Šufle

#nmi12

2012-01-26T23:42:00.009+01:00

Na počátku bylo slovo, to slovo bylo konference a to slovo bylo od @josefslerka. (A jak tak toho dobrého muže znám, nedivila bych se, kdyby tam nechybělo", vole"). Studia nových médií, magisterský obor, kterému Josef velí, se společně s on-line vydavatelstvím Internet Info rozhodli uspořádat New Media Inspiration - konferenci, která propojí akademickou sféru s byznysem. Jako hlavní téma organizátoři vybrali sociální média a jejich měření, dostalo se ale také na umělou inteligenci, vizualizace dat nebo food hacking. Program byl nabitý, v duchu hlavní myšlenky se CMOs a prolnuli s PhDs a zajímavé prezentace obstarali také studenti a čerství absolventi StuNoMe.

NMI jsem se účastnila jako taktrochuorganizátor, proto je můj pohled trochu specifický, přesto ale toužím sdílet své osobní highlights (kolegyně Jansová promine, ale sousloví "vysoká světla" opravdu použít nemohu), omezené na velký sál, kde mě držela funkce (bohužel špatné) moderátorky.

@tomasprusa - Sociální média ve zdravotnictví
Na začátku hrozil akademickou strohostí, prezentace ale vůbec nebyla nudná a přinesla spoustu zajímavých informací - třeba, že spousta lidí vyhledává informace o zdraví na Fejsbuku, že nemocnice v USA nezřídka pracují s Foursquare (jako to asi vypadá v praxi - za 33 čekinů menší operace zdarma?) a tamní chirurgové během operace tweetují ze sterilních počítačů nebo že Nemocnice Na Bulovce aktivně využívá YouTube.

Sociální média ve zdravotnictví

Taboo socket od skupiny Cancel [čti: Kancl]
Zásuvky a vidličky, velké tabu útlých let. Kancl připravil skvělou instalaci důvěrně připomínající dětský bunkr, kam jste se mohli schovat a (sebrali-li jste dostatečnou odvahu), strčit dvojzubou vidličku do zásuvky. Odměnou byla rozsvícená lampa a salónní noisové melodie. Další skvělá věc z kuchyně autorů mnou vychvalované HotKarot nebo nové body buildigové městské hry Schodies.

Tento jedinečný moment svým ostrým objektivem zachytil @martinkubelka.

@eduard_pinos - Role a využití social media pro PR oddělení firem
Absolvent @StuNoMe s bohatou kariérní zkušeností (Google, Bison & Rose, dokonce i jeden z českých operátorů) si připravil zajímavou prezentaci o integraci sociálních médií do firemního PR. Žádná komunikační revoluce se podle něj nekoná, nová média jsou jen dalším dílem skládačky. Zajímavý pro mě byl jev zvaný "research online purchase offline" (zákazníci si vybírají produkty na internetech, ale pak si je jdou koupit do kamenných obchodů a online marketéři přicházejí o provize) nebo překvapivá čísla o využívání sociálních sítí českými novináři (47% z nich prý používá Fejsbuk jako informační zdroj).

Líbilo se mi i živelné a vtipné vystoupení knihovnické social guru @nofreeusernames o otravnosti příliš horlivé snahy učinit Fejsbuk prodejním kanálem; prezentace od @eliskah, která naopak tvrdila, že prostřednictvím FB se prodává víc než dobře a to dokonce i pojištění; nebo keynote Romana Nerudy o umělé inteligenci - bavil mě i když mi občas nesepínaly ty správné synapse.

Autorem této nádherné kompozice není nikdo jiný než @martinkubelka.

Většinu prezentací si můžete prohlédnout zde.

Konference byla dobře zvládnutá také po organizační stránce, zaznamenala jsem jen drobné problémy - nebylo třeba zcela jasné, jak se připojit ke konferenční wifi a také bych příště přidala pár manipulačních minut na konec každého vystoupení - 20 minut na prezentaci, diskusi a výměnu mluvčích je docela šibeniční, i když někteří to zvládli s grácií i za 15. Ale možná ze mně jen mluví moderátorka, která musela s těžkým srdcem přetínat pozoruhodné myšlenkové toky řečníků.

I když #nmi12 když asi nepřinesla žádné zásadní nové objevy, rozhodně byla inspirativní a myslím se povedla i coby začátek námluv univerzit s byznysáky. A hlavně dokonale splnila roli vánočního večírku novomediální komunity - osobně jsme se potkali a seznámili, dozvěděli se kdo dělá, poplácali se po ramenou a odešli na bar. Jen místo fotek dětí se většina chlubila svými devicy a ROI grafy.

3 dny ve filmovém ráji - den druhý

2011-08-05T23:55:00.003+02:00

Páteční ráno, budíky zvoní okolo desáté, za oknem pošmourné nebe. Sudové víno zakoupené v Redutě se definitivně ukazuje jako bolehlav, jak naznačovala již jeho lehce kalná chuť. Vstáváme a vydáváme se za snídaní. Zdejší lidi jsou strašně milí a mluví krásně měkce: usměvavá prodavačka v pekárně podává zákaznici chleba se slovy: "Je čerstvý, dobrý, ještě teplůčký". Příjemné vytržení z každodenní pražské reality. Holky pak míří na Strýčka Búnmího od thajského režiséra Weerasethakula, den předtím zhlédly jeho starší kousek a velmi je zaujal svým jedinečným stylem (i přesto, že u něj opakovaně usnuly). Moje volba padá na Stíny v ráji od Akiho Kaurismäkiho. Jeho tvorbu jsem mívala dost ráda a v Hradišti tato náklonnost propuká nanovo. Stíny v Ráji jsou skvělý film, pro Kaurismäkiho dost typický - plyne v rozváženém tempu, hrdiny jsou zvláštní lidé žijící na okraji společnosti, kteří prožívají neokázalou romanci. Film, který toho řekne spoustu, aniž by plýtval slovy, absurdní situace a pěkně satirický humor. Pauza mezi další projekcí přímo vybízí k lehkému občerstvení, vítězí gulášovka za 20 ze stánku u Hvězdy. Je teplá, správně mastná a chuti se nedá moc vytknout. Následovat má Erotikon, vrcholné dílo Gustava Machatého, němý film s doprovodem živé hudby. Tentokrát si dáme dobrý pozor, abychom celé řadě ukázali záda. Nemile nás ovšem překvapuje organizátorka se sdelěním, že začátek projekce se z technickým důvodů přesouvá o 30 - 45 min, což by znamenalo čekat ve frontě téměř hodinu. Zas tolik po československé klasice neprahneme, Gustav jistě promine, a vydáváme se za alternativním programem. Oni volí přednášku na téma stereotypy o islámském terorismu, já se ale necítím receptivní pro tento druh vjemu a vydávám se do Slováckého divadla, na filmové ztvárnění Nerudova Týdnu v tichém domě. Je to skvělá adaptace, vystihuje podstatu knížky ale zároveň přidává něco svého. Perfektně vystižený mikrosvět malostranských dvorků, lehký smích i hluboký žal v srdéčku mladého básníka dusícího se v konvencemi sevřené společnosti. Další zastávkou filmové jízdy je Nic proti ničemu, zbrusu nové dílo Petra Marka. Chvíli si venku užívám odpoledních slunečních paprsků, do sálu ale vyrážím dřív než včas, musím přece vidět aspoň jednu exkluzivní předpremiéru, když už jsem na tom festivale!!! Úvodní slovo má sám režisér, který vypráví třeba o tom, jak se asi šestkrát hlásil na FAMU, pak to vzdal a dělal si filmy podle svého a dnes tam učí. Moderátor chvílí básní o Markově specificky lo-fi stylu a postupně se dostaví i téměř celá herecká crew a dozvídáme se, že film je vlastně jedna velká improvizace. Je to můj první film od Marka a zpočátku mě trochu šokuje - roztřesená, ne zrovna ostrá kamera a ani trochu nenápadný střih mi připomíná raná homevidea mého otce, když si v devadesátkách pořídil svou první VHSku (chybí snad jen nechtěné a dlouhé záběry krytky a pochodujících nohou). Po chvíli ale přistupuju na jeho hru a zvykám si. Zápletka se točí okolo společného víkendu party lidí, kteří se znají z diskusního serveru adoptovany.cz Postupně se ale ukazuje, že někteří se vlastně mají společnou minulost a pěkně pikantní, a jiní zas vůbec nejsou adoptovaní. Vše se odehrává v duchu poetiky trapnosti a absurdity a se závěrem skvěle graduje. Za mě ano, možná se podívám i na nějaké jeho starší filmy. Prodleva mezi projekcemi si říká o večeři, opět volím stánek u Hvězdy, tentokrát jejich gyros. Trochu mě překvapuje, když se obsluhující chlapec chápe housky typu kaiserka, ale tak nejsme v Řecku, že. Nakonec se z toho vyklube docela fajn fastfood. Následuje Kaurismäkiho Bohémský život, svérázná variace na příběh Pucciniho Bohémy. Je to nádhera, jiné než Kaurismäkiho klasiky -černobílé, francouzské a velmi veselé - i když typická Akiho poetika má své jasné místo. Po skončení hledám kamarády a večírek. Potkávám brněnský kočky - divokou Zůzu, nejmilejší Táňu, roztomilou Anetku a dosud neznámou, dost pohlednou Lucii. Chvíli se bavíme a s blížící se půlnocí jdeme prozkoumat možnosti občerstvení. Do oka nám padne stánek s rozličným, převážně sýrovým sortimentem. Tajně jsem si myslela na jejich pálivý nakládaný hermelín, ale už je vyjeden, tak vezmu zavděk utopencem, který bohužel spadne do kategorie "nic moc". Slečny si dávají praženou kukuřici nebo grilovaný oštiěpok s brusinkovou omáčkou (o této lehce kontroverzní pochutině více později). Po jedné se ozývá Ruda, jestli sním, či bdím. Vyhledávám ho tedy v míru a seznamuji se s jeho fellaz. Pro ně už ale večer tak nějak končí a my dva si říkáme, že noc je vlastně dost mladá a jdeme se podívat do klubu. Tentokrát tam hrají DJs z DarkWavu a na parketu není zrovna narváno. Je to disko, obstojný, ale disko, plochý a bez duše, neinspiruje k tanci ani po pár pohárcích vína. Bereme to přes bar do (ne tak zcela)party stanu a vedeme hluboké rozhovory. Po nějaký době nás obsluha opatrně vyhazuje, jsou třeba tři hodiny a venku (no to snad ne, už zase) prší. Odcházíme spát.

3 dny ve filmovém ráji - den první

2011-08-04T11:12:00.009+02:00

Letní filmová škola mi v posledních letech unikala - špatné načasování, lenost podstoupit čtyřhodinovou cestu a podobné nepodstatné důvody. Letos jsem se ale konečně rozhodla přistoupit od slov k činům. Trochu z toho podezřívám moc povedený letošní vizuál, který se rafinovaně ukrýval v mých oblíbených mediálních obsazích i na fyzických místech a po malých krůčcích si mě definitivně získal. Podařila se taky letošní znělka - je krásná a je v ní všechno a nic navíc, takže ji rádi vidíte znovu a znovu.

Vydařila se už cesta do Hradišťa, využila jsem nový a velmi šikovný portál pro spolujízdu, jízdomat. Z našeho řidiče Přemy se záhy vyklube mladý policista se slušnou zásobou historek. ACANB! Posledním členem posádky je Ondra, který nastoupí s mírným zpožděním a obří pizzou a "pracuje v reklamce". Po úvodním smalltalku se dobře bavíme a v závěru jízdy mi kluci ukazují spoustu místních pamětihodností, jako je model letadla v téměř životní velikosti, maják nebo plechová ZOO vyrobená jakousi kovozpracovatelskou firmou jako netradiční reklama.

Proběhlo i bleskové zasvěcení do kvality míjených barů a faktu, že návštevníkům festivalu místní říkají "lofošáci". Lofošáci táhnó. Vystoupili jsme u slavného kina Hvězda a já se vydala vyřídit si akreditaci. Slečny za pultem byly velmi milé a k festivalpassu mi přibalily dárkovou tašku s intelektuálním čtivem, obzvláště nevzhlednými pohlednicemi, magazínem o hnojení a propagačními materiály Baťovy univerzity ve Zlíně. Ráda dostávám dárky, jakkoli nesmyslný. Filmovka si mě získala hned v prvních minutách svou úžasnou atmosférou. Festival a jeho návštěvníci se krásně prolínají s městem, celé Hradiště na týden nebývale ožije. Nikde žádné davy ani okázalé celebrity, jen lofošáci slunící se v pauze mezi filmy v přilehlém parku a užívají si sortimentu kulinářských stánků a piva.

Následně se ubytovávám v nedaleké základní škole, provizorní recepci opanuje asi šestnáctiletý floutek, který si velmi užívá moci plynoucí z jeho funkce a důležitě odškrtává rezervace příchozích. V lehce potemnělé chodbě sedí v černé košili a slunečních brýlích. Ustelu si ve třídě XII. A, přímo pod tabulí, je to zvláštní, legrační pocit. Vydávám se na první film, Rodina je základ státu, nový kousek od Roberta Sedláčka. Poslušně následuju rady ve festivalovém průvodci a čekám v kině 15 minut předem. Záhy ale přichází první trpké festivalové zklamáníčko - kapacita sálu se naplní ve chvíli, kdy přede mnou stojí dva lidi. Zkušenější kamarádi mi pak prozrazují, že do Hvězdy je lepší jít s půlhodinovýcm předstihem. Plánem B je Poklad, němý film z roku 1923. Jednoduchá moralitka o zhoubné touze po hmotných statcích a vítězství čisté lásky se mi docela líbila, mám ráda němé filmy a jejich expresivní herectví a exaltované pointy.

