A teď mi ukaž občanku, sračko!

O filmu Pouta už jste asi slyšeli. A nejspíš samou chválu, což bylo důvodem, proč jsem se na film vydala ( v poměrně krátký době už třetí českej film na kterej se mi chtělo jít do kina!). No a vážně, recenzenti a přátelé nekecali.

Pouta jsou vynikající film, nesoucí všechny znaky dobrýho dramatu. Dotýkají se tématu normalizace, s nimž se dosud žádnej českej film nedovedl důstojně vypořádat. Nejedná se ovšem o čistou "dobovku", časově ani místně není děj jasně ukotvenej, (i když podle zápletky, točící se okolo snahy Stb donutit osoby socialismu nepohodlné k emigraci, se dá vytušit, že se jedná o přelom 70.a 80. let) nejde ani tak o obecné prokreslení doby ani politický apel, v centru jsou osudy několika řadových lidí. Ústřední postavou je Antonín, navenek zcela přehlédnutelný chlápek, pro práci estébáka má ovšem vlohy. Vše se mu ale začíná vymykat z rukou, rostoucí frustraci z vlastního života i okolního světa ventiluje zcela nepředvídatelným a šíleně destruktivním chováním. Zaplétá se do případu nepřítele režimu na kterém zrovna "dělá", po setkání s jeho milenkou jako by mu už nadobro ruplo v kouli, k neznámé dívce se upíná jako by se pro něho stávala jediným světlým bodem ve všeobecné mizérii. Což nevede k žádnému zázračnému obrácení, ale ještě strmějšímu pádu... Charaktery jsou skvěle propracované, dialogy bravurní, chvílema působí až mrazivě reálně, v několika momentech určitou záměrnou přehnaností dobře dokreslujou dojem z dané postavy nebo situace. Až odzbrojující je pak sarkastický nádech několika replik, asi se zasmějete, ale bude vám to připadat značně nepatřičný. Zdařilé je také výtvarné řešení, kamera je většinou uměřená, občas ale proložená záběrem z nevšední perspektivy, zajímavě se pracuje s architekturou. Celý film je vyveden v tmavých barvách, utlumeném světle, v odstínech tmavě zelené, šedé, černé - přesně takhle šedivou, otupující a indiferentní si normalizaci představuju. Režisér Radim Špaček obsadil herce z mainstreamového filmu dosud neznámé, což byl skvělej tah, jen umocňující autenticitu filmu. Do detailů vyšperkovaná scénografie, plná drobnejch detailů z tehdejšího designu (hele, přesně tuhle sifonovou láhev jsme měli! a úplně stejnej hrníček má dodneška moje babička! bohatá porce tesilu i válečkových zdí incl.) věrně evokuje dobové prostředí a jeho unifikovanou, fádní estetiku a zároveň připomíná, že se jedná o dobu skutečnou a nikterak vzdálenou. V neposlední řadě je třeba zmínit soundtrack, tvořený minimalistickými podkresy ze samplů a ruchů, který umocňujou už tak dost tísnivou atmosféru. K závěrečným titulkům pak hraje píseň Pikola od WWW, ušitá filmu na míru (a padne mu skvěle - posuďte sami, na webu filmu je volně ke stažení).

Zkrátka a dobře, z mojí strany vřelé doporučení, protože Pouta jsou počin, kterej česká kinematografie potřebovala už dlouho, drama zpracovaný s chladnokrevnou profesionalitou a chirurgickou přesností, prostý všech nešvarů podobně laděných děl, jako jsou např. sladkobolný nostalgický patos, švejkovské cosmesitosmesi, prvoplánová snaha ždímat z diváka slzy (nebo prachy), či lidičkovský až panoptikální postavy.

Oficiální synopse: Antonín, příslušník tajné policie v sobě má obrovský nezacílený vztek a všechno kolem - práce i rodinný život - ho ubíjí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou dívku Kláru, neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale Antoním porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova zkáza v sobě ale možná nese i jakousi prchavou naději. (více na http://pouta-film.cz/?s=o-filmu )

Desky, které mě letos bavily

Po epickém rodinném obědě si vyhrazuju asi tak dvě hodiny na vytrávení, tak jsem se uchýlila do blogískosféry. Nastal čas hudebních žebříčků a ani já nesmim zůstat pozadu. Dvanáct výborných nahrávek, ke každý přikladám největší pecku na youtubech. Trochu se sice nabízí zkratka UTFG, ale to by nebylo hezký, když máme ty svátky radosti, žejo.

atlas sound - logos
viz

bibio - ambivalence avenue
viz

bill callahan - sometimes i wish i were an eagle
viz

black heart procession - six
viz

doves - kingdom of rust
viz

girls - album
viz

mount kimbie -maybes
viz (na last.fm k dispozici jako full tracks)

neon indian - psychic chasms
viz

pains of being pure at heart - s/t
viz

rameses III - i could not love you more
viz

wild beasts - two dancers
viz

why? - eskimo snow
viz

sešlo se to myslim docela rozmanitě. Doufám, že máte štastný Vánoce.

