no já to vidim na mejch vnucích, to mládí, neváží si už ničeho!!" Když už šatstvo visí dostatečně úhledně a vrátná je spokojená, podepíšeme další z mnoha papírů a odcházíme do lůžkový části. Přijímá nás nevrlý lékař, sestra uloží Seol, teda až poté co opatří podpisem další, jistě zcela nezbytná, potvrzení. Doktor je úplnou esencí skepse, říká "nojo, to je šílený, já to ani nechci vidět"... A potvrzuje diagnózu doktora z urgentního příjmu - rozsáhlá močová infekce, hodnoty nějakých bakterií převyšují normu snad devítinásobně. Několik dní si poleží, bude potřebovat silná antibiotika. Máme zavolat druhý den, kdy už by měli mít konkrétnější výsledky. Opouštíme hororovou infekční budovu, mrtvolně tichou a tlumeně osvětlenou chladně modrým světlem.

Po chvíli bloudění vyjíždíme z motolskýho komplexu. Je 2:47, na silnicích jen my a taxíky, noční město potichu pulsuje. Motor ambasádního Hyundaie má elegantní zvuk, všude je mokro a vzduch je po průtrži nebývale svěží. Diplomat mě dováží až před dveře, loučíme se. Odcházím nahoru, ukládám se ke spánku a snažím se všechny ty neuvěřitelný události dnešní noci srovnat v hlavě.

Ordinace v růžové zahradě je lež - část první

Znáte Couchsurfing.org? Jde o web umožňující trochu jiný způsob cestovaní, než poskytuje tradiční turisitka. Je to snadný - založíte si profil, napíšete do infa že jste easygoing a openminded, nahrajete pár cool fotek... A můžete kontaktovat ostatní uživatele, kterých je aktuálně přes 2 miliony, pochází snad ze všech koutů světa a vzájemně si nabízí ubytování, setkání nebo drobný rady. Používám couchsurfing asi 3 roky a měla jsem spoustu skvělých zkušeností - přespala jsem na pár gaučích, vedla dlouhý smalltalky i hluboký dialogy s lidma z cizích zemí, viděla jsem díky nim místa, který troubům s lonely planet v zadní kapse zůstanou utajený...

Někdy na začátku týdne mě právě přes CS kontaktovala Seol, moc mile vypadající Korejka, která na poslední chvíli sháněla gauč a někoho, kdo ji pomůže s objevováním Prahy. Proběhlo pár mailů, telefonát a ve středu večer vyzvedávám na Vyšehradě unavěně působící, ale usměvavou holku s krosnou. Povídáme si o tom co zažila na svý téměř roční cestě a Seol si trochu stěžuje, že ji už pár dnů nebylo dobře. Já v duchu přemýšlím co podnikneme - ubytujeme jí, vezmeme na jídlo, večer třeba na Vyšehrad, na pár drinků, na nábřeží... tak nějak by asi proběhla standardní couchsurferská zkušenost.

Jenže... věci se měly jinak. Seol chvíli odpočívá, ale není jí líp, nemá ani hlad, bavíme se o tom, že bychom měli druhý den pro jistotu zajít k doktorovi. S přibývající večerem se její stav prudce horší a na teploměru vypůjčeným od sousedů se ukáže děsivých 39,2. Volám na pohotovost a jakmile Seol zabere paralen vyrážíme na polikliniku ve Spálený. Vítá nás znuděná sestra s dokonale prázdným výrazem a o poznání přívětivější, starší, ale dost čiperná paní doktorka. Po běžným vyšetření (ve kterým já figuruju jako tlumočník) sezná, že asi půjde o letní infekci/virózu a předepíše třídenní antibiotika. Seol je jako samoplátkyně zkásnuta o 185czk, s úlevou jdeme do lékárny a domů. Další den je jí líp, doufáme, že pomalu zabíraj prášky a brzy bude dobře. Večer už to tak vypadá, povídáme si o filmech, rozhodneme se podívat na Persepolis (musim se ale přiznat, že mě chvíli zvráceně přitahoval Sex ve městě 2 z její filmové kolekce).