Následují hovory s dlouho neviděnými kamarády a zkoušení lákadel kulinářských stánků. To je další věc co je na Hradišti sympatická - je tak akorát velké, aby se našlo dost míst pro nabitý program a zástupy lofošáků se v něm pěkně rozptýlily, zároveň je ale dost malé na to, abyste pořád potkávali kamarády a známé a pohodlně a rychle se přesouvali mezi jednotlivými místy dění. Na doporučení zkoušíme vegetariánskou boudu - falafel a dhal. Falafel je fajn, příjemně zasytí, ale prospěla by mu větší vynalézavost zejména v doprovodném salátku, dhalu je štědrá porce a chutná dobře. Dalším bodem programu je koncert brněnské kapely Květy, kterou jsem si v poslední době dost oblíbila. Vytrvale prší a zpěvák si v pauze mezi zvukovkou a koncertem převlékne tričko s kočičkami za celkem fádní černou košili, což je trochu zklamání, ale zas to asi více ladí s obsahem jejich skladeb. Hrají dobře, sladěně a procítěně a skladby prokládají sucharskými vtipy. Jenom by jim možná víc sedělo komorní klubové prostředí. V publiku mě hodně baví několika generační skupina místních, kteří si koncert hodně užívají - prozpěvují si a tančí, a za vydatného popíjení stáčeného vína pokřikují na kapelu. Dost fajn jsou taky děti skotačící v blátě - jedna z věcí, co mám na dětech ráda, že jsou schopny spontánního tance kdykoliv a kdekoliv.

Inspirována lokálními znalci se vydávám na lov sudového vína. Následovat má dívčí taneční večírek v klubu Mír. Nakonec spíš než na taneční figury došlo na ty konverzační, což ale bylo dost fajn. V Míru, který každý večer ovládli DJs z mého oblíbeného Radia Wave, tentokrát hrál týpek z pořadu Grundfunk. Bylo to vskutku hodně groovy a funky a chvíli nás to bavilo, pomyslná hranice tolerance pro funk byla ale brzy překonána. V přilehlých stanech to nevypadalo o moc lépe - V Cinepuru hráli trochu laciné 60s hitovky, které nás nechaly poměrně chladnými. Což se ale nedá říci o jejich obložené housce za 25, která se ukázala být ultimátní půlnoční svačinkou - velká, čerstvá houska s pravým máslem, sýrem, šunkou a kousky papriček. V jednoduchosti je krása. Další destinací je Divadelní stan, kde sice hrají Chemical brothers, ale je tam strašné bahno a banda lidí v etnooblečích co tančí v kroužku jak na škole v přírodě, jsem zcela nezaujata. Asi jsem fakt náročná a věčně nespokojená, jak mi řekl Ruda, spoluúčastník LFŠ a #SNMfella. Minimálně co se hudby týče. Po zběžné kontrole kvality zvukové produkce v Míru tak nějak konsensuálně docházíme k závěru, že bude lepší jít spát.

Zavřete oči, odcházím

2011-06-26T18:19:00.004+02:00

Po dlouhodobé hibernaci se šufle zavírá. Své blogerství ale nevěším na hřebík, jen odcházím na tumblr. Ano, vážně. Chci být hip a světácká, budu nejspíš psát anglicky. Jestli tu ještě zůstali nějací čtenáři, tak budu ráda, když mě budete následovat.

http://allyourcookies.tumblr.com/

Ordinace v růžové zahradě je lež - část druhá

2010-09-03T19:47:00.007+02:00

Naštěstí mám po boku diplomata. Bavíme se o jeho studiích v Brně, Pražským jaru a český literatuře, snaží si vybavit Nerudovu báseň, kterou přeložil do korejštiny. Nejvíc mě asi překvapuje jeho víra ve znovusjednocení Koreje. Věří, že jeho zkušenost z Čech mu může pomoct při transformaci Severní Koreje na demokratický stát.

Dveře urgentního příjmu se otvírají, zřízenec veze Seol na pojízdné posteli, s kapačkou v ruce. Docela mě zamrazí. Zřízenec mě žádá, abych mu pomohla s překládáním, pojedeme na rentgen a sono. Seol už se ulevilo, ale pořád vypadá hodně unaveně a ztrápeně. Zřízenec se mezi tím vybavuje s obsluhou rentgenu a těžkotonážní zdravotní sestrou, žoviálně a hlasitě, "A to si věděla že tady Iris se nám vdala? hohohohoho" Jejich hovor plyne (nebo spíš zurčí) několik dlouhých minut a imaginární kladivo v mojí hlavě rozbíjí kachlíčky potemnělý místnosti. Když se personál dostatečně pobaví, přistupujou k zákroku. Rentgen je obří, elegantně zaoblená mašina, má různý elektronický vychytávky, který se mi podaří spatřit v rentgenářský kabině. Úplně jinej než si pamatuju z dětství - monstrózní kovovej stroj připomínající kostru vesmírnýho korábu. Po ultrazvuku se vracím k diplomatovi a Seol za dveře vyšetřovací místnosti. Diplomat mi s neokázalou galaností přinese automatovou kávu (odporné chuti) a snickers. Můžu si teda ze seznamu "Co chci stihnout než mi bude 30" odškrtnout položku "Nechat se pozvat na večeři asijským diplomatem". Od našeho příchodu do nemocnice uplynuly skoro tři hodiny a o diagnóze natož prognóze nevíme nic. Navzdory únavě a nejistotě se ale docela dobře bavíme. Sobotní půlnoc oslavíme "high-five" a já se snažim neposlouchat obtloustlýho chlápka vedle, kterej strašně řeší, jak dlouho už tam čekají a kolik ho bude stát parkovný, zatímco za zdí urgentního příjmu vyšetřujou jeho příbuznou se srdečním záchvatem. Chlápek vypadá jako prototyp devadesátkovýho podnikatele, oděného "pro chvíle volna" a svůj nevhodnej monolog doprovází šustěním ponožek v crocsech. Když se čas chýlí k jedné, přichází za náma lékař s verdiktem: silná infekce močových cest, která zasáhla jednu ledvinu. Ještě ji pro jistotu posílá na prohlídku na chirurgii.

Chirurg je sympatickej, snad první člověk který se k Seol chová lidsky a osobně, trpělivě jí všechno vysvětluje. Zůstávám jako morální podpora až do chvíle, kdy dojde na vyšetření per rectum. Načež nastává úsměvná, až skoro televizní historka, když se to snažím vysvětlit diplomatovi. Za několik minut je po všem, vyzvedáváme Seol a její provizorní dokumentaci, která zároveň slouží jako faktura. List je zhusta popsanej provedenejma zákrokama, sestra musí sáhnout po dalším. Chirurg nám sděluje, že tam nic na operaci není a že už na Seol čeká rozestlaná postel na infekčním oddělení. Na druhej konec nemocničního areálu nás převáží sanitkou, hřmotnej saniťák nás pak vysazuje před infekční budovou a předává vrátné, přičemž s diplomatem už definitivně získáváme role překladatelka a manžel, což nás baví, tak neprotestujeme. Anabáze je téměř u konce, čeká nás už jen epizodka s vrátnou, když přebírá její oblečení a mění ho za širokou nemocniční košili. Zmožená Seol věší šatstvo na ramínka, rázná vrátná ovšem není spokojená, převěšuje a říká: "Nojó, ty dnešní mladý, ty už si ani pořádně neumí pověsit oblečení, no já to vidim na mejch vnucích, to mládí, neváží si už ničeho!!" Když už šatstvo visí dostatečně úhledně a vrátná je spokojená, podepíšeme další z mnoha papírů a odcházíme do lůžkový části. Přijímá nás nevrlý lékař, sestra uloží Seol, teda až poté co opatří podpisem další, jistě zcela nezbytná, potvrzení. Doktor je úplnou esencí skepse, říká "nojo, to je šílený, já to ani nechci vidět"... A potvrzuje diagnózu doktora z urgentního příjmu - rozsáhlá močová infekce, hodnoty nějakých bakterií převyšují normu snad devítinásobně. Několik dní si poleží, bude potřebovat silná antibiotika. Máme zavolat druhý den, kdy už by měli mít konkrétnější výsledky. Opouštíme hororovou infekční budovu, mrtvolně tichou a tlumeně osvětlenou chladně modrým světlem.

Po chvíli bloudění vyjíždíme z motolskýho komplexu. Je 2:47, na silnicích jen my a taxíky, noční město potichu pulsuje. Motor ambasádního Hyundaie má elegantní zvuk, všude je mokro a vzduch je po průtrži nebývale svěží. Diplomat mě dováží až před dveře, loučíme se. Odcházím nahoru, ukládám se ke spánku a snažím se všechny ty neuvěřitelný události dnešní noci srovnat v hlavě.

Ordinace v růžové zahradě je lež - část první

2010-07-24T16:25:00.000+02:00

Znáte Couchsurfing.org? Jde o web umožňující trochu jiný způsob cestovaní, než poskytuje tradiční turisitka. Je to snadný - založíte si profil, napíšete do infa že jste easygoing a openminded, nahrajete pár cool fotek... A můžete kontaktovat ostatní uživatele, kterých je aktuálně přes 2 miliony, pochází snad ze všech koutů světa a vzájemně si nabízí ubytování, setkání nebo drobný rady. Používám couchsurfing asi 3 roky a měla jsem spoustu skvělých zkušeností - přespala jsem na pár gaučích, vedla dlouhý smalltalky i hluboký dialogy s lidma z cizích zemí, viděla jsem díky nim místa, který troubům s lonely planet v zadní kapse zůstanou utajený...

Někdy na začátku týdne mě právě přes CS kontaktovala Seol, moc mile vypadající Korejka, která na poslední chvíli sháněla gauč a někoho, kdo ji pomůže s objevováním Prahy. Proběhlo pár mailů, telefonát a ve středu večer vyzvedávám na Vyšehradě unavěně působící, ale usměvavou holku s krosnou. Povídáme si o tom co zažila na svý téměř roční cestě a Seol si trochu stěžuje, že ji už pár dnů nebylo dobře. Já v duchu přemýšlím co podnikneme - ubytujeme jí, vezmeme na jídlo, večer třeba na Vyšehrad, na pár drinků, na nábřeží... tak nějak by asi proběhla standardní couchsurferská zkušenost.

Jenže... věci se měly jinak. Seol chvíli odpočívá, ale není jí líp, nemá ani hlad, bavíme se o tom, že bychom měli druhý den pro jistotu zajít k doktorovi. S přibývající večerem se její stav prudce horší a na teploměru vypůjčeným od sousedů se ukáže děsivých 39,2. Volám na pohotovost a jakmile Seol zabere paralen vyrážíme na polikliniku ve Spálený. Vítá nás znuděná sestra s dokonale prázdným výrazem a o poznání přívětivější, starší, ale dost čiperná paní doktorka. Po běžným vyšetření (ve kterým já figuruju jako tlumočník) sezná, že asi půjde o letní infekci/virózu a předepíše třídenní antibiotika. Seol je jako samoplátkyně zkásnuta o 185czk, s úlevou jdeme do lékárny a domů. Další den je jí líp, doufáme, že pomalu zabíraj prášky a brzy bude dobře. Večer už to tak vypadá, povídáme si o filmech, rozhodneme se podívat na Persepolis (musim se ale přiznat, že mě chvíli zvráceně přitahoval Sex ve městě 2 z její filmové kolekce).

V pátek odpoledne se vracím z práce, Seol polehává a říká, že se jí zase přitížilo. Původní plán byl, že já v sobotu ráno odjedu na venkov navštívit prarodiče a ona se přesune k dalšímu CS hostiteli. Bohužel se na to vůbec necítí a ani zdaleka na to nevypadá. Přemýšlíme co dál a jí je stále hůř, vracejí se vysoký teploty. Seol se rozhodne zavolat na ambasádu, aby ji poradili s vyšetřením a případnou hospitalizací v nemocnici. Diplomat provede pár hovorů a volá zpátky, že mluvil s cizineckým oddělením v Motole. Po další sérii telefonátů se uvolí k neobvykle vstřícnému kroku - půjčuje ambasádní auto, kterým Seol odveze do nemocnice. A tak za půl hodiny parkuje před naším domem majestátní černý Hyundai a seznamujeme se s diplomatem, pomenším uctivým chlápkem v dokonale padnoucím obleku. Cestou spolu mluví korejsky, já z okýnka sleduju průtrž mračen a svérazný způsoby, jakými se s ní vyrovnávají kolemjdoucí.

Liják neustává, diplomat obětavě zaparkuje pod střechou a vydáváme se dovnitř obrovský nemocniční budovy. Chodby jsou rozlehlý, spletitý a nepřehledný, po intervenci sekuriťáků nacházíme cizinecké odělení, kde nás pěkně zostrá vítá jeho pracovnice. Je 20:49, v devět končí. Vede důrazný monolog: "Vždyť jsem vam říkala, ať přijdete v sedm!!!! Teď už je pozdě! A ubohou Seol, vyčerpaně polehávajcí na přijímacím stolku, nutí vyplnit formulář. Diplomat se nesměle pokouší vysvětlit situaci, já nevěřícně zírám a zmůžu se jen na "bohužel to dřív nešlo". Semetrika nás vybavuje kopií formuláře, na jehož druhou stranu se budou zaznamenávat provedený zákroky a posílá nás na pohotovost. V čekárně je živo, po dlouhých desítkách minut přicházíme na řadu. Přijimá nas lékařka ve středním věku, anglicky mluvící. Pročte zprávu z předchozí pohotovosti, prohlédne Seol a posílá nás na urgentní příjem, kde ji udělají důkladný vyšetření. Po další chvíli bloudění se ocitáme v prosklenné recepci, kde sedí mohutná sestra-kápo, prohlídne přidělený papíry a za chvíli Seol vyzvedává posádka akutní vyšetřovny s vozíkem. Nemocniční chodby jsou ponurý a páchnou smrtí, otevřenými dveřmi proudí noví pacienti a studený vítr. Dívám se na stěnu obklíčenou žlutými lehátky opatřenou nápisem "lehátka pro případ hromadného neštěstí" a trochu se mi chce plakat.