Já jsem tě vždycky viděl jako takovou sušší intelektuálku,

říká mi tuhle kamarád, co mě myslim docela dobře zná. Navíc to bylo ve starosvětský kavárně a vedle u stolu seděly postarší dámy a vedly takový ty spiklenecký hovory. V tu chvíli jsem se tomu teda srdečně zasmála, ale vlastně mě to pobuřuje, když na to teď myslim.

Tak jsem si na nejbližší dny naplánovala:
- jít do kina na Twilight: New moon a k tomu si koupit ten největší popkorn
- opít se hodně přes míru, skákat po střechách a padat do příkopů
- koupit si minisukni a hodně fialovejch plastovejch nárámků
- přečíst knihu Proč muži neumějí naslouchat a Proč ženy neumí číst v mapách
- nahrát si do mobilu nějaký arenbíčko a obtěžovat s tim lidi v tramvaji
- zapsat se do kursu vášnivé salsy

už včera jsem to myslim vzala dobrým směrem, když jsem vysedávála v Pilotbaru dýl než je zdrávo a ještě chvilku po okamžiku, kdy už rozhovory přestávaj dávat smysl. Za barem byl opět Týpek, kterej by klidně mohl figurovat v sérii YO dawg, konverzace byla velmi odlehčená a podával se nějakej asi stoletej rum. Tak doufám, že mi vymazal z hlavy pár cizích slov. Třeba frapantní.

Jinak koncert se povedl! Účast byla hojná, Jonáš byl za hvězdu, lidi tam neskutečně tančili a většina zúčastněných byla myslim spokojená. Na nějaký makrorecenze přijde čas asi jindy, až se mi zas myšlení vrátí do normálu.

A můj kamarád Ben, toho večera obzvlášť dobře naladěn, mi vymyslel nejhezčí dárek k Mikuláši, (aniž by nejspíš o mikulášský tradici něco věděl) - Mixtape!!! Ve formě adventního kalendáře - Každej den mi pošle jednu písničku, hlavně australský kapely. Jsem nadšená.

Událost sezóny

proběhne 3. prosince v Pilotu. Za časů stříbrnýho plátna tam býval biograf, teď to prý maj pod palcem nějaký ležérní Angláni a zve se to "multicultural meetpoint". Pro mě hlavně oblíbenej vršovickej bar, poslední dobou to tam nějak jako víc kultůrně žije, ale to sem dosud nezakusila. Narozdíl od fajn atmosféry, přátelský obsluhy a lahodný indický kuchyně (obzvlášť dobře chutná v noci, jako ostatně skoro všechno).

A toho 3. tam budou k vidění hned tři moje oblíbené (v současnosti asi i nejoblíbenější) české kapely.

O Dné už jsem tu psala víckrát.. když na myspace v rubrice "About" kliknete na odkaz "mine, all mine records", hodí vás to přímo na stažení skvělýho letošního EP Talking with crayons. Naživo je to moc pěkný a maj takovou bezva gentle/disko písničku, při který si člověk vždycky tak radostně uvnitř zatančí.

Na Sundays on Clarendon road jsem vás taky už zvala a ti, co přišli, nelitovali, spíš naopak. Od tý doby si kluci navíc ušli slušnej kus na tý svý životní i hudební cestě, získali věhlas a rozmanitý zkušenosti (i na psytrancové tancovačce účinkovali!), přikoupili víc efektů a tak...

no a Quite quiet jsou další "srdcovka" před pár lety jsem nevynechala snad žádnej jejich pražskej koncert. teď jsem je dlouho neviděla a o to víc se těším. Z téhle trojice jsou asi posluchačsky nejpřístupnější/nejvděčnější (aji moje mama by se stala fanouškem, kdyby měla facebook.) a taky nejdéle existující.

Vstupný je 80,- a v ceně je, jak uvádí organizátor celé akce: a) cinkání, b) škruntání, c) klavírní ťukání, d) kytarový brnkání, e) ambientní hekání, f) pufča pufča pufča, g) and much much more.
Sice nevim, co je pufča, ale rozhodně si to nenechám ujít.

Už je to jasný

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.


Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale

pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!

Včera večer v El Pasu

jsem byla nazvána kundou. Přišli jsme tam s chlapci na poslední drink večera, na chvíli se zastavili u baru a hledali místo. Když tu náhle za zády nám zaznělo: "Ještě jednou se na tu kundu podíváš a urazim ti hlavu". Z úst dámy v krátkém sestřihu, tričku Jack Daniels, mocným hlasem kterej už poznal spoustu temných zákoutí a hlubokých sklenic. Jelikož jsme byli právě přesně v jejím zorným poli a jediná další bytost ženskýho pohlaví v salonu byla barmanka, tak jsem pojala podezření... Který jsem artikulovala zdánlivě tichým vyznáním obav svým společníkům. Ale rána neletěla, tak sedíme nad pivem, probíráme důležitý věci, jak se s přibývající nocí sluší a patří, notujeme si starý český džůboxový hity. Po chvíli se u našeho stolu zastaví ona Žena co pronesla znepokojivou větu a říká mi: "Hele, to se neboj, to bylo jen tak mezi řečí... Vždyť to znáš, když má chlap oči zakalený alkoholem, tak na něj platí jedině násilí. Já o tomhle vim fakt svý, pět let jsem žila s deadmetalovym bubeníkem".

Musim se přiznat, že mi to polichotilo. Jako to přízvisko.