V pátek odpoledne se vracím z práce, Seol polehává a říká, že se jí zase přitížilo. Původní plán byl, že já v sobotu ráno odjedu na venkov navštívit prarodiče a ona se přesune k dalšímu CS hostiteli. Bohužel se na to vůbec necítí a ani zdaleka na to nevypadá. Přemýšlíme co dál a jí je stále hůř, vracejí se vysoký teploty. Seol se rozhodne zavolat na ambasádu, aby ji poradili s vyšetřením a případnou hospitalizací v nemocnici. Diplomat provede pár hovorů a volá zpátky, že mluvil s cizineckým oddělením v Motole. Po další sérii telefonátů se uvolí k neobvykle vstřícnému kroku - půjčuje ambasádní auto, kterým Seol odveze do nemocnice. A tak za půl hodiny parkuje před naším domem majestátní černý Hyundai a seznamujeme se s diplomatem, pomenším uctivým chlápkem v dokonale padnoucím obleku. Cestou spolu mluví korejsky, já z okýnka sleduju průtrž mračen a svérazný způsoby, jakými se s ní vyrovnávají kolemjdoucí.

Liják neustává, diplomat obětavě zaparkuje pod střechou a vydáváme se dovnitř obrovský nemocniční budovy. Chodby jsou rozlehlý, spletitý a nepřehledný, po intervenci sekuriťáků nacházíme cizinecké odělení, kde nás pěkně zostrá vítá jeho pracovnice. Je 20:49, v devět končí. Vede důrazný monolog: "Vždyť jsem vam říkala, ať přijdete v sedm!!!! Teď už je pozdě! A ubohou Seol, vyčerpaně polehávajcí na přijímacím stolku, nutí vyplnit formulář. Diplomat se nesměle pokouší vysvětlit situaci, já nevěřícně zírám a zmůžu se jen na "bohužel to dřív nešlo". Semetrika nás vybavuje kopií formuláře, na jehož druhou stranu se budou zaznamenávat provedený zákroky a posílá nás na pohotovost. V čekárně je živo, po dlouhých desítkách minut přicházíme na řadu. Přijimá nas lékařka ve středním věku, anglicky mluvící. Pročte zprávu z předchozí pohotovosti, prohlédne Seol a posílá nás na urgentní příjem, kde ji udělají důkladný vyšetření. Po další chvíli bloudění se ocitáme v prosklenné recepci, kde sedí mohutná sestra-kápo, prohlídne přidělený papíry a za chvíli Seol vyzvedává posádka akutní vyšetřovny s vozíkem. Nemocniční chodby jsou ponurý a páchnou smrtí, otevřenými dveřmi proudí noví pacienti a studený vítr. Dívám se na stěnu obklíčenou žlutými lehátky opatřenou nápisem "lehátka pro případ hromadného neštěstí" a trochu se mi chce plakat.

Desky na léto

Léto už je za rohem, i když to tak často nevypadá. A každý správný blogger se chlubí hudebními objevy, které se na letní sezonu usídlí v jeho přehraváči. Já jsem si zatím určila tři letní kapely: Beach Fossils, Wild Nothing a Real Estate. Nejde o nic nového pod sluncem ani zásadního: původem americký kapely hezkých kluků, kteří se oblékají v sekáčích a na fotkách se zásadně nedívají do objektivu. Jejich hudba se vyznačuje přímočarýma, chytlavýma melodiema - o kostru písničky se postará pár dobře mířených riffů doprovozených jednoduchýma bicíma a ležérní basovou linkou. Vokály jsou spíš utlumený, textům není vždy přesně rozumět - působí dojmem určitý náhodnosti a naivity, což dodává skladbám snový nádech a skvěle dotváří jejich působivou atmosféru. Uvnitř jednotlivých skladeb a hlavně na desce jako celku vykreslujou bezstarostnou, nostalgickou náladu - hezký holky v letních šatech, vlasy jim povlávaj v mořským vánku a písek palí do chodidel. A tak. Myslim, že teď je v módě říkat tomu blisswave, to docela sedí.