Desky na léto

2010-05-31T21:30:00.004+02:00

Léto už je za rohem, i když to tak často nevypadá. A každý správný blogger se chlubí hudebními objevy, které se na letní sezonu usídlí v jeho přehraváči. Já jsem si zatím určila tři letní kapely: Beach Fossils, Wild Nothing a Real Estate. Nejde o nic nového pod sluncem ani zásadního: původem americký kapely hezkých kluků, kteří se oblékají v sekáčích a na fotkách se zásadně nedívají do objektivu. Jejich hudba se vyznačuje přímočarýma, chytlavýma melodiema - o kostru písničky se postará pár dobře mířených riffů doprovozených jednoduchýma bicíma a ležérní basovou linkou. Vokály jsou spíš utlumený, textům není vždy přesně rozumět - působí dojmem určitý náhodnosti a naivity, což dodává skladbám snový nádech a skvěle dotváří jejich působivou atmosféru. Uvnitř jednotlivých skladeb a hlavně na desce jako celku vykreslujou bezstarostnou, nostalgickou náladu - hezký holky v letních šatech, vlasy jim povlávaj v mořským vánku a písek palí do chodidel. A tak. Myslim, že teď je v módě říkat tomu blisswave, to docela sedí.

Beach Fossils

Brooklynská trojice, nebo spíš čtveřice (na zázamech z koncertů se objevuje legrační vlasatej bubeník) si debutové album Daydream nahrála sama, jak už je zvykem u umělců, kteří si vysloužili štítek lo-fi. Dočkali se velmi vlídného přijetí, prvního června desku vydává label Captured tracks. Sun drenched riffs, kaleidoscopic rhythms and hazy lyrics saturate Beach Fossils’ first release, the album’s carefree vibe is perfectly summed up through song titles such as “Daydream,” “Vacation,” and “Lazy Day.” píše se na blogu projektu The art of agency. Moje aktuální prázdninová kapela č.1

Wild Nothing

Je jeden z projektů Jacka Tatuma a další hit labelu Captured tracks. V jeho tvorbě jsou hodně slyšet syntetizátory evokující minulý dekády a ze všech jmenovaných kapel je nejdůslednější co se rytmický složky týče. Jeho hlas se vyznačuje specifickou barvou (a občas i výškou) - s požadavkama na přesný frázování (neni to legrační jak si tenhle termín od dob, kdy českej mediální rybníček rozvířily show typu Superstar, osvojila česká populace a rádobyodborně ho používá?) byste asi nepochodili, o to ani tahle scéna neusiluje, a vokály i přes veškerou svoji rozostřenost a lehkost působí čistě.

Real Estate

Pochází z New Jersey, momentálně se ale (nepřekvapivě) usídlili v Brooklynu. Ze všech letních kapel vám asi nejvíc připomenou Beach boys. Začátkem února zahráli na strahovský sedmičce, já jsem se bohužel zdržela v Berlíně a propásla je, dost mě to mrzelo. "Bylo to, jako bych se uprostřed tý mrazivý zimy na chvíli ocitla někde na pláži" dělila se pak o se mnou o dojmy z jejich koncertu kamarádka Ewa.

You'll always be my boy

2010-05-11T19:55:00.003+02:00

Navštívila jsem Zlatý voči, filmovej festival studentů teorie audiovize. Přilákal mě hlavně hudební program ve složení Dné, Sundays on Clarendon Road, Please the trees. Nechci studentům audiovize křivdit, ale ty filmy, co jsme viděla, byly dost blbosti. Naneštestí mi neunikla ani povznášející znělka. Projekce se bohužel nějak protahovaly a tak Dné začíná s hodinovým zpoždením, po menších zvukovejch problémech. Lidi jako by si nejdřív ani nevšimli, že koncert už začal, klábosili a pochechtávali se, ale postupně tichli. Nepříznivá atmosféra byla bohužel dost znát, ty písničky si zasloužej láskyplnou pozornost. Ani sám Dné nebyl moc v ouklandu a docela se to do hraní promítlo. Škoda. Nový skladby jsou ale moc pěkný a všichni se těšíme na kazetu.
Mezitím přijeli Please the trees, zpoždění line-upu se jim vůbec nelíbílo a tak hráli jako druhý, Sundays on Clarendon road byli odsunutý, což bylo dost nepříjemný, ale nesli to statečně. Please the trees nebyli špatný, líbí se mi jejich zvuk, maj pár dobrejch písniček, ale celý to na mě působí jako taková pózička, jejich plnovousatá image (kytarista v kožený vestičce vypadal jak kovář z pohádek, který běží vždycky v neděli odpoledne na jedničce) a pódiová show - Vašek Havelka se nakrucuje a trhá sebou a divně se tváří. Když pak začal zvedat kytaru nad hlavu a různě s ní šermovat, za vzrůstajícího povykování diváků, tak jsem odešla na bar. Kluci ze Sundays mezitím pili jeden energydrink na druhým (nějaká legrační značka obsahující slovo cool), naplňovali chodby studentskejch sklepů bublinama (prý se ten klub měl původně jmenovat Studentský sklepy, ale zkratka SS nějak neprošla, hehe, tak se to jmenuje K4 jako káva, kamarádství, kultura a ještě něco.) a psali seminárky o Ex Geners. Když kovbojové z Please the trees dohráli a sklízeli aparaturu, lidi pomalu opouštěli sál. Až to tam vypadalo jak v nějaký hospodě v Pasadeně okolo zavíračky, na baru sedí už jen tlustá Mary v kožený bundě s třásněma a vykládá kamarádce o zhrzený lásce, nedbale oholený chlápci pospávaj v šeru a barman pomalu zvedá židle. Sundays on Clarendon Road trochu poladili laptop a zahráli skvelě, hrstka lidí co zůstala reagovala dobře, došlo i na přídavky. Nowai! in Norway, to je fakt hit, dejte jí na web, dožaduju se toho jako vaše věrná příznivkyně.
A pak už jsem šla domů, bylo pozdě a pršelo mi do bot a v noční tramvaji se nestalo nic zajímavýho.

P.S. Vašek Havelka neumí vyprávět vtipy, vůbec. A.V. tam byl, scéna je pořád v cajku.

Funus

2010-05-09T21:54:00.000+02:00

V sobotu se odehrál poslední letošní prvoligový zápas v Ďolíčku. Na dalších pět let podepsalo vedení klokaniho klubu smlouvu s Edenem. Celý je to krajně podivný, jsou v tom nějaký pletky developerů s radnicí, no škoda psát. Tristní.

Dolíček byl zcela zaplněn, atmosféra skvělá jako vždy. Klučíci co sotva uměj chodit ale už třímaj prapory. Puberťačka s pisklavým hlasem (z jejích úst zněly ty vulgární pokřiky zněly fakt obscénně), která se neustále chichotala a flirtovně štouchala do kluka vedle. Její postarší, oplešatělý otec všemu blahosklonně přihlížel a občas se jí zeptal "chceš ty třásně?". Měli totiž s sebou takový ty roztleskávačský třásně, v igelitce s potiskem z kompozičně ujetejch fotek jídla. Chlápci v džínovkách co chvíli hlásili real-time výsledky souběžných ligových zápasů a vzpomínali "Jó, vole, když mi bylo šestnáct, to sme chodili támhle doleva na tribuny". Hned za náma nějakej jedinec vytrvale častoval soupeřova gólmana procítěným "Zmrdeeeeeeee" a hrudník mu přitom rezonoval tak mocně, že by i Svámí Máhrešvananda koukal. Sem tam nějaký to pivo nad hlavou. První poločas byl dynamickej, padaly šance, ale bohužel ne góly, Kladno si ani neškrtlo. V druhým to už značně vázlo a i přes závěrečnou početní převahu klokani nevsítili a byli marný. 0:0. Po zápase dlouhý až obřadný loučení s milovaným stadionem, ale to my už spěcháme nahoru do Akropole, na koncert mladých, nadějných a hezkých kapel.
U vchodu nás vítá cinematická vlna a Jonášuv vysoko položenej vokál. Steakhouse orchestra se mi dost líbili. Vypadá to že jsou ve formě a od koncertu v xt3 ,kdy byli teknikal problema orchestra se slušne vypracovali a přibrali basáka, což byl rozhodně dobrej tah. Odehráli bez znatelnějších technických potíží a dost jim to šlapalo, frontmani skákali po pódiu jak čertíci z krabiček. Po nich nastoupili Ufajr, taktéž skvělí, pod taktovkou autistického pianisty Kačáka. Pořádný pódium jim sluší daleko víc něž nějaký zaplivaný šapó, hudbu skvělě doplnily světla a mlžnej přístroj. Od doby co jsem je viděla naposled se myslim dost zlepšily doprovodný zpěvy. Zpěvák byl opět bos, je přírodní muž, nebo prostě odmítá koncept bot na koncertech?? Kony má cool účes. Nový skladby jsou dobrý, třeba Supedamaged je vyloženě pecka. Na sobotu taky připadlo vydání jejich toužebně očekáváné desky Brace for impact. Vyšla v nákladu 150 kusů a každý CD je exkluzivní kousek, s ručně (vy)malovaným obalem. Nosič k dostání za stovku, empétrojky zadara na landminealert.org
Čímž se dostáváme k další zajímavý události: vzniku skupiny Landmine alert, která má ambice objevovat nejlepší český kapely a pomalu rozjíždí promotérský aktivity, nechte na nich oči, myslim, že budou pstruhem českýho hudebního rybníčku.
Zkrátka a dobře, zažili jsme pamětihodnej zápas, byť ne kvalitou hry. Pořád se mi nechce věřit, že je Ďolíček pohřbenej (pokud mám nějaký zámožný čtenáře, který to chytilo za srdíčko, tak můžou Družsvu fanoušků poslat prachy)
No a koncert se moc vydařil. Adam Vopička tam byl, svět je v pořádku. I když nad Vršovicema trůní šedivej mrak.

Balmorhea - 19.4. v klubu 007

2010-04-10T23:47:00.001+02:00

Balmorhea [bal-more-ay] je kapela z texaského Austinu, která právě jede evropské turné s novou deskou Constellations. 19.4. se představí na Sedmičce, nejspíš ve složení akustická kytara, elektrická kytara, bicí, banjo, housle, violoncello, klavír, basa.
Neřekla bych, že se mi bude tolik líbit kapela, která by se vešla do škatulky post-rock, (ale i ambient, kterej je pořád in) typická osmiminutovými instrumentálními tracky, které hrají na citlivou strunu. Ze záplavy oduševněle zasněných post-xxx projektů ovšem Balmorhea vyčnívá nevšedním zvukem. Skladby jsou vybroušené, prolínají četné nástroje, klidnější pasáže střídají vypjatý chvíle, ale ani ty nesklouznou k patosu nebo pompéznosti, naopak působí komorním, skromným dojmem, kterej si mě získal. Melodie jsou jemné, neinvazivní, máte chuť si to pouštět znovu. Docela dost mě nadchla jejich práce s banjem.

Balmorhea - Take Away Show - Remembrance from valerie toumayan on Vimeo.

Do aktuální desky jsem zatím tolik nepronikla, možná se mi víc líbí předchozí All is wild, All is silent (název jak z postrokovýho žurnálu, heh), která byla mimochodem zajímavě zremixovaná umělci jako Peter Broderick nebo Helios.

Role předkapely se ujme Nils Frahm, pianista naplňující žánr modern classical nebo minimalist. Na fotkách působí patřičně křehce a jeho skladby jsou jímavé, naživo by to mohlo být pěkný.

Zkrátka a dobře, na pražskej koncert Balmorhey se těším a vy byste měli taky, přijít si pro hudební zážitek a přispět do kasičky mému oblíbenému promotérskému kolektivu A.M.180. Vstupné 200 s rezervací přes tickets@am180.org nebo 250 na místě. Na sedmičce už jsem hrozně dlouho nebyla, ten holohlavej rude-barman už si snad musí myslet, že se mi něco přihodilo, měla bych ho ubezpečit.

Paris, Texas

2010-04-03T13:42:00.001+02:00

Nevšední film, řekla bych. Wendersův krajně zajímavej pohled na Ameriku. Je tam všechno. Nekonečný dálnice, působivá krajina, zapadlý bistra s hamburgerama, texaský vidláci i kalifornský výkvět... rodina, co se ocitla v jednom z vnějších kruhů "americkýho snu" - žijí v na předměstí, jejich idylku v řadově honosné vilce ruší přímá blízkost letiště i ne zcela vyjasněné vztahy. Kamera si krásně pohrává s různými odstíny soumraku a oblaky na obzoru. Příběh začíná ve chvíli, kdy je vprostřed nehostinné pouště objeven Travis, který byl už nějakou dobu pokládán za ztraceného. Jeho životem poněkud unavený, ale laskavý bratr Walt ho bere domů, nebo aspoň tam, kde by domov mohl být, a divákovi se odkrývá spletitý příběh podkreslený padnoucí, atmosferickou hudbou Ry Coodera. Po delší době opravdu zajímavej námět, překrásná Nastasja Kinski, vynikající dětský herec Hunter Carson a mnohem víc, než dokážu popsat. Vlastně se mě to dotklo o dost víc než Nebe nad Berlínem ( a to jsem viděla snad v 17, takže to je co říct, ehm...)

Jeden Svět 2010

2010-03-09T23:55:00.010+01:00

Tady je můj pečlivě sestavený program! bohužel je ta aplikace ješte "v plenkách", osobní programy nejdou sdílet, tak jsem si vypomohla printscreenem a všechno potřebný najdete na webu. Doufám, že všechny ty filmy stihnu a že se třeba i uvidíme v kině a pak to budem moct probrat (u piva, samozrejme).

