vysoce ordinérní příspěvek

Tak už sem taky viděla novýho Bonda. Předem říkám, že ač mám starší bondovky docela ráda, ale nijak na nich nelpim a proto mě nemůže pohoršit, že Bond pije lahváče, naopak mi to připadá docela osvěžující. Akční scény mi ze začátku přišly nepřehledný, divná kamera, měla sem pocit že půlka důležitejch věcí zůstává mimo záběr, ale časem se to srovnalo. Všeobecně proklamovanej názor, že vykrádáj Bourna podle mě trochu kulhá, Bourne mi pořád přijde jako jiná liga a Bond zůstává Bondem i bez (pr)otřepanýho martini (což podle mě skvěle dokazuje třeba scéna „jsme učitelé na dovolené“). Craig je nesrovnatelně lepší než nudnej seladon Brosnan, není to žádnej hezoun, ale má v sobě něco hodně přitažlivýho, je mužnej a sakrastickej (narozdíl od toho klauna Pierce) a role mu prostě sedne – sem příznivce „007 novýho typu“ a Craig je myslim ten pravej člověk pro jeho ztvárnění. Úvodní titulková sekvence s písničkou Jacka Whitea (feat. Alicia Keys) taky dobrá, bondgirl ztvárněná herečkou s legračním příjmením v průběhu filmu zkrásní (nebo alespoň mně se to zdálo, na začátku to byla taková obyčejná ruská panenka s kulatým obličejíkem a nepřirozeným opáléním, ale na konci, když se ve špinavým bílým tílku prochází pouští, je to KOČKA). Vedlejší bondgirl je zase patřičně roztomilá. Hlavní padouch mohl bejt trochu temnější (jako s*áč to byl dobrej, navíc jen vršek zlovolnýho sdružení znepokojivých parametrů, ale stějně! .) ) Kdybych to musela hodnotit nějak konvenčne tak udělim asi 7,5/10

A jestli už jste pozapoměli co přesně se dělo v Casinu Royale tak si to před návštěvou kina radši připomentě, nebo budete trochu zmatený, jako třeba já.

Sou chvíle, kdy lituju, že nemám foťák.

Jako třeba ve středu Na Slamníku, když jsem spatřila na ručně malovanej obraz skupiny KISS. Ani nevim, jak bych ho plnohodnotně popsala, to je potřeba vidět. To místo se vůbec vyznačuje dost speciální estetikou. Půdorysem vypadá jak nějaká formanská usedlost z 18. století, prý je to jedna z nejstarších hospod v Praze a dřív bývala zájezdním hostincem. Uvnitř na oknech visí těžký závěsy co připomínaj gobelíny, zvuková aparatura snad pamatuje první koncert Visacího zámku, zdi nasáklý kouřem až maj šedivo-načernalou barvu a na baru trůní těžítko s umělýma květinama uvnitř. Byla to teda moje už druhá návštěva, ale ta první se odehrála v hluboký minulosti, kdy sem měla vlasy do půlky zad, batikovaný trička a fotku Morrisona v peněžence, takže ta už vlastně neplatí a hlavně mi takový dekorativní klenoty tenkrát vůbec neutkvěly v paměti.

Šla jsem tam kvůli koncertům kapel svých kamarádu a to death crust teenage ležérně nasraného folkového dua Kopec šišek, klezmerový Kozy na útesu (na to že sou to vesměs křesťani zvládaj hrát židovskou hudbu dobře, řekla bych) a regé kluků Simit tadinda susamli. Obecenstvo se sešlo různorodý, ve věkovým rozmezí odhadem 4 – 55 let a téměř všichni vypadali, že se dobře baví, já většinou taky, spoustu lidí jsem potkala po celkem dlouhý době.

Dvaadvacátej listopad

se vyvedl. Začalo to už v čase oběda, kterej představovala ryba s poměrně epickou kokosovou omáčkou. Cesta žlutým standard, i přes poměrně vysokou úrověň debility promítaného filmu zůstala učebnice téměř nedotčena. V Brně moc hezky sněžilo a dostalo se mi cti přespat v Zůzině holčičkovském pokojíčku. Na pohovce s měkkou a hebkou žlutou dečkou!