Beach Fossils

Brooklynská trojice, nebo spíš čtveřice (na zázamech z koncertů se objevuje legrační vlasatej bubeník) si debutové album Daydream nahrála sama, jak už je zvykem u umělců, kteří si vysloužili štítek lo-fi. Dočkali se velmi vlídného přijetí, prvního června desku vydává label Captured tracks. Sun drenched riffs, kaleidoscopic rhythms and hazy lyrics saturate Beach Fossils’ first release, the album’s carefree vibe is perfectly summed up through song titles such as “Daydream,” “Vacation,” and “Lazy Day.” píše se na blogu projektu The art of agency. Moje aktuální prázdninová kapela č.1




Wild Nothing

Je jeden z projektů Jacka Tatuma a další hit labelu Captured tracks. V jeho tvorbě jsou hodně slyšet syntetizátory evokující minulý dekády a ze všech jmenovaných kapel je nejdůslednější co se rytmický složky týče. Jeho hlas se vyznačuje specifickou barvou (a občas i výškou) - s požadavkama na přesný frázování (neni to legrační jak si tenhle termín od dob, kdy českej mediální rybníček rozvířily show typu Superstar, osvojila česká populace a rádobyodborně ho používá?) byste asi nepochodili, o to ani tahle scéna neusiluje, a vokály i přes veškerou svoji rozostřenost a lehkost působí čistě.



Real Estate

Pochází z New Jersey, momentálně se ale (nepřekvapivě) usídlili v Brooklynu. Ze všech letních kapel vám asi nejvíc připomenou Beach boys. Začátkem února zahráli na strahovský sedmičce, já jsem se bohužel zdržela v Berlíně a propásla je, dost mě to mrzelo. "Bylo to, jako bych se uprostřed tý mrazivý zimy na chvíli ocitla někde na pláži" dělila se pak o se mnou o dojmy z jejich koncertu kamarádka Ewa.

You'll always be my boy

Navštívila jsem Zlatý voči, filmovej festival studentů teorie audiovize. Přilákal mě hlavně hudební program ve složení Dné, Sundays on Clarendon Road, Please the trees. Nechci studentům audiovize křivdit, ale ty filmy, co jsme viděla, byly dost blbosti. Naneštestí mi neunikla ani povznášející znělka. Projekce se bohužel nějak protahovaly a tak Dné začíná s hodinovým zpoždením, po menších zvukovejch problémech. Lidi jako by si nejdřív ani nevšimli, že koncert už začal, klábosili a pochechtávali se, ale postupně tichli. Nepříznivá atmosféra byla bohužel dost znát, ty písničky si zasloužej láskyplnou pozornost. Ani sám Dné nebyl moc v ouklandu a docela se to do hraní promítlo. Škoda. Nový skladby jsou ale moc pěkný a všichni se těšíme na kazetu.
Mezitím přijeli Please the trees, zpoždění line-upu se jim vůbec nelíbílo a tak hráli jako druhý, Sundays on Clarendon road byli odsunutý, což bylo dost nepříjemný, ale nesli to statečně. Please the trees nebyli špatný, líbí se mi jejich zvuk, maj pár dobrejch písniček, ale celý to na mě působí jako taková pózička, jejich plnovousatá image (kytarista v kožený vestičce vypadal jak kovář z pohádek, který běží vždycky v neděli odpoledne na jedničce) a pódiová show - Vašek Havelka se nakrucuje a trhá sebou a divně se tváří. Když pak začal zvedat kytaru nad hlavu a různě s ní šermovat, za vzrůstajícího povykování diváků, tak jsem odešla na bar. Kluci ze Sundays mezitím pili jeden energydrink na druhým (nějaká legrační značka obsahující slovo cool), naplňovali chodby studentskejch sklepů bublinama (prý se ten klub měl původně jmenovat Studentský sklepy, ale zkratka SS nějak neprošla, hehe, tak se to jmenuje K4 jako káva, kamarádství, kultura a ještě něco.) a psali seminárky o Ex Geners. Když kovbojové z Please the trees dohráli a sklízeli aparaturu, lidi pomalu opouštěli sál. Až to tam vypadalo jak v nějaký hospodě v Pasadeně okolo zavíračky, na baru sedí už jen tlustá Mary v kožený bundě s třásněma a vykládá kamarádce o zhrzený lásce, nedbale oholený chlápci pospávaj v šeru a barman pomalu zvedá židle. Sundays on Clarendon Road trochu poladili laptop a zahráli skvelě, hrstka lidí co zůstala reagovala dobře, došlo i na přídavky. Nowai! in Norway, to je fakt hit, dejte jí na web, dožaduju se toho jako vaše věrná příznivkyně.
A pak už jsem šla domů, bylo pozdě a pršelo mi do bot a v noční tramvaji se nestalo nic zajímavýho.