Fagi

2010-03-03T22:25:00.011+01:00

Dnes tu bude okénko pro jednu speciální holku, hrdinku. Ne, neni to Sáblíková. Ač je její triumf oslnivý a k tomu ten příběh, jak do úmoru trénovala na prkně v krabicovitý panelákový chodbě. A taky na hrbolatém rybníku Krejcar, kde jsem se jako dítě koupávala (má národní hrdost z toho úplně bytní). Ale obdivuhodná je, zvlášť pro mě, která se tak snadno pro něco nadchnu a po chvíli toho nechávám, protože na to nemám, nebo je to příliš vzdálený vstupnímu ideálu. Navíc ten rozhovor s její maminkou, dojemnej. Typicky fádní obýváková stěna plná trofejí a roztomile kýčovitých artefaktů. A Martina je pořád skromná a klidně si dá chleba se špekem.

Ale okénko patří hrdince úplně jiný, komiksový. Jmenuje se Fagi, krátký komiksy můžete vidět třeba na jejím facebookovým profilu (Fagi Comiksová). Moc pěkný mikropříběhy/vtípky, jemnej absurdní humor, úsměvný slovní hříčky. Příjemná kresba, evokující animovaný večerníčky z dětství.

No ještě k Sáblíkový, že o tom vůbec píšu, ale je to zajímavej fenomén, nedá se tomu moc uniknout. Malý český člověk potřebuje své ikony a Nagano se letos nekoná. (což je škoda, protože na slavnost se ztřískanými hokejisty v japonských čelenkách na Staromeštském náměstí vzpomínám ráda dodnes.) A aji tu halu jí postavíme!

A ješte jednu Fagi!

Projděte si to, vůbec jsem nevěděla, který vybrat, většina je fakt povedená.

A teď mi ukaž občanku, sračko!

2010-02-11T10:11:00.011+01:00

O filmu Pouta už jste asi slyšeli. A nejspíš samou chválu, což bylo důvodem, proč jsem se na film vydala ( v poměrně krátký době už třetí českej film na kterej se mi chtělo jít do kina!). No a vážně, recenzenti a přátelé nekecali.

Pouta jsou vynikající film, nesoucí všechny znaky dobrýho dramatu. Dotýkají se tématu normalizace, s nimž se dosud žádnej českej film nedovedl důstojně vypořádat. Nejedná se ovšem o čistou "dobovku", časově ani místně není děj jasně ukotvenej, (i když podle zápletky, točící se okolo snahy Stb donutit osoby socialismu nepohodlné k emigraci, se dá vytušit, že se jedná o přelom 70.a 80. let) nejde ani tak o obecné prokreslení doby ani politický apel, v centru jsou osudy několika řadových lidí. Ústřední postavou je Antonín, navenek zcela přehlédnutelný chlápek, pro práci estébáka má ovšem vlohy. Vše se mu ale začíná vymykat z rukou, rostoucí frustraci z vlastního života i okolního světa ventiluje zcela nepředvídatelným a šíleně destruktivním chováním. Zaplétá se do případu nepřítele režimu na kterém zrovna "dělá", po setkání s jeho milenkou jako by mu už nadobro ruplo v kouli, k neznámé dívce se upíná jako by se pro něho stávala jediným světlým bodem ve všeobecné mizérii. Což nevede k žádnému zázračnému obrácení, ale ještě strmějšímu pádu... Charaktery jsou skvěle propracované, dialogy bravurní, chvílema působí až mrazivě reálně, v několika momentech určitou záměrnou přehnaností dobře dokreslujou dojem z dané postavy nebo situace. Až odzbrojující je pak sarkastický nádech několika replik, asi se zasmějete, ale bude vám to připadat značně nepatřičný. Zdařilé je také výtvarné řešení, kamera je většinou uměřená, občas ale proložená záběrem z nevšední perspektivy, zajímavě se pracuje s architekturou. Celý film je vyveden v tmavých barvách, utlumeném světle, v odstínech tmavě zelené, šedé, černé - přesně takhle šedivou, otupující a indiferentní si normalizaci představuju. Režisér Radim Špaček obsadil herce z mainstreamového filmu dosud neznámé, což byl skvělej tah, jen umocňující autenticitu filmu. Do detailů vyšperkovaná scénografie, plná drobnejch detailů z tehdejšího designu (hele, přesně tuhle sifonovou láhev jsme měli! a úplně stejnej hrníček má dodneška moje babička! bohatá porce tesilu i válečkových zdí incl.) věrně evokuje dobové prostředí a jeho unifikovanou, fádní estetiku a zároveň připomíná, že se jedná o dobu skutečnou a nikterak vzdálenou. V neposlední řadě je třeba zmínit soundtrack, tvořený minimalistickými podkresy ze samplů a ruchů, který umocňujou už tak dost tísnivou atmosféru. K závěrečným titulkům pak hraje píseň Pikola od WWW, ušitá filmu na míru (a padne mu skvěle - posuďte sami, na webu filmu je volně ke stažení).

Zkrátka a dobře, z mojí strany vřelé doporučení, protože Pouta jsou počin, kterej česká kinematografie potřebovala už dlouho, drama zpracovaný s chladnokrevnou profesionalitou a chirurgickou přesností, prostý všech nešvarů podobně laděných děl, jako jsou např. sladkobolný nostalgický patos, švejkovské cosmesitosmesi, prvoplánová snaha ždímat z diváka slzy (nebo prachy), či lidičkovský až panoptikální postavy.

Oficiální synopse: Antonín, příslušník tajné policie v sobě má obrovský nezacílený vztek a všechno kolem - práce i rodinný život - ho ubíjí a nudí. Upne se na pro něj nedosažitelnou dívku Kláru, neví, co od ní chce, ale chce to strašně. Není v tom láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z klece nudného života beze smyslu. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací i proti vlastním lidem a systému. Pokud ale Antoním porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. Antonínova zkáza v sobě ale možná nese i jakousi prchavou naději. (více na http://pouta-film.cz/?s=o-filmu )

Desky, které mě letos bavily

2009-12-25T13:06:00.001+01:00

Po epickém rodinném obědě si vyhrazuju asi tak dvě hodiny na vytrávení, tak jsem se uchýlila do blogískosféry. Nastal čas hudebních žebříčků a ani já nesmim zůstat pozadu. Dvanáct výborných nahrávek, ke každý přikladám největší pecku na youtubech. Trochu se sice nabízí zkratka UTFG, ale to by nebylo hezký, když máme ty svátky radosti, žejo.

atlas sound - logos
viz

bibio - ambivalence avenue
viz

bill callahan - sometimes i wish i were an eagle
viz

black heart procession - six
viz

doves - kingdom of rust
viz

girls - album
viz

mount kimbie -maybes
viz (na last.fm k dispozici jako full tracks)

neon indian - psychic chasms
viz

pains of being pure at heart - s/t
viz

rameses III - i could not love you more
viz

wild beasts - two dancers
viz

why? - eskimo snow
viz

sešlo se to myslim docela rozmanitě. Doufám, že máte štastný Vánoce.

Já jsem tě vždycky viděl jako takovou sušší intelektuálku,

2009-12-04T14:41:00.000+01:00

říká mi tuhle kamarád, co mě myslim docela dobře zná. Navíc to bylo ve starosvětský kavárně a vedle u stolu seděly postarší dámy a vedly takový ty spiklenecký hovory. V tu chvíli jsem se tomu teda srdečně zasmála, ale vlastně mě to pobuřuje, když na to teď myslim.

Tak jsem si na nejbližší dny naplánovala:
- jít do kina na Twilight: New moon a k tomu si koupit ten největší popkorn
- opít se hodně přes míru, skákat po střechách a padat do příkopů
- koupit si minisukni a hodně fialovejch plastovejch nárámků
- přečíst knihu Proč muži neumějí naslouchat a Proč ženy neumí číst v mapách
- nahrát si do mobilu nějaký arenbíčko a obtěžovat s tim lidi v tramvaji
- zapsat se do kursu vášnivé salsy

už včera jsem to myslim vzala dobrým směrem, když jsem vysedávála v Pilotbaru dýl než je zdrávo a ještě chvilku po okamžiku, kdy už rozhovory přestávaj dávat smysl. Za barem byl opět Týpek, kterej by klidně mohl figurovat v sérii YO dawg, konverzace byla velmi odlehčená a podával se nějakej asi stoletej rum. Tak doufám, že mi vymazal z hlavy pár cizích slov. Třeba frapantní.

Jinak koncert se povedl! Účast byla hojná, Jonáš byl za hvězdu, lidi tam neskutečně tančili a většina zúčastněných byla myslim spokojená. Na nějaký makrorecenze přijde čas asi jindy, až se mi zas myšlení vrátí do normálu.

A můj kamarád Ben, toho večera obzvlášť dobře naladěn, mi vymyslel nejhezčí dárek k Mikuláši, (aniž by nejspíš o mikulášský tradici něco věděl) - Mixtape!!! Ve formě adventního kalendáře - Každej den mi pošle jednu písničku, hlavně australský kapely. Jsem nadšená.

Událost sezóny

2009-11-18T16:27:00.005+01:00

proběhne 3. prosince v Pilotu. Za časů stříbrnýho plátna tam býval biograf, teď to prý maj pod palcem nějaký ležérní Angláni a zve se to "multicultural meetpoint". Pro mě hlavně oblíbenej vršovickej bar, poslední dobou to tam nějak jako víc kultůrně žije, ale to sem dosud nezakusila. Narozdíl od fajn atmosféry, přátelský obsluhy a lahodný indický kuchyně (obzvlášť dobře chutná v noci, jako ostatně skoro všechno).

A toho 3. tam budou k vidění hned tři moje oblíbené (v současnosti asi i nejoblíbenější) české kapely.

O Dné už jsem tu psala víckrát.. když na myspace v rubrice "About" kliknete na odkaz "mine, all mine records", hodí vás to přímo na stažení skvělýho letošního EP Talking with crayons. Naživo je to moc pěkný a maj takovou bezva gentle/disko písničku, při který si člověk vždycky tak radostně uvnitř zatančí.

Na Sundays on Clarendon road jsem vás taky už zvala a ti, co přišli, nelitovali, spíš naopak. Od tý doby si kluci navíc ušli slušnej kus na tý svý životní i hudební cestě, získali věhlas a rozmanitý zkušenosti (i na psytrancové tancovačce účinkovali!), přikoupili víc efektů a tak...

no a Quite quiet jsou další "srdcovka" před pár lety jsem nevynechala snad žádnej jejich pražskej koncert. teď jsem je dlouho neviděla a o to víc se těším. Z téhle trojice jsou asi posluchačsky nejpřístupnější/nejvděčnější (aji moje mama by se stala fanouškem, kdyby měla facebook.) a taky nejdéle existující.

Vstupný je 80,- a v ceně je, jak uvádí organizátor celé akce: a) cinkání, b) škruntání, c) klavírní ťukání, d) kytarový brnkání, e) ambientní hekání, f) pufča pufča pufča, g) and much much more.
Sice nevim, co je pufča, ale rozhodně si to nenechám ujít.

Už je to jasný

2009-10-05T20:32:00.002+02:00

V sezónní akci Tesca jsou hřbitovní svíčky. Štavnatý melouny zas až za devět měsíců. Podzim, nevyhnutelně. Ale ten krásnej, kdy listy padají jen málo, kopec v Jinonicích je hezky barevnej, vítr není ledovej a když se poštestí, tak můžete vycpat batoh pár lahváčema a prožít krásnou slunnou sobotu v Hrabalově kraji. Do tohoto obobí neexistuje žádná lepší deska než právě vycházející Six od The Black Heart Procession, to musí být každýmu jasný už po prvních 30 sekundách úvodní písně When you finish me.

Možná jsem příliš senzitivní, (červený poutač s nápisem klišé! si každý vztyčte sám podle potřeby) ale říjen se přece bez jistý dávky nostalgie neobejde. Sladkobolný.
A každej sebezbytečnější předmět se stane upomínkovým a vyvolá sled obrazů a vůně a nutkání sevřít ho v dlani a přihlouple se usmát. Aspoň do první chřipky nebo období, kdy se začne stmívat nekřesťansky brzo.

To neni dobrej nápad, nepít na fotbale

2009-09-15T00:32:00.006+02:00

pravil muž s plnovousem, oblečenej do takovýho outdoor baloňáku sportovního typu, v očích výraz "drž hubu, vim všechno". Jeho kamarád s kelímkem malinovky to přijal s úsměvem, dobře naložen a dobře zakulacen, na hlavě takovej ten zednickej klobouček samozřejmě v barvě zelenóbíílozelený. Další z jejich kamarádů měl v kapuce své mikiny rezervoár klokaních bonbonů, kterými se celá družina počas zápasu občerstvovala. A pak se mi ješte líbil takovej dobromyslnej týpek typu pyknik s kšiltovkou Prague Prag PRAGA,oděn vě větrovce, kravatě, košili a goretexovejch botách, co měl dioptrický brýle jaký můj strýc nosil v ranejch devadesátkách. Ještě před výkopem nám Ondřejek vylíčil svoje svízele se spolubydlícího pánvičkou, který pak zapil několika kelímkovejma pintama a zpíval (teda on asi spíš béká) chorály, až se Ďolíček zelenal.