Ale na Flédě už chystaj instrumenty rozliční muzikanti sezvaní na slovutný festival New New!

Nejvíc se mi líbíli Von spar (kluci říkali, že je to krautrock, ale koho ještě zajímaj žánrový vymezení, když si to může sám poslechnout na myspace, žejo. navíc mi to slovo víc než cokoli jinýho evokuje sauerkraut). Začínali spíš poklidně, kytara zastíněna spoustou eletkronickejch efektů, syntetický klávesky, chvílema to znělo úplně kosmicky, trochu mi to připomínalo Kraftwerk, nebo spíš jejich různý sedmdesátkový následníky. Postupně převažovaly rytmicky nabitější pasáže gradující až k slušně techno bicím (který Pírka strhly k svůdným tanečkům a to prý byl oproti pátku ještě slabej čajíček). Plus podařená projekce. Machinefabriek předvedl pěknej set, celkem přesně naplnil moje očekávání. Vystačil si s kytarou a pedálovejma efektama, ale vytvářel zvukové krajiny tak malebné, že by se o něj imaginární režiséři porvali. Tak jak to umí jen on .) Navíc měl pěkněj límeček. Pak ještě stojí za zmínku Carpets curtains, pracující s roztodivnejma přístrojema, který neumím pojmenovat (snad jenom smyčec .)). Pozdějc večer se pak rozjela malá stage, kde sem příliš nepobyla, ale nejpamátnější pro mě byl vytříbenej taneční styl neznámeho chlapce v modré košili (hrál mu k tomu tuším Barbra_idijot, dost slušně). Všechno samozřejmě prokládáno vypitými sklenkami a lehkou ale vřelou konverzací s brněnskými kamarády, jsou to krásní lidé.

Nad ránem se spořádaní lidi vytrácej do domovů, ale Baron nás neoblomně vede do modrýho (nejdřív se mi nechtělo, ale navštívit Brno a nejít do modrýho? to by bylo přinejmenším nepatřičný). V modrým bylo nezvykle veselo, opanovala to tam banda legračních tančících a ječíčích píčusků (mám teda strach že když sem opilá tak si s nima občas nezadám, ale doufám, že aspoň ta pomyslná špetka důstojnosti by nás mohla oddělit.) )

Spánek jsem měla poněkud trhanej, ale ani mě to nemrzelo, za oknem byl krásnej den. Nebe jak vymalovaný, lidi chodili do kostela, na kopec s dětma a sáňkama, nakoupit nedělní dezerty do Pramene Brněnka... idylka. Ve študákovi mě dostihla mírná kocovina (je mnoho lepších piv než to flédský) ale všechno sem zaspala. V Praze bylo pošmourno a šedo, ale přece jen docela blaze.

True widow

Shoegaze jakoby zažíval v poslední době nějakou další renesanci, aspoň se mi zdá, že vzniká hodně desek v jeho duchu. Nenašla jsem mezi nima nic, co by stálo za zmínku, dokud jsem neobjevila True Widow. Nechtějte po mě, abych tady nějak intelektuálsky rozebírala proč. Zkuste si to poslechnout. Zastřený kytary s občasným ostřejším riffem, subtilní vokály, temnější i lehký polohy, pěkně vystavěný písničky... Splňujou moje nároky na hudbu vymezenou timhle žánrem, aniž by kopírovali jeho klasiky.

Na myspace nemají můj asi nejoblíbenější track Bleeder, kdyžtak si řekněte .)

why?

proste mi to prislo jako dobrej napad.

Šufle se to jmenuje proto, ze

1) sem dostala chut nejakym zpusobem zverejnit veci co mi bezej hlavou, dat jim nakou slovni podobu. psat si do takovyho zvlastniho supliku, kterej si bude moct otevrit kdokoli.

2) je to docela libozvucny slovo, pekny jmeno pro domaci zviratko. treba.