P.S. Vašek Havelka neumí vyprávět vtipy, vůbec. A.V. tam byl, scéna je pořád v cajku.

Funus

V sobotu se odehrál poslední letošní prvoligový zápas v Ďolíčku. Na dalších pět let podepsalo vedení klokaniho klubu smlouvu s Edenem. Celý je to krajně podivný, jsou v tom nějaký pletky developerů s radnicí, no škoda psát. Tristní.


Dolíček byl zcela zaplněn, atmosféra skvělá jako vždy. Klučíci co sotva uměj chodit ale už třímaj prapory. Puberťačka s pisklavým hlasem (z jejích úst zněly ty vulgární pokřiky zněly fakt obscénně), která se neustále chichotala a flirtovně štouchala do kluka vedle. Její postarší, oplešatělý otec všemu blahosklonně přihlížel a občas se jí zeptal "chceš ty třásně?". Měli totiž s sebou takový ty roztleskávačský třásně, v igelitce s potiskem z kompozičně ujetejch fotek jídla. Chlápci v džínovkách co chvíli hlásili real-time výsledky souběžných ligových zápasů a vzpomínali "Jó, vole, když mi bylo šestnáct, to sme chodili támhle doleva na tribuny". Hned za náma nějakej jedinec vytrvale častoval soupeřova gólmana procítěným "Zmrdeeeeeeee" a hrudník mu přitom rezonoval tak mocně, že by i Svámí Máhrešvananda koukal. Sem tam nějaký to pivo nad hlavou. První poločas byl dynamickej, padaly šance, ale bohužel ne góly, Kladno si ani neškrtlo. V druhým to už značně vázlo a i přes závěrečnou početní převahu klokani nevsítili a byli marný. 0:0. Po zápase dlouhý až obřadný loučení s milovaným stadionem, ale to my už spěcháme nahoru do Akropole, na koncert mladých, nadějných a hezkých kapel.
U vchodu nás vítá cinematická vlna a Jonášuv vysoko položenej vokál. Steakhouse orchestra se mi dost líbili. Vypadá to že jsou ve formě a od koncertu v xt3 ,kdy byli teknikal problema orchestra se slušne vypracovali a přibrali basáka, což byl rozhodně dobrej tah. Odehráli bez znatelnějších technických potíží a dost jim to šlapalo, frontmani skákali po pódiu jak čertíci z krabiček. Po nich nastoupili Ufajr, taktéž skvělí, pod taktovkou autistického pianisty Kačáka. Pořádný pódium jim sluší daleko víc něž nějaký zaplivaný šapó, hudbu skvělě doplnily světla a mlžnej přístroj. Od doby co jsem je viděla naposled se myslim dost zlepšily doprovodný zpěvy. Zpěvák byl opět bos, je přírodní muž, nebo prostě odmítá koncept bot na koncertech?? Kony má cool účes. Nový skladby jsou dobrý, třeba Supedamaged je vyloženě pecka. Na sobotu taky připadlo vydání jejich toužebně očekáváné desky Brace for impact. Vyšla v nákladu 150 kusů a každý CD je exkluzivní kousek, s ručně (vy)malovaným obalem. Nosič k dostání za stovku, empétrojky zadara na landminealert.org
Čímž se dostáváme k další zajímavý události: vzniku skupiny Landmine alert, která má ambice objevovat nejlepší český kapely a pomalu rozjíždí promotérský aktivity, nechte na nich oči, myslim, že budou pstruhem českýho hudebního rybníčku.
Zkrátka a dobře, zažili jsme pamětihodnej zápas, byť ne kvalitou hry. Pořád se mi nechce věřit, že je Ďolíček pohřbenej (pokud mám nějaký zámožný čtenáře, který to chytilo za srdíčko, tak můžou Družsvu fanoušků poslat prachy)
No a koncert se moc vydařil. Adam Vopička tam byl, svět je v pořádku. I když nad Vršovicema trůní šedivej mrak.