Nejvíc se mi líbil:

Jdem na fotbal,do Vršovic.
Jdeme se zase jednou pokochat.
Šály máme,všichni jsme tu,
začíná chvilka fotbalu.

ole,olé,ole,olé
oleoleoleolé
ole,olé,ole,olé

(je to aji na youtubech! )

"Ještě, že sem byl na Béčku" pravil vousatý všeznalec. Ano, kvalita hry byla nevalná, ale jen v prvním poločase. V druhém vyvinuli klokani tlak, šance se střídaly až padl horoucně očekáváný první domácí gól sézony. A druhej! Budějovický Dynamo se mohlo jít zahrabat a gólmana Pavla "Díry" Kučery mi bylo upřímně líto. Krátce jsme oslavili u Pepíčka, kde jsme se kochali euforickými kreacemi místních a potkali mimojiné nemluvného, ale přesto vlídného dědu, respektbudícího bodyguarda z doby Franze Josefa, nebo taky kokota, kterej me vyrušil na záchodě (nojo v takovych podnicích jsou větší fronty na pánským, ale to ho stejně neomlouvá. toaleta je prostě taková svatyně). No a na ulici před Pepíčkem hotová valná hromada radosti.

Hodně dobrá fotbalová neděle. Navíc mám dojem, že cestou tam jsem v tramvaji slyšela asi tak tříletý děti v bohemáckejch dresech pokřikovat Díróó!

Včera večer v El Pasu

2009-09-08T23:06:00.001+02:00

jsem byla nazvána kundou. Přišli jsme tam s chlapci na poslední drink večera, na chvíli se zastavili u baru a hledali místo. Když tu náhle za zády nám zaznělo: "Ještě jednou se na tu kundu podíváš a urazim ti hlavu". Z úst dámy v krátkém sestřihu, tričku Jack Daniels, mocným hlasem kterej už poznal spoustu temných zákoutí a hlubokých sklenic. Jelikož jsme byli právě přesně v jejím zorným poli a jediná další bytost ženskýho pohlaví v salonu byla barmanka, tak jsem pojala podezření... Který jsem artikulovala zdánlivě tichým vyznáním obav svým společníkům. Ale rána neletěla, tak sedíme nad pivem, probíráme důležitý věci, jak se s přibývající nocí sluší a patří, notujeme si starý český džůboxový hity. Po chvíli se u našeho stolu zastaví ona Žena co pronesla znepokojivou větu a říká mi: "Hele, to se neboj, to bylo jen tak mezi řečí... Vždyť to znáš, když má chlap oči zakalený alkoholem, tak na něj platí jedině násilí. Já o tomhle vim fakt svý, pět let jsem žila s deadmetalovym bubeníkem".

Musim se přiznat, že mi to polichotilo. Jako to přízvisko.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část druhá

2009-08-25T22:54:00.004+02:00

Sobota začala zvesela. Naše divoká sousedka si zřejmě přivedla do svého stanu nového milého. A my měli možnost vyslechnout jejich ranní konverzaci.

Ona: Nóóo a co ty teda vlastně děláš?

On: Jsem chemik.

Ona: No a co jako konkrétně?

On: Já nevim, jestli by ti to něco řeklo, prostě chemie..

Ona: Ale tak mi to řekni

On: Štěpim acetohydráty polykarbonukleový kyseliny enzymu...

Ona: Aha.

Takhle napsaný asi nepůsobí tak vtipně, tak ale přestavte si tu situaci dvou cizích lidí co se vedle sebe probuděj po tahu a vedou takový řeči.

Dopoledne jsme trávili na provinčním koupališti all inclusive - Žlutá skluzavka, hordy dětí, obtlousté paničky lesknoucí se olejem na opalovaní, hamburgry za 30 a nějaká lokální soutěž v beach volejbale - hlavní cena kávovar, vedlejší cena megalahváč. No krása.

Na Dné (click for myspace) jsem se těšila, protože jsou dobrý a jejich (jeho?) hudba mi zlepší náladu snad pokaždý. Ale nebylo to úplně ono, kluci do toho asi nedali úplně celý srdíčka nebo co, navíc ty problémy s hlavní strunou, nelidský vedro a žádný ledový kakao v dohledu. Poprvé jsem slyšela zpívaný pasáže některejch songů a ráda bych je slyšela znovu. Pak byl chlápek co si říká Disasteradio (click for myspace), kterej hraje na různý oldschool elektro mašinky. Já jsem si teda zrovna musela zajít na kávu, tak jsem stihla jen konec, bylo to zábavný a vyzyvající k tanci, škoda, že si ho neschovali na některou večerní afterparty. V pět odpoledne by mě to asi dlouho nebavilo, ale na indiediskotéce to mohla být dobrá jízda. Po něm přišel na řadu Karl Blau (click for myspace), tak trochu zženštilě vymóděnej písničkář. Bylo to fajn, ale nijak víc mě to neoslovilo. Následovali Lucky Dragons, kteří si rozložili nádobíčko uprostřed nádvoří a jali se vytvářet svoje hudbičky, zněly tam nějaký samply, modifikovanej vokál, nějaký ruchy... no nejdřív jsem kvůli lidem který umělce obestoupili vůbec neviděla co dělaj tak mě ta hudba samotná dost nudila. Po zařazení mezi příhlížející jsem měla možnost vidět, jak jsou Lucky Dragons (ilustrační foto) obestoupení nebo spíš obsezení divákama, který se pomocí nějakejch zvláštních kabelů a oblázků a buhvíčeho zapojovali do hudební tvorby a snad se i drželi za ruce (vytvářeli silový pole nebo co, já sem ve fyzice trapně slabá). No, LD asi nepřišli s ničím po hudební stránce novým ale bylo docela zajímavý to sledovat, i když zapojit se mi nechtělo, bylo to takový až příliš hipísácký. Albín Dan se pozdějc vyjádřil ve smyslu že to byl přímo transcendentální zážitek, ale tak myslim, že byl trochu zhulenej. No a pak už měl nastat vrchol večera a pro mě i celýho festivalu.

Foto © Dlouhan (vůbec má z Creepy Teepee hezký fotky, tak se podívejte na galerii na webu radia Wave)

Bill Callahan! (click for lo-fi video) Přijel s bohatým doprovodem (houslistka! violoncellista!). Převažovaly spíš klidnější folkový věci s textama ve kterejch má každý slovo svý přesný místo, došlo i na dynamičtější "rockovější" (ach tyhle žánry, ale jak to mám jinak napsat). Byla jsem nadšená, svým neokázalým projevem a obrovským charismatem mě dostal od první minuty.

V klubu Česká hráli Mahjongg (click for myspace), ale jelikož sál, ve kterým se koncert odehrával byl co se vzduchu týče plnohodnotně srovnatelnej s opičím pavilonem na vrcholu léta, vydržela jsem tam asi tak 20 vteřin. Škoda, znělo to docela našláple. Pojďme se do příštího ročníku složit klubu Česká na klimatizaci!!! Nemyslím si, že mám nějaký zvýšený nároky na kvalitu vzduchu, ale to se fakt nedalo. A když se někdo opovážil otevřít okno, tak byl sekuriťák skutečně velmi vulgární. Albín Dan neříkal nic, protože spal.

Plánovala jsem si na neděli snídani s Billem, ale nevyšlo to, škoda. Námětů k hovoru jsem měla dostatek. K nedělní poobědové kávě pak zahráli C (oni snad nemaj myspace). Jako kluci jsou dobří, bavilo mě to, ale tak asi 20 minut. Post-rock je asi už fakt mrtvej. Říkal to i Kačák, tak to bude pravda. Nebo možná jsem byla trochu mrtvá já, přece jen to byl poslední den festivalu. Pak nastoupili Handsome Furs (click for myspace), cool manželé co maj kapelu. Viděla jsem je nedávno a bylo to dobrý, ale zas vrchol zábavy si představuju přece jen jinak, tudíž jsem příliš netoužila je po pár měsících vidět znovu. tak jsem spíš tak poslouchala zpovzdálí. Ale manžel-kytarista Dannyboy písně prokládal vtipnýma průpovídkama a byli takový veskrze ležérní, takže jsem byla spokojená. Takový manželství bych taky chtěla, nebo aspoň takový jak to zpod pódia vypadá.

Celkově jsem velmi spokojená a vděčná a příští rok mě tam uvidíte zas. Jen by to možná chtělo trochu víc vychytat afterparty, respektive trochu zapracovat na klubu Česká. A taky to teepee by tam mohli někde postavit, obzvlášť jestli zas přijedou Lucky Dragons, mohli by si v něm zahrát a byli by ještě víc magický a éterický. Chápete.

Chtěla sem jít na studijní, ale je to moc daleko, tak radši napíšu takovej report z Creepy teepee. Část první

2009-08-19T16:57:00.004+02:00

Zpráva o tom, že se koná Creepy Teepee mě dost potěšila, konečně festival s vytříbeným line-upem, taková komorní dovolená s indie děckama. Konečně letní akce pro nás co posloucháme NEZÁVISLOU hudbu. Vivat A.M. 180 Collective!

Přijeli jsme na den třetí, čtvrtek. První byl Casiotone for the painfully alone (click for myspace), jenom s casiotonem, kapelu nechal doma a to podle mě hodně ubralo zážitku z jeho produkce, stejně jako nepěkných 30°C. Teda vlastně začínali Table (click for myspace), ale v tu chvíli nás víc zajímal stín a vychlazené pivo, tak o nich můžu říct leda to, že to nebyli špatný. Pak přišli na řadu Health (click for video) , zřejmě jeden z letošních top hitů letošní indie scény. Předvedli dobrou show, hudebně taky slušný, noise-pop-rockovej nářez s několika vynalézavejma pasážema. Jejich bubeník je ďábel. Následujovali Fucked-up (click for video) , moderní pankáči s výjimečným frontmanem. Ten asi tak po pěti minutách jejich produkce sestoupil k publiku, odhalil své obří břicho a laškoval na mnoho různých způsobů s těmi co byli okolo. Třeba mě přátelsky objal, tak se mi dostalo cti okusit jak moc jsou zpocená jeho záda (dost). Čechral vlasy, drtil si o hlavu plechovky, omotával se mikrofonem atd atd. Ani to nepůsobilo moc prvoplánově a samotná hudba by mě asi moc dlouho nebavila. Albín Dan říkal, že prej měl fucked-up frontman problémy s policií a onehdá po obecenstvu házel dokonce exkrementy, ale dosud nepředložil důkaz, tak nevim. Příslovečným zlatým hřebem byl pro mě Final Fantasy (click for video). Ty jeho kouzla se smyčkama a housličkama jsem měla přímo z první ruky a o to víc ho obdivuju, je fakt precizní. Navíc se mi líbí, škoda že je na kluky. (k naprostý dokonalosti koncertu pro mě většinou patří možnost platonicky milovat někoho z pódia, jsem dětinská, ano ano). Zahrál největší hity (skoro všechny) i nějaký pro mě neznámý věci. Taky se potvrtilo, že je Casiotone hodnej kluk, když za Owenem bezodkladně přispěchal aby mu půjčil adaptér. Dále se do výpomoci zapojili týpci z Health, výměna přístroje proběhla úspěšne a týpci tam pak postávali se založenejma rukama a tvářili se divně, jak se na takovou kapelu sluší a patří. No ideální zakončení večera prostě. Před afterparty v klubu Česká jsme si dali v našem malebném kempu těžce vyprošenej hermelín. Kokot vrchní: "No já nevim, jestli tam ještě něco bude. A víte, jak je pozdě???? No mě se fááááááákt nechce to připravovat, to ste měli přijít dřív, víte jak mooooc pozdě je?" Bylo asi tak půl jedenáctý, proč proboha takový lidi pracujou v pohostinství.

Klub Česká nápor lidí moc nezvádal, na baru bylo třeba vystát dlouhou frontu abyste se třeba dozvěděli, že vlastně ani nemaj to, co chcete. Vzduch byl velmi horký a hutný. (nadneseně řečeno). Nehráli špatně (ZZ Top, to si nechám líbit) ale technický podmínky (málo vzduchu, málo alkoholu) nás přiměly zalomit to brzo. Že si to vynahradíme v pátek. V malebném kempu nám je zamčena před nosem brána, zamykatel na naše zoufalé volání nereaguje (že by to byl ten milý hostinský? či snad jeho syn(?) - lokální biker s manickým výrazem?), tak bránu přelezem, připomíná mi to trochu prázdniny u babičky před hodně lety.

V pátek dopoledne jsme teda vyrazili na místní pověstný památky a na nákupy a všechno to stálo za to. Dokonce i muzeum tabáku. Na stagi byli první Kodet, kteří doprovází nasamplovaný smyčky z českých filmů poněkud unylým a zdlouhavým hudebním doprovodem, moc mě to nebavilo, snaha o ártovost často vede k nudě. nebo ne? Tu další českou kapelu jsme vynechali kvůli happy hour v sousední hospodě, pivo za polovic, no neber to, táto!!!! Za takhle přátelskou cenu se picnete jen párkrát za život. Crystal Stilts (click for video) byli skvělí, takovej retro-velvetovskej shoegaze se správnou bubenicí, i když teda na Mo Tucker nemá nikdo, ale tak černovláska byla schopná a pohledná a atmosféra na nádvoří jezuistký koleje výborná, co víc si v danou chvíli přát. Oneida mě nebavila.
Na afterparty v klubu Česká nejdřív vystoupila nějaká křehká dívka s kytarou, která nás moc nezajímala, protože jsme se tešili jakože na tu PÁRTY. No následující D/winampJ bohužel nehrál podle našeho gusta tak jsme se tam jen tak chvíli zmítali. Nedokázal mi zahrát ani Float on od MM ani písničky z hříšňáku, tak co za tim pultem sakra dělá. Albín Dan ho teda podezříval, že vlastně vůbec nehraje on ale děvče schované pod stolem, ale to je opět sporné.