Balmorhea - 19.4. v klubu 007

Balmorhea [bal-more-ay] je kapela z texaského Austinu, která právě jede evropské turné s novou deskou Constellations. 19.4. se představí na Sedmičce, nejspíš ve složení akustická kytara, elektrická kytara, bicí, banjo, housle, violoncello, klavír, basa.
Neřekla bych, že se mi bude tolik líbit kapela, která by se vešla do škatulky post-rock, (ale i ambient, kterej je pořád in) typická osmiminutovými instrumentálními tracky, které hrají na citlivou strunu. Ze záplavy oduševněle zasněných post-xxx projektů ovšem Balmorhea vyčnívá nevšedním zvukem. Skladby jsou vybroušené, prolínají četné nástroje, klidnější pasáže střídají vypjatý chvíle, ale ani ty nesklouznou k patosu nebo pompéznosti, naopak působí komorním, skromným dojmem, kterej si mě získal. Melodie jsou jemné, neinvazivní, máte chuť si to pouštět znovu. Docela dost mě nadchla jejich práce s banjem.

Balmorhea - Take Away Show - Remembrance from valerie toumayan on Vimeo.

Do aktuální desky jsem zatím tolik nepronikla, možná se mi víc líbí předchozí All is wild, All is silent (název jak z postrokovýho žurnálu, heh), která byla mimochodem zajímavě zremixovaná umělci jako Peter Broderick nebo Helios.

Role předkapely se ujme Nils Frahm, pianista naplňující žánr modern classical nebo minimalist. Na fotkách působí patřičně křehce a jeho skladby jsou jímavé, naživo by to mohlo být pěkný.

Zkrátka a dobře, na pražskej koncert Balmorhey se těším a vy byste měli taky, přijít si pro hudební zážitek a přispět do kasičky mému oblíbenému promotérskému kolektivu A.M.180. Vstupné 200 s rezervací přes tickets@am180.org nebo 250 na místě. Na sedmičce už jsem hrozně dlouho nebyla, ten holohlavej rude-barman už si snad musí myslet, že se mi něco přihodilo, měla bych ho ubezpečit.

Paris, Texas

Nevšední film, řekla bych. Wendersův krajně zajímavej pohled na Ameriku. Je tam všechno. Nekonečný dálnice, působivá krajina, zapadlý bistra s hamburgerama, texaský vidláci i kalifornský výkvět... rodina, co se ocitla v jednom z vnějších kruhů "americkýho snu" - žijí v na předměstí, jejich idylku v řadově honosné vilce ruší přímá blízkost letiště i ne zcela vyjasněné vztahy. Kamera si krásně pohrává s různými odstíny soumraku a oblaky na obzoru. Příběh začíná ve chvíli, kdy je vprostřed nehostinné pouště objeven Travis, který byl už nějakou dobu pokládán za ztraceného. Jeho životem poněkud unavený, ale laskavý bratr Walt ho bere domů, nebo aspoň tam, kde by domov mohl být, a divákovi se odkrývá spletitý příběh podkreslený padnoucí, atmosferickou hudbou Ry Coodera. Po delší době opravdu zajímavej námět, překrásná Nastasja Kinski, vynikající dětský herec Hunter Carson a mnohem víc, než dokážu popsat. Vlastně se mě to dotklo o dost víc než Nebe nad Berlínem ( a to jsem viděla snad v 17, takže to je co říct, ehm...)