Fotku jsem ukradla na facebooku a videa jsou od našeho mladého nadějného kamaráda Martina aka Strame

Je to milé

2009-05-27T13:12:00.004+02:00

Miike Snow je tříčlenná kapela Švédů, kteří maj zřejmě smysl pro humor a nevkusně vkusnej design. Jejich eponymní deska splňuje všechny náležitosti správnýho elektropopovýho počinu - disko přesahy, velmi taneční potenciál, tak akorát přiteplený vokály... je dost možný, že je to jedna ze těch chvilkovejch záležitostí, ale tak je léto, neasi.

Baader Meinhof Komplex

2009-05-22T18:04:00.005+02:00

[trailer kratší, trailer delší - ten ale nemá asi moc smysl, když neumíte německy ]

je film rozsáhle pojednávající o krajně levičácký organizaci Rote Armee Fraktion (našly by se asi lepší zdroje, ale není to špatnej článek). Film je to myslim povedenej, ač mohl být trochu kratší. Kombinuje snahu o dokumentární přístup (která působí poměrně autenticky) s dobře zvládnutejma akčníma scénama. Tvůrci si pohrávaj s perspektivou, vidíte události z úhlu obětí i útočníků (co se záběru kamery týče). Dost je podle mě patrná snaha dokumentovat vývoj situace aniž by tvůrci diváka přiměli zaujmout jednoznačný stanovisko. I když náznakům se rozhodně nevyhýbá.. Dost záleží na osobní konfiguraci každýho diváka, s čím z kina (nebo ze svýho křesílka u počítače) odejde. Ale jak říkám, vodítka k dispozici jsou, do ruky vám je však nikdo nevráží. Já jsem to vnímala tak, že se k skupině Baader-Meinhof staví poměrně kriticky. Je nepopiratelný, že jde o boj o ideje, výsostně politický motivy RAF jsou ale zpochybněný, spíš je to podaný tak, že jde o revoltu, ať už proti autoritě,západní společnosti, rozdělení světový moci nebo generační.

Jako racionální prvek je pojatá hlavně Meinhofová, ostatní jsou vášniví až fanatičtí bojovníci, těžko říct jestli jsou plamennejm heslům vážně tak vnitřně oddaní, nebo se jim o něco víc líbí jak zněj když zvednete zaťatou pěst. Zároveň může ale na jejich rebelství, až už bez nebo s příčinou být něco sympatického. Což maj dokládat tehdejší reakce řadovejch občanů, zejména těch pod třicet. Na témata, ve kterých se angažujou se jim ale bezesporu podaří poukázat. Protikladem pak může být policejní šéf, postarší pán, kterej je, možná až trochu schematicky, ukázanej jako ten hodnej, dokáže pracovat s chladnou racionalitu i empatií, dokonce se snaží činy skupiny pochopit. Ale i jeho elitní tým působí trochu rozpačitě, blízký spolupracovníci se k problému staví různě a zaujatě. Navíc, tváří v tvář nevídaný brutalitě a odhodlání RAF vypadaj muži zákona jako celek docela bezradně. Musim se přiznat, že jsem skoro čekala až pronesou nějaký památný věty jako: What a clusterfuck! (jak by se to asi řeklo německy? So für ein Scheisssack? přijímám návrhy). Policejní sbor se taky příliš lichotivýho obrazu nedočkal. Tenhle můj pohled ale může snadno nabourat už použití zavěrečný titulkový písně. No každopádně na mě film dost zapůsobil a nejdřív jsem vůbec nevěděla co si mám myslet, až postupně to krystalizuje.

V Německu Baader-Meinhof Komplex vyvolal spoustu rozpruplnejch reakcí. U lidí, kterých se událostí týkaly, hodně rozhořčenejch. Film byl často kritizován, že ukazuje mladý radikály jako hrdiny a přiživuje tak mýtus, kterej okolo nich vznikl.

Jeden z dalších návštěvníků kina, jehož názor má pro mě docela velkou váhu, se zas vyjádřil ve smyslu, že film nepřináší nic novýho a ukazuje věci dost šablonovitě.... No zajděte si na to, minimálně doplnit si kapitolu z novodobých dějin.

Co můžeme Němcům docela závidět je způsob, jakým ve filmu zpracovávaj palčivý otázky svojí nedávný minulosti. Ano, nadávat na hřebejkoviny je nesmírně populární, ale nemůžu si pomoct. V tomhle ohledu doporučuju vynikající německý film Životy těch druhých.

Boduf songs,

2009-05-15T13:50:00.005+02:00

jeden z projektů, které mě v poslední době nejvíc oslovily. Hudba s jedinečnou atmosférou, kterou je škoda popisovat, PODÍVEJTE SE NA TO VIDEO:

Zítra od sedmi na Dobešce společně s To Kill a Petty Bourgeoisie , to je taková dvojice na pomezí noisu a popu. Jsou hezcí:

Jistě to bude krásnej večer. Vstupenka za 200 což je fér, tak doufám, že se uvidíme.

Jinak co se týka střípků ze života, tak jsem dnes byla po dvou týdnech na józe a sem docela zničená. Navíc to byla bohužel poslední hodina. Takže vás vyzývám, abyste se mnou začali sportovat! Squash, brusle, plavání... cokoliv kromě týmovejch sportů.
Ono to neni moc dobrý, když jde nejdřív vaše břicho a pak teprve vy.

Vapour trail

2009-05-08T13:13:00.002+02:00

cloud & vapour trail, scatman1@flickr.com

Občas se mi to stává. Když vidím na obloze letadlo, zakláním hlavu a říkam si, kam asi letí a jestli si lidi na palubě zrovna dávaj ty nedobrý sendviče. A že bych si vlastně s nima klidně někam zaletěla a možná i ten sendvič si dala, z dobrýho rozmaru.

Štastný a veselý osvobození!

a pěknou písničku: Ride - Vapour Trail

Magazín pro ženy

2009-05-07T16:50:00.003+02:00

Veškerou mojí slohovou potenci požírá bakalářka a eseje, ale byla by škoda to tady nechat jen tak ležet ladem. Proto to transformuju v takovej ženskej magazín plnej cenných rubrik.

Začneme u receptů:

Baronova marocká polévka

Ingredience:

1 kg mrkve

2 cibule

kousek kořene zázvoru

konzerva loupaných rajčat

asi 100 g strouhaného kokosu

400 g zakysané smetany

chléb nebo pečivo

Nakrájenou cibuli osmažíme na olivovém oleji. Přidáme mrkev, pokrájenou nebo nastrouhanou, trochu podusíme. Následně vhodíme rajčata a zázvor nakrájenej na plátečky(já jsem dala tak

třícentimetrovej kousek, ale sneslo by to i víc). Osolíme. Zalijeme vodou, vaříme do změknutí. Rozmixujeme, podle konzistence dolijeme vodou. Opět povaříme. Na pánvi opražíme kokos, přidáme, chvíli vaříme.

Servírujeme se zakysanou smetanou, kterou nerozmícháváme, ale spíš nabíráme na každou lžíci. Možno ještě osmažit trochu světlýho chleba coby přílohu.

Voilá!

Příšte: vzory na pletení svetru s jelenem

Včera jsem použila kloubní mast,

2009-03-25T11:27:00.000+01:00

cítíla jsem se u toho se fakt staře.

Šufle trochu vázne, ne že by se neděly zajímavý věci, ale nebaví mě o tom psát. Blogger's block. Nebo co.

Nicméně, řekla jsem si, že udělám takový malý ozvěny Jednoho světa.

Papírové hlavy - je dokument popisující poválečnou československou historii (1945 - raný devadesátky). Hodně působivej a vypovídající dokument a zároveň krásnej po formální stránce, skoro se mi chce říct: "svébytná umělecká výpověď". Poušteli to v jednom tematickým blo(č)ku s Koncem Stalinismu v Čechách(podivejte se, jestli neznáte!), což je dobrej dramaturgickej počin Kdyby se někdo neznalej český historie o ní začal zajímat, tak právě tyhle dva filmy bych mu asi pustila.

Pray the devil back to hell - pojednává o mírovým hnutí liberijských žen, které "dosáhly nemyslitelného" .V Libérii už od roku 1990 zuřila občanská válka. Znásilňování, plenění vesnic, zfetovaný dětský vojáci a podobný zvěrstva, jak jen naše představivost v kolonce "standartní africký války" dovolí. Okolo r. 2004 si ženy z křesťanský komunity řekly, že toho mají už ale vážně dost. Společně s ženami muslimského vyznání založily mírovou iniciativu, která se po dlouhotrvajících pokojnejch manifestacích (scházely se, oblékaly bílý šat, zpívaly, modlily se ...) stala jednou z rozhodujících sil pro mírová jednání, která skončila demokratickýma volbama. Dokument sám o sobě je poměrně obyčejnej, ale příběh kterej vypráví rozhodně stojí za vidění. Ty ženský jsou prostě skvělý.

Burma VJ: reporting from a closed country.
Barma. Neutěšená situace pod krutovládou vojenský junty. V létě 2007, po dalších vládních eskapádách (hlavně zdvojnásobení cen za pohonný hmoty) se začíná pomalu formovat občanská rezistence(umlčená na téměř 10 let). Vyústí v masivní demonstrace pod vedením buddhistických mnichů. Do "západních" médií potažmo našich obýváků se tyto události dostávají zejména zásluhou nezměrně odvážných reportérů s malýma ručníma kamerama. happyend nebyl, jen strachbudící represe. V současný době běží petiční projekt za osvobození barmských politických vězňů, určený do rukou generálního tajemníka OSN. Podepsala sem to. Jestli si vážne myslim, že to má smysl? JO. Chtějí posbírat 888 888 podpisů což je ambiciózní, ale realizovatelnej cíl. Jak s tim pak naloží Ban Ki Moon je věc druhá, ale přinejhorším bude aspoň Barma vědět, že na ni svět nezapoměl, a to je, jak ve filmu říká sám šéf barmských VJů Joshua, věc důležitá. Mimochodem, vynikající, autentickej a silnej dokument.

Each sound so precise

2009-03-01T13:50:00.003+01:00

Vnímám to jako svoji občanskou povinnost. Takový věci by něměly zůstat nikomu utajeny.
V pátek 6. března se na sedmičce opět chystá skvělej koncert.

Botanica - je taková kabaretní kapela. Uměla by vás jistě rozvášnit tak jako tajemnýho pána, nebo taky zahrát na tu lyrickou strunu vašich niter, zatímco budete zpytovat svůj odraz ve sklence bordeaux. Ale divila bych se, kdybyste zůstali chladní. S takovým frontmanem jako Paul Wallfisch to jde těžko. Skvělý texty. Chtěla bych zde poukázat zejména na píseň I'm lifitng, která ma mimojiné EPICKOU basovou linku.

Jeremy Jay - no neni roztomilej? takovej trošku záludnej písničkář, hojně srovnávanej s Bowiem v nejlepších letech, no něco na tom bude. Doprovází ho klasicky bubeník, basák, kytarista a patřičná dávka syntetizérů.

Potřebné informace a odkazy zde.

Nejlepší koláč světa

2009-02-27T14:41:00.001+01:00

Kokosový sen s tvarohem, pekařství Rembrandt Donuts, 25 Kč

Únor je měsícem pyžamových večírků

2009-02-15T14:50:00.000+01:00

Mám krásné kamarády.

These days

2009-02-07T11:18:00.001+01:00

Ve čtvrtek
jsem se teda vydala do Rubínu, poslední metry v patách rozjívenejm dospělákům. V baru byla pěkná výstava. Role předkapely se ujal Dné, doprovázený Kiteracerem (kterej doufám brzy někde vystoupí s vlastní tvorbou). Bylo to moc pěkný, dělá takový naivní a na první dojem jednoduše působící písničky, ale když se pořádně zaposloucháte, tak objevíte jemnou, ale propracovanou strukturu. Působili sympaticky až roztomile, ruce se jim trochu chvěly trémou. Každopádně, lidi opovrhující předkapelama nechť litujou.

Lichens. Vypadal skromně a vlídně, jak si tam rozkádal svoje meditativní dečky. Vyskytly se jakési technické problémy, které se po chvílích posunků a měnění mikrofonů odstranily. Elektrická kytara, krabičky s efektama, e-bow a pronikavej hlas, se kterým navíc umí nevšední věci. Jakoby byl se svýma nástorojema propojenej v jedinej obvod, nebo spíš organismus, jako lišejník prorostlej se stromem. Asi to umělecký jméno nemá nadarmo no. A taky měl skvělý vlasy. Lidi vůkol vypadali pohlceně, mně se sice nepodařilo do toho zcela ponořit, ale určitě to byl fascinující zážitek.

V pátek
se stavuju za klukama ve ztrátách. Baronovi povyrostly vlasy a má je teď trochu načepýřený. Jonynkova kapela tam hrála na večírku, bylo to rozpačitý. Asi jak když si Richard K. stěžuje že ti fouňové jen žerou svý rostbífový chlebíčky a nevnímaj hloubku jeho textů. I Když! Richard jistě na večírkách nehraje. Tak doufám Jonáši, žes nebyl moc nasranej, bohužel sem musela odejít zrovna v půlce nový písničky, ale to, co sem slyšela se mi líbílo!!.)
Šla jsem totiž do Aera, na Valčík s Bašírem. Zvláštní animace, dokument prolínající se s autobiografickým příběhem, kterej nás tak trochu bere za ruku a tahá do těch míst o kterejch nám něco málo říká Lucie Borhyová v minutovejch spotech. Proložený spostou pop-kulturních a trochou literárních odkazů. Hudba od Maxe Richtera, kterou mám spojenou se spoustou okamžiků, ale asi ještě nikdy mě z ní nemrazilo jako včera. Po vyjití z kinosálu nikdo z nás nemluví, ale postupně se to poddává a sklouzáváme k obvyklejm tématům, i když to v nás pořad zůstává. Cestou domů nasazuju sluchátka, který mi umožněj blaženě ignorovat veškerý dění v noční tramvaji.

Na rozloučenou posílám tematickou písničku od Nico

a další pohlednici ode mě z pokojíčku:

Heartbeats

2009-02-05T14:21:00.001+01:00

Moje srdeční křivky. Krásný, že?

Důchodci v čekárně opět nezklamali.

Koncert Ufajr vs. Vložte Kočku byl výbornej. VK jsou veselí chlapci a jejich excentrickej rap a se hudebně pohybuje někde mezi Pražským výběrem, Psychic TV a fanatickým kazatelem. No a Ufajr jsou Ufajr, navíc jim to teďka dost šlape. Dobře se doplňovali, i když byste to možná z poslechu jejich tvorby neřekli.) a uplně nejlepší byly pasáže kdy hráli společně! Ufajr už navíc začnínaj bejt fakt hvězdy, maj na pódiu ručníčky, vydělávaj na vstupným uctýhodné částky a mezi písničkama se PŘEVLÍKAJ.

Jinak, Michala stále ješte neopustila záliba v opíjení nevinných dívek, večírku se zúčastnila mimo jiné slečna s taškou plnou kindervajíček, který se samozřejmě uchytily a tak všichni skládali postavičky a ti na který vyšla puzzle skládačka nadávali, jak je to blbý... všehcno při starým prostě

No a dnes večer Lichens, proslýchá se, že to bude meditativní zážitek(!)

Last.fmkový hrátky

2009-02-01T15:27:00.005+01:00

Udělejte si vlastní

The Black Heart Procession - 1

2009-01-30T15:25:00.004+01:00

Jsem Temnot noční stín, - jsem Vdovec, - nic než Žal,

Zřícené Věže Princ jsem z Aquitanie:

Má Hvězda uhasla, - mou loutnu rozhýbal

Černého Slunce svit, van Melancholie.

píše ve své básni Gérard de Narval, romantik par excellence. Na desce, kterou vám chci doporučit, najdete podobný emoční tóny. Ale je to jedna z kapel se kterou se za ztracenejma láskama a zašedlejma fotkama můžete vydat bez obav. Skvělý melodie, jednoduchý, přesto vypovídající texty, zpěvák,kterej umí vystihnout ty správný okamžiky. A občas tu temnou látku protknou světlou nitkou.

Je to starý album, ale na určitý věci neni asi nikdy pozdě. Navíc si občas oblíkaj koňský hlavy.

odkaz (rapid) OPRAVENY

2 kila noisového popu

2009-01-29T14:04:00.003+01:00

15. února bude na sedmičce slibnej koncert. Dvě zábavné a trendy kapely, u toho byste neměli chybět a nejlíp se tam ješte nechat vyfotografovat, abyste trochu podpořili svou prestiž. Jedná se o Future Islands a Wavves. To vše za 200 Kč servíruje A.M. 180 Collective. Linky se daj s trochou snahy a vyhledávačový gramotnosti sehnat, ale klidně pošlu

Dne 21.1. k nám přišel instalatér,

2009-01-22T11:11:00.003+01:00

ale žádnej sex nebyl, jen vyměnil měřáky na vodu. Máme teď takový legrační s oldskůlovým designem. V testu z programování sem získala 11 bodů ze 30. No stejně už to vím delší dobu, že mezi řádky zdrojového kódu moje budoucnost neleží. Aspoň že primární obor přináší úspěšnejší výsledky... Kvuli blogüskum se tady u nás lidi už i souděj, musim si dávat bacha, tak mě prosimvás neprovokujte, víte že mám slabý nervy.

No a zrušili nám Deerhunter, paní Müllerová. Fakty blbý, zdravotní důvody, ale snad budou náhradní termíny...
Těším se na sobotní trojkoncert a nedělní projekci filmu Zimnice (od osmi v 3+1, každý kamarád je vítán.))

Na rozloučenou jedna pohlednice ode mě z pokojíčku

Tipečky č. 2

2009-01-17T16:45:00.001+01:00

Andrew Bird - tohle album vlastne ješte nevyšlo, ale tak znáte to, internetoví kradači maj dlouhý prsty. Andrew se dá zařadit mezi folkaře, na otřískanou španělku a kristusky ale zapomeňte rovnou, je to pohledenej chlapík v dobře střiženejch polobotkách. Noble beast se zalíbí už napoprvé a jen tak neomrzí. Příjemnej hlas, roztomilý zadní vokály, vůbec celkově skvělý aranže, který se občas dotýkaj pompézních výšin, aniž by se ale vydávaly za hranice dobrýho vkusu. A jsou barvitý a zábavný, třeba housličky v půlce Effigy zněj tak trochu jako by se inspiroval u Darka Vrány .)

Bon Iver - už má k dřevnímu folku o něco blíž než výše jmenovaný hezoun, asi i flanelka by se v šatníku našla. Dřív hrával s indie kapelou DeYarmond Edison, pak ho ale dostihl sled neštastnejch událostí (rozchod s holkou i kapelou, nemoc...) Smířil se s tím docela rázně - zavřel do na pár měsíců do srubu. Vrátil se s novým pseudonymem (Bon hiver ve francouzštině znamená "dobrá zima" nebo spíš"dobrou zimu", taková fráze, kterou pochytil v nějakým seriálu a která pak pro něj získala úplně novej smysl). Z písniček, který v osamění složil vzniká album For Emma, forever ago. Plný smutku, zlosti, nostalgie, strachu i síly... Výjimečný, působivý. (a myslím, že bych ho tak vnímala i bez toho dojemnýho příběhu, kterej se dočtete na kdejaký wikipedii...)

M83 - vždycky měli hodně svůj zvuk. Divoký kytary, klávesy znějící jako když jedna psychedelická žába olízne druhou,afektovanej zpěv, patetický recitativy... Loni to trochu zklidnili, zdá se mi, ale stále jsou jedinečný.) Navíc dotahujou k dokonalosti styl, kterej sem si v duchu nazvala "depešáckej shoegaze" Můžete si ho plně vychutnat na albu Saturdays = Youth Jak je z názvu patrno, o nostalgii po mladistvých letech nebude nouze. Všechno zahaleno v lehce osmdesátkovým hávu, no kdo by odolal?

Praveen & Benoit - Benoit Pioulard, hošík sladce naivního vzezření, má na kontě album Précis, křehkej snivej pop. Praveen dělá trochu míň přístupnou hudbu, subtilní amibent-idm s neopakovatelnou atmosférou. Společnej počin Songs Spun Simla byl výtečnej nápad, vznikla deska vyčnívající z melancholický hudební záplavy. Nese zřetelný stopy obou hudebních přístupů, skvěle se prolínaj a doplňujou.

Pani doktor mi zakázala randit

2009-01-14T20:28:00.002+01:00

Kašlík nepolevil ani po týdnu a už to přestáválo být hezký, tak jsem se nakonec odhodlala navšívit svou praktickou lékařku. Temné vize o zástupech chrchlajících důchodců se naštestí nevyplnily, šla jsem tam trochu napřed, takže jsem byla hned druhá! První byl shrbenej dědeček, doruzumívající se nepříliš srozumitelným sípáním, ani sluch už mu moc nesloužil. Když pak MuDr. v 13.02 otevírá dveře, hrne se do nich dědek v beranici, přestože přišel poslední. Proti čemuž začne "ten shrbenej co tam byl první" protestovat pomalým přisouváním se ke dveřím a vytlačováním drzého dědka od vstupu do ordinace. Drzoun plamenně kontruje "já nejdu na vyšetření" údajně shání injekce proti chřipce. Je vpuštěn aby po chvíli zas vypuštěn, vedouc monolog na téma "kde všude já proboha budu ty vakcíny ješte shánět? " dostane se mu ale pouze káravé poznámky od přítomné babičky, stran předbíhání. No nádhera.

Moje diagnóza je "tak trochu bronchitida" takže fasuju recept a laskavé, avšak důrazné doporučení, abych se do konce týdne zdržovala v teple domova.

V lékarně se pak odehrává mikro scénka skoro jak z bakalářů. Paní doktor mi totiž omylem předepsala antidepresiva. Lékarnice je však bystrá a hbitá a po krátkým telefonátu mi dává ty správný prášky, tlumící kašel. Říkala, že na deprese nevypadám (dík!) MuDr. Helenka ale budiž omluvena, má chudák nemocnou sestru, takže neví, kde jí hlava stojí a přesto na mě byla milá.

Vzhledem k vrcholícímu zkouškovýmu mi to omezení pohybu ani moc nevadí. Doma navíc můžu pořád nosit tyhle boží ponožky, aniž bych byla obviněna z nevkusu!Jsou měkký a pohodlný a ze všeho nejlepší sou na nich ty ouška, jsou vlněný!!

Jinak, pondělní koncert Sundays on Clarendon Road se vydařil. S krabičkama kluci ješte nejsou uplně sžitý, neni divu, když to bylo tenkrát jejich poprvé... Ale potenciál tam rozhodně je, takže je se na co těšit, myslim. [ Duel je dobrej Jonáši!.)] To platí asi i o mírnejch disonancích ve zpěvu. Líbí se mi nová hitovka Nowai in Norway ,) trocha svěžího vánku, emo balady mám ráda, ale asi to občas chce brnknout i na tu dynamičtější strunu .) Došlo i na cover Skinny love od Bon Iver a musim říct, že se tenhle songwriter v hrobě určite neobracel a to nejen kvůli tomu, že ješte neni mrtvej, haha.)
a vůbec to bylo fajn, kamarády, některý po delší době a dokonce poznat i nějaký nový .)

Tipečky

2009-01-12T14:26:00.001+01:00

Žebříčky jsou o albech, který jsem poslouchala mockrát, který důkladně znám. Pak je tu ale spousta těch, který moje uši nestihly tak dobře prověřit, ale byla by věčná .) škoda se o nich neznmínit.

Část 1. -Trendyindiediskorock
loni se s tim snad rotrzh pytel. Ale tak nová večírková hudba je potřeba.

Hot chip - Made in the dark se povedlo. Má dobře elektro-retro zvuk (chvílema mi lehce, ale opravdu lehce připomínají tu študáckou kapelu z prvního dílu filmů o basnících. což je rozhodně pozitivní atribut.))) Líbezný hlas, odlehčené až banální texty, chytlavý tracky, navíc dobře seskládáný.

Cut Copy - tady už mě koncept celýho alba nebaví tolik jako u Hot chip, ale o to víc jsem si ujížděla na jednotlivejch skladbách, hlavně asi Hearts on Fire .) Zapněte pár neonů, diskokouli a pořádně si vyleštete své conversepolobotky, tyhle kluci hrajou prvotřídní disko!

Empire of the Sun - jsou dva týpci, kteří produkujou roztomile přihřátou hudbu, kterou si lehce zamilujete. Navíc maj vytříbenej smysl pro bizarní estetiku, jak je vidno třeba ve skvělým klipu k písní Walking on the dream. Doporučuju nenechat si je ujít, o tomhle se budou pruhovaný i šusťákový děcka bavit celej další půlrok

MGMT - tady jde víc o rock, než disko, elektra je ale dost pro každý hrdlo... první místo na lastefemkem vyhlášeným hypelistu nezískali jen tak pro nic za nic. Dvě pecky, který vás budou bavit dlouho, doplněný fajn songama poměrně rozmanitýho charakteru.

A to ješte pořád neni všechno!!

Žebříčky

2009-01-12T11:00:00.002+01:00

Grouper - Dragging a dead deer up a hill.
Grouper aneb Elizabeth Harris za pomoci kytary, kláves a spousty elektroefektů vytvořila delikátní album, který se v létě nadlouho usídlilo v mých Sennheiserech. Má dost specifickej zvuk, zastřenej, ale intenzivní, až má člověk pocit, že nahrávala pod vodou. Éterický melodie, nežný vokály, ztrácím se v jejích rajských uličkách, nehledejte mě .)

Why ? - Alopecia.
Yoni Wolf je brýlatej kudrnáč pomenší postavy, kterýho byste v davu nejpíš přehlídli. Pokud ale dáte šanci jeho tvorbě, je dost možný, že vás srazí na kolena. Počátky kapely Why? se datujou už ve sladkejch devadesátkách, kdesi v Cincinnati, kdy Yoni v kazeťáku střídal audionahrávky básní s klasickým hip hopem. Nebo možná ješte dál, do jeho útlého dětství, kdy v otcově synagoze objevil analogovej páskovej rekordér. Pod pseudonymem Why? nejdřív působil sám, pak přibral bráchu a kamarády a dneska hrajou ve standartním složení kytara, basa, bicí, ale světe div se, hrajou hip hop! no, spíš ho kombinujou s indie rockovym zvukem. Yoni si pohrává se slovama a hláskama, jeho texty hraničej s dokonalostí. Uvedu pár oblíbenejch řádků:

"even though i haven't seen you in years
yours is a funeral i'd fly to from anywhere"

"Bathed, shaved, and oiled,
your legs are two skinny dolphins swimming
between the mattress and the layers of bedding
turning in your drug dry sleep."

Zkrátka, kdo jste o nich nikdy neslyšeli žhavte myspacy(napoprvé možná radši přeskočte cover Close to me) a rapidšéry, v tomhle případě se totiž neznalost nepromíjí.

Goldfrapp - Seventh tree
Alison Goldfrapp možná budete znát jako hrdinku glitter disca a elekropopovejch slaďáků jako Black cherry(kterou mimochodem miluju.) ). Letošní album je ale dost jiný, plný folkovejch balad, prozářenejch romanticky naivníma textama, Alisonin hlas zní sladce a svěže, ale zároveň je z něj cítit vyspělost. Přímo se nabízí obligátní přirovnání ke zrajícímu vínu. Stejně tak lehce a hřejivě se Seventh tree rozplývá na jazyku i po těle...