Jeden Svět 2010

Tady je můj pečlivě sestavený program! bohužel je ta aplikace ješte "v plenkách", osobní programy nejdou sdílet, tak jsem si vypomohla printscreenem a všechno potřebný najdete na webu. Doufám, že všechny ty filmy stihnu a že se třeba i uvidíme v kině a pak to budem moct probrat (u piva, samozrejme).

Fagi

Dnes tu bude okénko pro jednu speciální holku, hrdinku. Ne, neni to Sáblíková. Ač je její triumf oslnivý a k tomu ten příběh, jak do úmoru trénovala na prkně v krabicovitý panelákový chodbě. A taky na hrbolatém rybníku Krejcar, kde jsem se jako dítě koupávala (má národní hrdost z toho úplně bytní). Ale obdivuhodná je, zvlášť pro mě, která se tak snadno pro něco nadchnu a po chvíli toho nechávám, protože na to nemám, nebo je to příliš vzdálený vstupnímu ideálu. Navíc ten rozhovor s její maminkou, dojemnej. Typicky fádní obýváková stěna plná trofejí a roztomile kýčovitých artefaktů. A Martina je pořád skromná a klidně si dá chleba se špekem.

Ale okénko patří hrdince úplně jiný, komiksový. Jmenuje se Fagi, krátký komiksy můžete vidět třeba na jejím facebookovým profilu (Fagi Comiksová). Moc pěkný mikropříběhy/vtípky, jemnej absurdní humor, úsměvný slovní hříčky. Příjemná kresba, evokující animovaný večerníčky z dětství.

No ještě k Sáblíkový, že o tom vůbec píšu, ale je to zajímavej fenomén, nedá se tomu moc uniknout. Malý český člověk potřebuje své ikony a Nagano se letos nekoná. (což je škoda, protože na slavnost se ztřískanými hokejisty v japonských čelenkách na Staromeštském náměstí vzpomínám ráda dodnes.) A aji tu halu jí postavíme!

A ješte jednu Fagi!

Projděte si to, vůbec jsem nevěděla, který vybrat, většina je fakt povedená.

A teď mi ukaž občanku, sračko!

O filmu Pouta už jste asi slyšeli. A nejspíš samou chválu, což bylo důvodem, proč jsem se na film vydala ( v poměrně krátký době už třetí českej film na kterej se mi chtělo jít do kina!). No a vážně, recenzenti a přátelé nekecali.