Have a nice life - Deathconsiousness
Na lasf.fmku je někdo zaškatulkoval jako shoegaze/industrial/new-wave hybrid band což je vlastně docela výstižný. Jeden z členů má slabost pro black-metal, druhej zase ambientně laděnej sideproject nasáklej melancholií, o kterým mluví jako o "ghost-music". Jejich spolupráce je víc než povedená, vstřebává různorodý vlivy a vytváří vynikající celek.

A to ješte není všechno...

písnička pro dnešní den

2009-01-10T09:56:00.004+01:00

Brian Eno je génius a By this river je vážně pěkná pisnicka. Nebudu ji nijak víc popisovat, poslechněte si to. Na jutůbu to někdo použil pro svoje video natočený z okýnka v letadle, no neni to úplně špatnej nápad. Proč nebýt trochu melancholičtí, takhle při sobotě...
Coverů vzniklo myslim taky dost, já bych vyzdvihla tenhle, který můžete najít na albu Serafiny Steer, skvělý písničkářky, která navíc oplývá roztomilým kouzlem .)

p.s. tak fotka s obsahem prispevku moc nesouvisi, proste se mi libila (ach tyhle zimní nálady), je z flickru týpka co si říká kevinjamessmiths

Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.

2009-01-09T10:59:00.003+01:00

Dle moudrých lidových pranostik je tento mrazivý způsob ledna štastný a přinese nám brzký příchod jara a veskrze úrodný rok. Kromě prokřehlých prstů, dráždivého kašle a děcek v kombinézách, který se svýma bobama/sáněma/lžícema berou útokem cokoliv, co by se s přihmouřením obou očí dalo označit za kopec (dost jim závidím, když je potkávám) tento měsíc ale přináší především všechny myslitelné výroční žebříčky!!! abych ve své blogerské kariéře něco nezanedbala, chystám i já ten svůj, hudební. Přijde brzy, zachovávejte přízeň.
Kdyby někdo z vás, kdo se právě nacházíte v Praze, měl chuť na trochu poetického a hladivého indý folčíku, přidejte se k mojí plánované účasti na koncertě skupiny Sundays on Clarendon Road. V pondělí 12. v Rubínu, dobrovolný vstupný.

Koncertní tipy na zimu

2008-12-17T15:59:00.010+01:00

Vypadá to, že pro svoje okolí představuju hudební autoritu. Třeba teď v neděli se mě malá sestra mých kamarádů ptala, jestli nevim o nějakejch dobrejch koncertech.

Na svůj věk (13) má vkus poměrně vytříbenej, naživo viděla například Johna Calea, Jersey...nebo Bratry Orffy (ale za to se možná bude spíš stydět, až dospěje). Nicméně, řekla jsem si, že vám milosrdně udělím nějaký hudební tipy. Stejně není o čem psát, nejzajímavější věci se mi teď dějou ve snech, a z těch vždycky půlku zapomenu, než se proberu.

15.ledna, Nadja na 007

droned, dron·ing, drones

v.intr.

1. To make a continuous low dull humming sound: "Somewhere an electric fan droned without end" William Styron.

2. To speak in a monotonous tone: The lecturer droned on for hours.

3. To pass or act in a monotonous way.

Kytara a basa, občas umírněný bicí, syntetizéry a podobný elektoronický přístroje... přidejte zálibu/inspiraci v kapelách jako Swans, Godflesh, Caspar Brotzmann, My Bloody Valentine, Codeine, Slint, Coil, Big Black, Troum, Khanate, etc. a výjimečnej talent Aidana Bakera a docházíme k pozoruhodnýmu výsledku. Rozostřenej zvuk, lehce metalový riffy, plíživý melodie, který pomaličku gradujou do fantastickejch pasáží (pokud to ovšem nezabalíte po prvních patnácti minutách tracku .))

Tahle hudba je prostě (svoje oblíbený klišé si doplňte sami). Myslím, že na patnáctej leden se chystá dobrej zážitek.

11. února Deerhunter v Rock Café

Tato atlantská pětice k nám už jednou přijela, tenkrát sem ale návštěvou koncertu pohrdla. Slyšela jsem jen pár tracků z alba Turn it up, faggot a přišlo mi to celý takový podivně pankový, trochu agresivní a trochu nudný (aspoň tak si to pamatuju.) ). S jejich letošním počinem Microcastles/Weir era cont. ale přichází razantní změna názoru... Poměrně obyčejně obsazená kytarovka s poměrně nevšedním zvukem. Sami se štítkujou jako „ghost rock“, což je myslim dost trefný. Dokážou výborně skloubit rockovou našláplost a nadlehčený, zasněný plochy (já vim, jak moc je to otřelej obrat, ale kdo má furt vymejšlet ňáky nový, sakra!). Na kytary sice vazběj a písničky podkládaj hlukovýma zdma (či spíš zídkama), ale jen tak trochu a něžně. Navíc oplývaj schopností vytvářet skvělý melodie, který se mi ještě pořád neoposlouchaly. ( A se mi teď moc nestává, mám krizi hudby nebo co. Sem s vašima tipama!)

Třeba Agoraphobia, líbezná hitovka s se zvláštním, trochu tísnivym textem, kterej si ale stejně budete prozpěvovat v desetimetrový frontě v knihkupectví. Nebo Saved by the old times, ve který jsou nápaditě nasamplovaný repliky z rodinnýho muzikálu Annie.

Linky na majspejsíky a jůtůby si tentokrát odpouštím, gůgly máme všichni. Ale asi jen pár lidí zná dlouhohrající vyhledávač Seeqpod (to mi poradil Kačák!), na kterej bych vás závěrem tohoto moudrého příspěvku chtěla upozornit.

Píčpit jede!

2008-12-09T22:28:00.001+01:00

Spřátelený blogüsek Peach pit je zpátky. Kromě několika skvělých článků jonášovského typu si tam můžete přečíst třeba i moje zážitky a dojmy z představení Mlčenlivá .)

vysoce ordinérní příspěvek

2008-11-30T16:19:00.001+01:00

Tak už sem taky viděla novýho Bonda. Předem říkám, že ač mám starší bondovky docela ráda, ale nijak na nich nelpim a proto mě nemůže pohoršit, že Bond pije lahváče, naopak mi to připadá docela osvěžující. Akční scény mi ze začátku přišly nepřehledný, divná kamera, měla sem pocit že půlka důležitejch věcí zůstává mimo záběr, ale časem se to srovnalo. Všeobecně proklamovanej názor, že vykrádáj Bourna podle mě trochu kulhá, Bourne mi pořád přijde jako jiná liga a Bond zůstává Bondem i bez (pr)otřepanýho martini (což podle mě skvěle dokazuje třeba scéna „jsme učitelé na dovolené“). Craig je nesrovnatelně lepší než nudnej seladon Brosnan, není to žádnej hezoun, ale má v sobě něco hodně přitažlivýho, je mužnej a sakrastickej (narozdíl od toho klauna Pierce) a role mu prostě sedne – sem příznivce „007 novýho typu“ a Craig je myslim ten pravej člověk pro jeho ztvárnění. Úvodní titulková sekvence s písničkou Jacka Whitea (feat. Alicia Keys) taky dobrá, bondgirl ztvárněná herečkou s legračním příjmením v průběhu filmu zkrásní (nebo alespoň mně se to zdálo, na začátku to byla taková obyčejná ruská panenka s kulatým obličejíkem a nepřirozeným opáléním, ale na konci, když se ve špinavým bílým tílku prochází pouští, je to KOČKA). Vedlejší bondgirl je zase patřičně roztomilá. Hlavní padouch mohl bejt trochu temnější (jako s*áč to byl dobrej, navíc jen vršek zlovolnýho sdružení znepokojivých parametrů, ale stějně! .) ) Kdybych to musela hodnotit nějak konvenčne tak udělim asi 7,5/10

A jestli už jste pozapoměli co přesně se dělo v Casinu Royale tak si to před návštěvou kina radši připomentě, nebo budete trochu zmatený, jako třeba já.

Sou chvíle, kdy lituju, že nemám foťák.

2008-11-28T12:34:00.004+01:00

Jako třeba ve středu Na Slamníku, když jsem spatřila na ručně malovanej obraz skupiny KISS. Ani nevim, jak bych ho plnohodnotně popsala, to je potřeba vidět. To místo se vůbec vyznačuje dost speciální estetikou. Půdorysem vypadá jak nějaká formanská usedlost z 18. století, prý je to jedna z nejstarších hospod v Praze a dřív bývala zájezdním hostincem. Uvnitř na oknech visí těžký závěsy co připomínaj gobelíny, zvuková aparatura snad pamatuje první koncert Visacího zámku, zdi nasáklý kouřem až maj šedivo-načernalou barvu a na baru trůní těžítko s umělýma květinama uvnitř. Byla to teda moje už druhá návštěva, ale ta první se odehrála v hluboký minulosti, kdy sem měla vlasy do půlky zad, batikovaný trička a fotku Morrisona v peněžence, takže ta už vlastně neplatí a hlavně mi takový dekorativní klenoty tenkrát vůbec neutkvěly v paměti.

Šla jsem tam kvůli koncertům kapel svých kamarádu a to death crust teenage ležérně nasraného folkového dua Kopec šišek, klezmerový Kozy na útesu (na to že sou to vesměs křesťani zvládaj hrát židovskou hudbu dobře, řekla bych) a regé kluků Simit tadinda susamli. Obecenstvo se sešlo různorodý, ve věkovým rozmezí odhadem 4 – 55 let a téměř všichni vypadali, že se dobře baví, já většinou taky, spoustu lidí jsem potkala po celkem dlouhý době.

Dvaadvacátej listopad

2008-11-25T12:49:00.005+01:00

se vyvedl. Začalo to už v čase oběda, kterej představovala ryba s poměrně epickou kokosovou omáčkou. Cesta žlutým standard, i přes poměrně vysokou úrověň debility promítaného filmu zůstala učebnice téměř nedotčena. V Brně moc hezky sněžilo a dostalo se mi cti přespat v Zůzině holčičkovském pokojíčku. Na pohovce s měkkou a hebkou žlutou dečkou!

Ale na Flédě už chystaj instrumenty rozliční muzikanti sezvaní na slovutný festival New New!

Nejvíc se mi líbíli Von spar (kluci říkali, že je to krautrock, ale koho ještě zajímaj žánrový vymezení, když si to může sám poslechnout na myspace, žejo. navíc mi to slovo víc než cokoli jinýho evokuje sauerkraut). Začínali spíš poklidně, kytara zastíněna spoustou eletkronickejch efektů, syntetický klávesky, chvílema to znělo úplně kosmicky, trochu mi to připomínalo Kraftwerk, nebo spíš jejich různý sedmdesátkový následníky. Postupně převažovaly rytmicky nabitější pasáže gradující až k slušně techno bicím (který Pírka strhly k svůdným tanečkům a to prý byl oproti pátku ještě slabej čajíček). Plus podařená projekce. Machinefabriek předvedl pěknej set, celkem přesně naplnil moje očekávání. Vystačil si s kytarou a pedálovejma efektama, ale vytvářel zvukové krajiny tak malebné, že by se o něj imaginární režiséři porvali. Tak jak to umí jen on .) Navíc měl pěkněj límeček. Pak ještě stojí za zmínku Carpets curtains, pracující s roztodivnejma přístrojema, který neumím pojmenovat (snad jenom smyčec .)). Pozdějc večer se pak rozjela malá stage, kde sem příliš nepobyla, ale nejpamátnější pro mě byl vytříbenej taneční styl neznámeho chlapce v modré košili (hrál mu k tomu tuším Barbra_idijot, dost slušně). Všechno samozřejmě prokládáno vypitými sklenkami a lehkou ale vřelou konverzací s brněnskými kamarády, jsou to krásní lidé.

Nad ránem se spořádaní lidi vytrácej do domovů, ale Baron nás neoblomně vede do modrýho (nejdřív se mi nechtělo, ale navštívit Brno a nejít do modrýho? to by bylo přinejmenším nepatřičný). V modrým bylo nezvykle veselo, opanovala to tam banda legračních tančících a ječíčích píčusků (mám teda strach že když sem opilá tak si s nima občas nezadám, ale doufám, že aspoň ta pomyslná špetka důstojnosti by nás mohla oddělit.) )

Spánek jsem měla poněkud trhanej, ale ani mě to nemrzelo, za oknem byl krásnej den. Nebe jak vymalovaný, lidi chodili do kostela, na kopec s dětma a sáňkama, nakoupit nedělní dezerty do Pramene Brněnka... idylka. Ve študákovi mě dostihla mírná kocovina (je mnoho lepších piv než to flédský) ale všechno sem zaspala. V Praze bylo pošmourno a šedo, ale přece jen docela blaze.

True widow

2008-11-19T15:39:00.003+01:00

Shoegaze jakoby zažíval v poslední době nějakou další renesanci, aspoň se mi zdá, že vzniká hodně desek v jeho duchu. Nenašla jsem mezi nima nic, co by stálo za zmínku, dokud jsem neobjevila True Widow. Nechtějte po mě, abych tady nějak intelektuálsky rozebírala proč. Zkuste si to poslechnout. Zastřený kytary s občasným ostřejším riffem, subtilní vokály, temnější i lehký polohy, pěkně vystavěný písničky... Splňujou moje nároky na hudbu vymezenou timhle žánrem, aniž by kopírovali jeho klasiky.

Na myspace nemají můj asi nejoblíbenější track Bleeder, kdyžtak si řekněte .)

why?

2008-11-19T11:10:00.000+01:00

proste mi to prislo jako dobrej napad.

Šufle se to jmenuje proto, ze

1) sem dostala chut nejakym zpusobem zverejnit veci co mi bezej hlavou, dat jim nakou slovni podobu. psat si do takovyho zvlastniho supliku, kterej si bude moct otevrit kdokoli.

2) je to docela libozvucny slovo, pekny jmeno pro domaci zviratko. treba.