Pouta jsou vynikající film, nesoucí všechny znaky dobrýho dramatu. Dotýkají se tématu normalizace, s nimž se dosud žádnej českej film nedovedl důstojně vypořádat. Nejedná se ovšem o čistou "dobovku", časově ani místně není děj jasně ukotvenej, (i když podle zápletky, točící se okolo snahy Stb donutit osoby socialismu nepohodlné k emigraci, se dá vytušit, že se jedná o přelom 70.a 80. let) nejde ani tak o obecné prokreslení doby ani politický apel, v centru jsou osudy několika řadových lidí. Ústřední postavou je Antonín, navenek zcela přehlédnutelný chlápek, pro práci estébáka má ovšem vlohy. Vše se mu ale začíná vymykat z rukou, rostoucí frustraci z vlastního života i okolního světa ventiluje zcela nepředvídatelným a šíleně destruktivním chováním. Zaplétá se do případu nepřítele režimu na kterém zrovna "dělá", po setkání s jeho milenkou jako by mu už nadobro ruplo v kouli, k neznámé dívce se upíná jako by se pro něho stávala jediným světlým bodem ve všeobecné mizérii. Což nevede k žádnému zázračnému obrácení, ale ještě strmějšímu pádu... Charaktery jsou skvěle propracované, dialogy bravurní, chvílema působí až mrazivě reálně, v několika momentech určitou záměrnou přehnaností dobře dokreslujou dojem z dané postavy nebo situace. Až odzbrojující je pak sarkastický nádech několika replik, asi se zasmějete, ale bude vám to připadat značně nepatřičný. Zdařilé je také výtvarné řešení, kamera je většinou uměřená, občas ale proložená záběrem z nevšední perspektivy, zajímavě se pracuje s architekturou. Celý film je vyveden v tmavých barvách, utlumeném světle, v odstínech tmavě zelené, šedé, černé - přesně takhle šedivou, otupující a indiferentní si normalizaci představuju. Režisér Radim Špaček obsadil herce z mainstreamového filmu dosud neznámé, což byl skvělej tah, jen umocňující autenticitu filmu. Do detailů vyšperkovaná scénografie, plná drobnejch detailů z tehdejšího designu (hele, přesně tuhle sifonovou láhev jsme měli! a úplně stejnej hrníček má dodneška moje babička! bohatá porce tesilu i válečkových zdí incl.) věrně evokuje dobové prostředí a jeho unifikovanou, fádní estetiku a zároveň připomíná, že se jedná o dobu skutečnou a nikterak vzdálenou. V neposlední řadě je třeba zmínit soundtrack, tvořený minimalistickými podkresy ze samplů a ruchů, který umocňujou už tak dost tísnivou atmosféru. K závěrečným titulkům pak hraje píseň Pikola od WWW, ušitá filmu na míru (a padne mu skvěle - posuďte sami, na webu filmu je volně ke stažení).

Zkrátka a dobře, z mojí strany vřelé doporučení, protože Pouta jsou počin, kterej česká kinematografie potřebovala už dlouho, drama zpracovaný s chladnokrevnou profesionalitou a chirurgickou přesností, prostý všech nešvarů podobně laděných děl, jako jsou např. sladkobolný nostalgický patos, švejkovské cosmesitosmesi, prvoplánová snaha ždímat z diváka slzy (nebo prachy), či lidičkovský až panoptikální postavy.

Oficiální synopse: Antonín, příslušník tajné policie v sobě má obrovský nezacílený vztek a všechno kolem - práce i rodinný život - ho ubíjí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou dívku Kláru, neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale Antoním porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova zkáza v sobě ale možná nese i jakousi prchavou naději. (více na http://pouta-film.cz/?s=o-filmu )

Desky, které mě letos bavily

Po epickém rodinném obědě si vyhrazuju asi tak dvě hodiny na vytrávení, tak jsem se uchýlila do blogískosféry. Nastal čas hudebních žebříčků a ani já nesmim zůstat pozadu. Dvanáct výborných nahrávek, ke každý přikladám největší pecku na youtubech. Trochu se sice nabízí zkratka UTFG, ale to by nebylo hezký, když máme ty svátky radosti, žejo.

atlas sound - logos
viz

bibio - ambivalence avenue
viz

bill callahan - sometimes i wish i were an eagle
viz

black heart procession - six
viz

doves - kingdom of rust
viz

girls - album
viz

mount kimbie -maybes
viz (na last.fm k dispozici jako full tracks)

neon indian - psychic chasms
viz

pains of being pure at heart - s/t
viz

rameses III - i could not love you more
viz

wild beasts - two dancers
viz

why? - eskimo snow
viz

sešlo se to myslim docela rozmanitě. Doufám, že máte štastný Vánoce.

Já jsem tě vždycky viděl jako takovou sušší intelektuálku,

říká mi tuhle kamarád, co mě myslim docela dobře zná. Navíc to bylo ve starosvětský kavárně a vedle u stolu seděly postarší dámy a vedly takový ty spiklenecký hovory. V tu chvíli jsem se tomu teda srdečně zasmála, ale vlastně mě to pobuřuje, když na to teď myslim.

Tak jsem si na nejbližší dny naplánovala:
- jít do kina na Twilight: New moon a k tomu si koupit ten největší popkorn
- opít se hodně přes míru, skákat po střechách a padat do příkopů
- koupit si minisukni a hodně fialovejch plastovejch nárámků
- přečíst knihu Proč muži neumějí naslouchat a Proč ženy neumí číst v mapách
- nahrát si do mobilu nějaký arenbíčko a obtěžovat s tim lidi v tramvaji
- zapsat se do kursu vášnivé salsy

už včera jsem to myslim vzala dobrým směrem, když jsem vysedávála v Pilotbaru dýl než je zdrávo a ještě chvilku po okamžiku, kdy už rozhovory přestávaj dávat smysl. Za barem byl opět Týpek, kterej by klidně mohl figurovat v sérii YO dawg, konverzace byla velmi odlehčená a podával se nějakej asi stoletej rum. Tak doufám, že mi vymazal z hlavy pár cizích slov. Třeba frapantní.

Jinak koncert se povedl! Účast byla hojná, Jonáš byl za hvězdu, lidi tam neskutečně tančili a většina zúčastněných byla myslim spokojená. Na nějaký makrorecenze přijde čas asi jindy, až se mi zas myšlení vrátí do normálu.

A můj kamarád Ben, toho večera obzvlášť dobře naladěn, mi vymyslel nejhezčí dárek k Mikuláši, (aniž by nejspíš o mikulášský tradici něco věděl) - Mixtape!!! Ve formě adventního kalendáře - Každej den mi pošle jednu písničku, hlavně australský kapely. Jsem nadšená.

Událost sezóny

proběhne 3. prosince v Pilotu. Za časů stříbrnýho plátna tam býval biograf, teď to prý maj pod palcem nějaký ležérní Angláni a zve se to "multicultural meetpoint". Pro mě hlavně oblíbenej vršovickej bar, poslední dobou to tam nějak jako víc kultůrně žije, ale to sem dosud nezakusila. Narozdíl od fajn atmosféry, přátelský obsluhy a lahodný indický kuchyně (obzvlášť dobře chutná v noci, jako ostatně skoro všechno).

A toho 3. tam budou k vidění hned tři moje oblíbené (v současnosti asi i nejoblíbenější) české kapely.

O Dné už jsem tu psala víckrát.. když na myspace v rubrice "About" kliknete na odkaz "mine, all mine records", hodí vás to přímo na stažení skvělýho letošního EP Talking with crayons. Naživo je to moc pěkný a maj takovou bezva gentle/disko písničku, při který si člověk vždycky tak radostně uvnitř zatančí.

Na Sundays on Clarendon road jsem vás taky už zvala a ti, co přišli, nelitovali, spíš naopak. Od tý doby si kluci navíc ušli slušnej kus na tý svý životní i hudební cestě, získali věhlas a rozmanitý zkušenosti (i na psytrancové tancovačce účinkovali!), přikoupili víc efektů a tak...

no a Quite quiet jsou další "srdcovka" před pár lety jsem nevynechala snad žádnej jejich pražskej koncert. teď jsem je dlouho neviděla a o to víc se těším. Z téhle trojice jsou asi posluchačsky nejpřístupnější/nejvděčnější (aji moje mama by se stala fanouškem, kdyby měla facebook.) a taky nejdéle existující.

Vstupný je 80,- a v ceně je, jak uvádí organizátor celé akce: a) cinkání, b) škruntání, c) klavírní ťukání, d) kytarový brnkání, e) ambientní hekání, f) pufča pufča pufča, g) and much much more.
Sice nevim, co je pufča, ale rozhodně si to nenechám ujít.

Už je to jasný

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.


Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale

pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!